Reportáž z Pochodu Republiky Československé
K letošnímu výročí sta let od vzniku republiky probíhá spousta akcí a jednou z takových byl i pochod z dílny Pochodnického spolku, který nabídl trasy 13, 23 a 52 km, resp. i kombinaci 52+23, což byla s ohledem na brutální terén a horské počasí opravdu extrémní varianta…
Výchozím a konečným místem pochodu konaného 22-23. září byla dělostřelecká tvrz Hůrka. Trochu jsem se cestou opozdil a na místo dorazil, když už skoro všichni účastníci vyrazili na trasy. Rychle si připravuji věci, jdu se registrovat, dostávám kontrolní kartu s mapkou a cestovní balíček s proviantem. Při tom se dozvídám, že jsem již poslední, kdo ještě nevyrazil na 52 km trasu.
Vycházím z areálu tvrze ještě se skupinkou účastníků kratší trasy, naše cesty se hned dělí, odbočuji dle značení a cesta mne vede přes kopec zvaný „Výšina“, kde míjím bojové objekty tvrze a sestupuji z kopce dolů kolem několika objektů LO (lehkého opevnění), včetně tzv. Králického řopíku, jenž je udržován jako muzeum, až k pěchotnímu srubu K-S 14 „U Cihelny“, na nějž naši předci psali některá hesla, třeba jako „VYTRVÁME“. I já musím vytrvat na své dlouhé cestě.
Jdu po silnici a procházím Prostřední Lipkou, nějakou dobu teď půjdu po červené turistické značce, takže s navigací nebude zatím problém. Stoupám na horský hřeben, jehož součástí je i několik vrcholků, počasí je všelijaké, je sice hezky, ale v dáli to nevypadá tak vábně. Pokračuji po trase přes údolíčko, kde procházím ohradou s krávami a v dálce vidím první skupinku pochodníků. Při přelézání ohradníku jsem si nedal pozor, zrovna v pozici obkročmo jsem chytil řádnou pecku od elektrického ohradníku, a to i přes kalhoty, chvilku jsem si připadal jak farář Otík…
Pokračuji dál, cestu již znám, vedla tudy trasa Pochodu Finanční stráže, po chvilce se dostávám na parkoviště „Pod Klepáčem“, čeká mě velmi příkrý kopec plný kořenů a kamenů, avšak pomocí nově zakoupených trekových holí se deru nahoru ve slušném tempu. Horní část svahu je jen mýtina, kde je ještě více kamenů, teprve za ní jsem konečně na cestě a mašíruju na hranici, kde se stáčím vpravo, stále po červené.
Ovšem cesta se zvedá nahoru, hodně nahoru, táhlý kopec s pěšinou plnou kamení, okolní vegetace pomalu řídne. Po zdolání zhruba 200 m převýšení se dostávám na vrchol, kde je první kontrolní bod a rozhledna, potkávám zde vojáka, kterému tisknu ruku a děkuji za jeho službu. Jdu se nahlásit na kontrolní bod, jsme ve výšce 1144 m.n.m. Nemohu si to odpustit – škrábu se na dřevěnou rozhlednu, fouká šílený vítr, počasí nic moc, je zima, ale i přesto je tu krásný výhled. Chvíli se kochám, ale pak rychle mizím dolů, beru batoh a pokračuji dál.
Cesta vede trochu z kopce, přes nižší vrchol s opravdu nezvyklým názvem „ Hleďsebe“, odtud už jen klesáme na úbočí Hraničních skal a Malého Sněžníku, dál po pěšině krásným čistým lesem a pak i po větší zpevněné cestě. Nasávám čerstvý horský vzduch. Už před Klepáčem jsem potkával turisty a potkávám jich tu víc a víc, Čechy a hodně i Poláky. Po několika kilometrech se začíná pěšina zvedat zprudka nahoru a všemožně se klikatit, to už nejspíš bude počátek výstupu na „Kraličák“, taky že ano.
