Reportáž z podzemního pochodu Baudenkoppe 2018 a pozvání k účasti na dalších
Po uplynulé sezoně si reprezentační družstvo Spolku Vlčí Máky trochu odpočinulo, vánoční svátky a přejídání skončilo a je tu další rok plný spousty sportovních výzev, ať už jde o extrémní překážkové běhy nebo dálkové pochody. Letošní rok jsme zahájili podzemním pochodem na dělostřelecké tvrzi Bouda, jež byla součástí pohraničního opevnění naší první republiky, tato tvrz je jednou z nejmenších tvrzí a jako většina z nich i tvrzí nedokončenou. Nyní se pojďme podívat, jak to vypadalo…
Přijíždíme na jedno ze dvou parkovišť v Těchoníně a stojíme přímo před centrem radiační a biologické ochrany, patřícího naší armádě. Vydáváme se vzhůru po pevnostní silnici ke vchodovému objektu, kde je veškeré zázemí pochodu (místní sbor dobrovolných hasičů zajištoval ve vesnici na své zbrojnici po celý den teplá jídla pro účastníky).
Cesta byla dlouhá něco kolem 5,5 km, po příchodu jsme se zaregistrovali a vyčkávali, až přijde náš čas, protože tvrz nemohla pojmout všechny účastníky najednou, takže bylo vše organizováno po menších skupinkách, které měly stanovený svůj čas vstupu do pevnosti. My jsme vycházeli v 11.40, při vstupu jsme předložili startovní kartu a společně s naším průvodcem jsme započali prohlídku.
Nejprve jsme se dozvěděli, v jaké situaci se naše mladá republika v době výstavby tvrze vlastně nacházela, ať už z hlediska zeměpisného, ekonomického, či vojenského. Postupně jsme scházeli svážnicí do dlouhé centrální chodby, cestou jsme se postupně dozvídali, kde se nacházíme, co vše tam bylo, nebo být mělo, a jak vše fungovalo.
Bylo pozoruhodné, jaké dílo naši předkové vytvořili – když uvážíme, jaké měli dříve k dispozici technologie, je to něco nevídaného. Pod nohama nám vedla úzkorozchodná železnice, která měla sloužit po přepravu munice a zásob všeho druhu. Postupně míjíme dlouhé velké muniční sály, které měli být napěchovány dělostřeleckou municí, municí pro kulomety, granáty, také světelnými raketami, municí do ručních zbraní apod.
Je to všechno jako jedno veliké podzemní město, jsou zde generátory na výrobu elektřiny, filtrační jednotky pro přívod čistého vzduchu, který měl být pomocí nich zbaven prachu, hmyzu a především bojových plynů, dále zde byly veliké kasárenské sály, sklady potravin, kuchyně, sprchy, toalety, ubikace a kanceláře důstojníků, dílny zbrojířů, místa pro nabíjení kulometných pásů, zásobníků apod.
V jednom takovém velikém sálu se nachází i pietní místo, kde jsou jména všech našich statečných mužů, kteří položili život za naši vlast – u každého jména je napsáno zařazení, místo a příčina úmrtí… Někteří se stali oběťmi nehod, někteří neunesli všechno to vypětí a kapitulaci, ale především zde byli ti, kteří padli rukou našich nepřátel, bojůvek německého freikorpsu a dalšími nepřáteli. Mimo jiné v těchto prostorách zimuje i několik druhů netopýrů, kteří během naší návštěvy poklidně spali na stěnách a stropech těchto chodeb.
Patrné byly i poválečné úpravy, ražby dalších muničních sálů, vybourání příček kasárenských sálů a podobně. K vidění byly i různé, menší či velké, fragmenty z odstřelených pancéřových zvonů, které trhali jak Němci, tak po válce i národní podnik Kovošrot. Postupně stoupáme schodišťovou šachtou do míst, kde měla být nejobávanější zbraň našeho opevnění, a sice otočná výsuvná dělostřelecké věž, která měla být opatřena dvojicí 10 cm houfnic, jež měly být schopné pálit v okruhu 360° na vzdálenosti až 12km. Váha celé věže se všemi součástmi měla být něco kolem 442 tun!, objekt pro tuto dělostřeleckou věž nese krycí jméno „Horymír“.
Naše další cesta vede do jednoho z pěchotních srubů s názvem „Kazi“, uvnitř kterého nás čekal krátký výklad, poté jsme se dostali ven nouzovým výlezem v diamantovém příkopu a po krátkém výkladu se vydáváme k pěchotnímu srubu „Teta“. Odtud si jdeme zvenčí prohlédnout objekt pro otočnou dělostřeleckou věž, uvnitř kterého jsme předtím byli – teď, když stojíme nad tou ohromnou dírou, máme představu, jakých rozměrů měla ona věž být.
Přicházíme k poslednímu objektu, jménem „Libuše“ (všechny tyto objekty jsou součástí dělostřelecké tvrze bouda a jsou propojeny podzemními chodbami). O kus dál nám průvodce oznamuje, že tím naše prohlídka končí, dále je možnost jít se podívat na tzv. „převrácený řopík“ – jedná se o objekt lehkého opevnění, který Němci podrobili zkouškám, chtěli ho zničit pomocí trhavin, ovšem onen náš řopík to ve větší míře vydržel, byla zničena jedna střelecká místnost a bunkr jako celek se převrátil. Tak takhle pevné bylo naše opevnění. A odhodlání mužů, kteří v něm měli bojovat, bylo jistě ještě pevnější než masy železobetonu.
My se však vydáváme zpět ke vchodovému objektu tvrze, kde si přebíráme dekret a pamětní medaili, také si zakupujeme pamětní sklenici, dále se pak těšíme na teplou šťavnatou klobásu, po jejímž vychutnání se pomalu vracíme pevnostní silnicí dolů k autu a odjíždíme domů.
Tento pochod byl v podstatě taková veliká prohlídka s výkladem, příjemná procházka, během níž jsme získali nové vědomosti. Letos slavíme 100. výročí zaležení 1. republiky, takže o to větší to mělo náboj. Můžeme být právem hrdí na naše předky, co dokázali tak spěšně vybudovat a s jakým odhodláním byli připraveni bránit naši vlast. Je důležité vědět, kým jsme, a strážit odkaz našich předků a pokračovat v jejich úsilí, vždyť to vše dělali kvůli nám, budoucím generacím, proto žijme tak a dělejme vše, abychom si toto dědictví uchovali a předávali dalším generacím.
Pochodnický spolek, který tento pochod pořádal ve spolupráci s pevnostním muzeem Bouda, uskuteční v tomto roce i další zajímavé pochody, kterých se jistě zúčastníme: „Pochod mezi hrady“, „Pochod finanční stráže“ a třetí, jež bude asi největší srdcovka, nese název „Pochod Republiky Československé“, který se jde 22. 9. 2018. Už teď se nemůžeme dočkat těchto a mnohých dalších pochodů, které nás čekají. Pokud byste se chtěli přidat, napište na houba01@seznam.cz.
Pro Spolek VLČÍ MÁKY napsal Vojta „Houba“ Slavík, vedoucí jeho pochodnického a běžeckého týmu
