Reportáž: Na druhém Svatováclavského pochodu 42. mpr AČR
Je tomu již něco přes týden, kdy se konal další ročník pochodu připravovaný 42. mechanizovaným praporem z Tábora. Jeho účelem je uctít památku svatého Václava jakožto patrona tohoto útvaru, ale také blanických rytířů, jež vyjedou v čele s Václavem zemi české na pomoc, až jí bude nejhůře. Zároveň však výtěžek z pochodu putuje na podporu domácího hospicu Jordán a společnosti IMY, jež pomáhá rodinám dětí s postižením, takže ještě člověk podpoří dobrou věc.
Stejně jako předchozí ročník, začíná pochod i letos na letišti Všechov nedaleko Tábora. Po bezproblémové prezentaci se již všichni horečně připravovali na pochod, letos byli dokonce 3 trasy, taková symbolická 10 km, pak o trochu náročnější 38 km, která končila pod horou Blaník. Nakonec ta úplně nejnáročnější cca 78 km dlouhá, která opět končila na letišti.
Po úvodním nástupu, proslovu hlavních organizátorů, partnerů a zástupců nadací, kterým tento pochod pomohl, následovalo také krátké požehnání od posádkového kaplana a hned na to se už začínalo po několika vlnách startovat. Trasa byla hodně podobná jako loni, jen v opačném směru.
Letos se nás ze Spolku Vlčí Máky, účastnilo hodně, naši dobrovolníci se rozdělili dle svých možností na všechny délkové varianty, všechny trasy vedly společně a postupně končily – z konců dvou kratších byli pak účastníci převezeni zpět do místa startu.
Ráno nebyla taková zima, v údolích se povaloval mlžný opar a cesta celkem pěkně ubývala. Letos bylo na každém desátém kilometru kontrolní stanoviště, kde se potvrzovalo projití na kontrolní kartu, jež měla na druhé straně značenou mapu a také instrukce a popis cesty. Dále byl na stanovištích iontový nápoj nebo čistá voda.
Zanedlouho procházíme Mladou Vožicí a vcházíme do lesů ukrývajících zříceninu hradu Šelmberk, kde jsem si ještě dal výstup na věž, z jejíhož ochozu byl krásný výhled do kraje, dále pak dole pod kopcem Šelmberský mlýn. Cesta vede převážně lesem, polními cestami, chvilku zas delší úsek po asfaltce, ale všechno v pohodě.
U rybníku Byřička je stanoviště 30 km, už máme nějaký ten kilometr za sebou, trochu je to znát. Někteří z nás jdou kratší trasu, takže se dělíme a my, kdo jdeme tu delší, tak spěcháme, abychom si nahnali čas a měli rezervu, kdybychom ve tmě bloudili.
Po překonání Malého Blaníku, na jehož vrcholku se nachází zřícenina kaple Máří Magdalény, po sestupu dolů, jsme na 38. kilometru, kde ti šťastnější končí – my ostatní máme ještě pořádný kus před sebou. Cesta už neubývá tak rychle a některé z nás trápí nohy, které dostávají pěkný záhul.
Opět jsme se rozdělili, část z nás musela malinko zpomalit právě kuli nohám. Jdu dál sám a snažím se dostihnout kolegu, který je kousek přede mnou, aby nešel sám ani on, což se mi po šíleném tempu a asi 12 km daří. Jdeme dál společně a už se opravdu stmívá. Na šedesátý kilometr dorážíme již úplně za tmy, vojáci na tomto kontrolním stanovišti se zahřívají u ohně, usedáme, opatrně sundáváme ponožky a doufáme, že kůže z našich chodidel zůstane na noze a né v ponožce.
Už mám docela nepříjemný puchýř na patě, který při každém došlápnutí zabolí, rovněž ještě jeden moc krásnej a velikej mezi prsty, na druhé noze jeden takový menší, ale pro změnu tam mám natažený sval, takže každé zvednutí nohy pekelně zabolí, ovšem ještě to máme docela kus, navlékáme nové ponožky a vyrážíme do temného lesa, kde mnozí bloudili loni i za světla, natož teď za černo-černa.
Kilometry se táhnou, jeden kilometr nám připadá dvakrát nebo i třikrát delší, konečně přicházíme ke stanovišti na 70. kilometru. Ještě zhruba 8 kiláků a jsme tam. Pomalu se dostáváme přes Chotoviny a směřujeme k obci Nasavrky, Hejlov, odtud už jen dlouhou polní cestou, na jejímž koci vidíme tak vytoužený cíl. Docházíme do cíle, přebíráme ocenění.
Odcházím do auta, shazuji batoh, hole, a jdu si pro vytoužený vojenský guláš s chlebem a cibulí. S velkou chutí se do něj pouštím. Pak se drápu do auta a odjíždím do kasáren, kde si dávám božskou sprchu a uléhám, v hlavě mi to pořád šrotuje, tak nemohu moc usnout, ale nakonec se mi to podařilo.
Pochod byl sakra náročný, dlouhý a vyčerpávající. Jak fyzicky, tak psychicky. Bohužel, ne všichni ho zvládli, nejčastěji lidi odpadli, protože jim odešly nohy, což není divu při takové štrece, ale každý se popral s tím vším, jak nejlépe uměl, a bojoval až do konce. Mám za sebou celkem dost podobně dlouhých pochodů a tady jsem měl teď opravdu namále. Jinde moc na puchýře netrpím, nevím proč, ale na tomto pochodu mám vždycky pořádný.
Celkově se mi pochod ale líbil – od prvního ročníku jsou znatelná organizační vylepšení. Takže věřím, že třetí ročník budeš stejně tak úspěšný, ba ještě lepší.
Za Spolek VLČÍ MÁKY napsal Vojta „Houba“ Slavík, lídr „repre týmu“
Pozn.: „Repre tým spolku, který je zaměřen na konkrétní pomoc válečným veteránům (popř. i vojákům obecně, také policistům, hasičům apod.) není jen „relaxační aktivitou“ dobrovolníků spolku, ba naopak, je již pět let nedílnou součástí osvětového působení – dobrovolníci nechodí ty šílené štreky, aby na jejich konci obdrželi diplom, ale aby na cestě doprovázeli účastníky, povětšinou právě vojáky, byli jim naslouchající vrbou, případně poskytli praktické rady. Pokud se chcete přidat, můžete sportovat, překonávat a poznávat sami sebe, ale právě i pomáhat – napište na houba01@seznam.cz