Klikatou travnatou pěšinu vystřídala stezka vystlaná všemožně velikými kameny a balvany, po kterých člověk tak nějak přeskakoval, poněvadž jinudy než po kamenech to moc nešlo – cesta byla sice široká, lemována zakrslými borovicemi, ovšem lidí zde bylo jak na Václaváku. Vrchol byl v nedohlednu, vidím horizont a říkám si, že už tam budu, ale ono ne, vyjdu na horizont a přede mnou kopec pokračuje na další horizont… několikrát se to opakuje.
Když najednou už přicházím na úplně holý vrch pokrytý jen travou, to je vrchol, na němž se tyčí halda kamení, možná pozůstatek nějaké stavby, rozcestníky a cedule, hlavně mraky lidí. Jsem ve výšce 1424 metrů nad mořem. Pořizuji zde pár foteček a rychle si to štráduji dolů, protože i zde fouká šílený ledový vítr, sestupuji stezkou plnou kamení. Míjím i pramen řeky Moravy a postupně sestupují dolů až k chatě Franciska, kde je druhý kontrolní bod – původně měl být na vrcholu, ale vzhledem k extrémnímu počasí byl přemístěn. Předkládám kartu a dostávám nabídku teplého čaje, která se nedá odmítnout, chvilku jsem pokecal s organizátory, ale zase jsem musel pádit dál.
Po chvíli vycházím z lesa a otevírá se mi pohled jak z nějakého bitevního pole první světové války – všude polámané pahýly stromů, ovšem jsou zde i nové mladé stromky. Pokračuji po modré značce, cesta vede po tzv. Mokrém hřbetu, protínáme několik vrcholků, z nichž nejvyšší má 1321 m, je zde i několik přírodních rašelinišť. Cestou si v lese všímám linie řopíků – objektů lehkého opevnění, jež na mne koukají svými střílnami a jako němí svědci odhodlání našich předků bránit vlast tu leží již 80 let, rozesety a přikryty lesním porostem, v němž tu tiše spí a budou tu, až i my tu nebudem.
Cesta je velmi dlouhá, přicházím na rozcestník „U sedmi cest“, tam se napojuji na asfaltku, jdu z kopce, hodně dlouho z kopce. Po několika nekonečných kilometrech přicházím do obce Vojtíškov, kterou prokličkuji a pokračuji stále po modré. Jdu při kraji louky a vcházím do lesa, kde cesta vede údolíčkem podél potoka, už nějakou dobu jsem nepotkal žádného pochodníka, jdu úplně sám. Po chvilce se napojuji na hlavní silnici a po krátké chůzi využívám prázdnou autobusovou zastávku, abych si namazal stehna a zabránil opruzeninám a vlkovi.
Dávám si menší občerstvení a kontroluji čas a vzdálenost – jsem na tom dobře, časovou rezervu mám a už se pomaličku blížím, do konce této etapy mi zbývá 14 km. Dávám se do chodu a přicházím do části obce Malá Morava, tady se napojuji na zelenou značku, která mě má vést přes obec Vysoký potok až nahoru do lesů, na rozcestník Svatá trojice, kde je další kontrolní bod.
Jenomže cesta vede po asfaltce pořád nahoru, strašně dlouhá táhlá cesta, procházím Vysoký potok, ale pak začínám mít krizi, nějak nemohu dál, chodidla pálí, to už jsem si zvykl z mnoha jiných pochodů, ovšem cítím takovou tu celkovou únavu, dávám si energetický gel a pokračuji, ovšem nijak moc to nepomáhá, jeden kilometr je dlouhý, jako by to byly kilometry dva, pouštím si na mobilu pochod britských granátníků, velmi rychlá (asi 120kr./min.) a razantní melodie, která je chytlavá a hned člověku nahazuje krok, celkem to zabírá, pouštím si jej ve smyčce...
Dostávám se k lovecké chatě, kde jsem bohužel přehlédl odbočku na lesní pěšině, na jednu stranu dobrý, nejdu přímo proti vrstevnicím, ale zase si ujdu navíc nějakej ten kiláček. Po další zákrutě cesty se stejně musím vydat tou další stezkou, ta vede hustým mladým borovým lesem v hlubokém úvozu, a tak si musím vyndat čelovku, jelikož už je tu tma jako v pytli. Když se dostávám nahoru ke kapli, potkávám několik pochodníků, kteří už mají trasu 52 km hotovou a pokračují ještě dalších 23 km.
Přicházím ke kontrolnímu bodu u nějaké chaty, na řetízku je zde razítko, které si obtisknu na kontrolní kartu a po chvilce odpočinku pokračuji dál. Potkávám ještě pár lidí, ale už jdu zase sám, držím se žluté značky, která mě dovede až do Králík. Je tma, ticho a nikde nikdo, jen já sám se sebou, ještě to mám nějakých 8 km. Jdu z mírného kopce a potkávám skupinku pochodníků, kteří mi sdělují, že už je to jen a jen z kopce, za což jsem nesmírně rád, chvílemi jdu jen skoro o holích a nohy vleču za sebou.
Chvílemi mi cesta skýtá vyhlídku do kraje, ale už jsou vidět jen světla okolních obcí. Cesta lesem se strašně táhne, když v tom konečně vycházím z lesa a pokračuji asfaltkou kolem ohrady plné krav do mírného kopce, avšak v dálce vidím nasvícené věže kláštera Hedeč, při příchodu do vesnice potkávám více pochodníků, kteří již také nastoupili na druhou trasu, míjím klášter a přicházím na okraj aleje vedoucí dolů do Králík. Už je to jen kousek, ale má to háček – alej je hodně dlouhá a padá z šíleného kopce, a tak při sestupu klopýtám přes kameny, zatímco stromořadí nekončí a nekončí. Zhruba ve dvou třetinách usedám na lavičku a oddychuji, nohy a i celej já dostáváme záhul, jak brzdíme z toho krpálu.
Pak se seberu a přeci se dostávám na konec „nekonečné“ aleje, procházím okrajem náměstí a stáčím se ke tvrzi přes místa, po nichž jsem už v minulosti prošel v rámci jiných pochodů. Jdu po cestě vzhůru a vpravo dole již vidím světla z areálu vstupního objektu tvrze. Už jsem nad ní, scházím podél plotu dolů a jdu na dvůr, kde zastavuji měření pochodu – mám za sebou 12 hodin a 39 minut, vzdálenost 55,33 km, přičemž některé krpály byly opravdu prudké a plné kamenů a kořenů stejně jako velká část trasy.
Vcházím do budovy, předkládám kartu, obdržím pamětní medaili s dekretem za zdolání trasy 52 km, a když už mě chtějí poslat na druhou trasu, s povzdechem konstatuji, že síly mi tentokráte došly a absolutně nejsem schopen pokračovat, musím to vzdát. Bohužel, co se dá dělat, terén, převýšení a počasí, to vše bylo velmi těžké. Podcenil jsem pracovní tempo a spánkový deficit před pochodem, bohužel se projevily, což mě dosti mrzí, zatím jsem žádný pochod, který jsem si vytyčil, nevzdal ani z důvodů úrazu ani z důvodů vyčerpání, ale tentokrát mě to prostě vycucalo.
Jinak se mi ale pochod samozřejmě líbil, organizačně byl zvládnut, značení bylo přehledné, takže orientace nebyla až tak náročná. Pár lidí sice bloudilo nebo mělo problém s navigací, ale někdy se to stává jen tím, že když jdou pohromadě a kecají, nedávají pozor. Za sebe myslím, že tohle byl opravdu nevšední a nezapomenutelný způsob, jak oslavit 100 let od vzniku republiky a 80 let od mobilisace čs. branné moci. Velmi rád se do těchto končin vrátím při dalším podobném pochodu.
Pozn.: Autor vede "repre tým" Spolku VLČÍ MÁKY. Sledovat též můžete FB Po stopách hrdinů.
