Staňte se spolutvůrci příběhu o bývalém vojáku - bezdomovci, který sám nabídl pomoc ex-policistce v nouzi.
Když se bývalý voják, toho času bezdomovec, dozvěděl náhodou o bývalé policistce v nouzi, o níž jsme nedávno psali, adresoval nám zprávu, že si přibere brigádu, aby jí mohl o pár stovek měsíčně přilepšit (vydali jsme jeho dopis hned v samostatném článku). Sám pro sebe naopak vůbec pomoc nežádal. Přesto, a právě proto jsme se za ním vypravili s nadějí, že něco udělat půjde, ba že pro takového člověka se něco udělat musí! Seznamte se v dalších řádcích s vývojem situace. Věříme, že vás nenechá chladnými. Občas se zde dojímáme nad takovými příběhy ze zahraničí, ale můžeme společně psát i vlastní…
Člověk, který nic nemá, nabízí jinému potřebnému pomoc mezi prvními
Na úvod připomeňme, co Tomáš (i za svou přítelkyni) napsal (a musel si dát i práci dostat se vůbec k internetu), když se shodou náhod dozvěděl o smutném příběhu ženy, která stejně jako on byla nedobrovolně vysvlečena z uniformy:
„Rádi bychom jakkoli pomohli, ale bohužel více jak 100 Kč týdně nebo jednou za 14 dní poskytnout nemůžeme. Sami jsme na tom finančně bídně, ale na místní farmě se dá najít jednou měsíčně brigáda a za den se dá vydělat 300, ty bych eventuelně odeslal…“
To bylo 2. srpna. Odepsali jsme (a dotyčná poděkovala i samostatně), že za těchto okolností nemůžeme dar přijmout, zda naopak nechce pomoci Tomáš. Odpověď přišla až za několik dnů, když se Tomáš dostal opět k internetu – utvrzoval nás, že on sám je se svojí situací smířen a poradí si - myšleno, že si na zimu postaví zase zemljanku (viz tento článek).
O pomoc nestál, necítil se jí hoden, nakonec však kývl na schůzku…
Přemluvili jsme na čtvrtek 17. srpna Tomáše k osobnímu setkání. Popravdě, trochu jsme se báli, že nedorazí – předsudky pracují i u lidí jako my, kolikrát jsme byli kontaktováni lidmi, kteří o pomoc stáli, ale pak se odmlčeli. Jenže on na místo srazu přijel pro jistotu o dvě hodiny dříve a celou tu dobu trpělivě čekal na lavičce, ačkoli jsme jej po telefonu instruovali, ať si sedne do blízké kavárny a objedná si něco na nás. Vlastně štěstí, že jak tam čekal, nebyl perlustrován a vyhozen nějakým proaktivním městským strážníkem (nic proti MP, je to jejich práce). Když se nad tím člověk zpětně zamyslí, musela v tom být notná dávka důvěry naopak z jeho strany – vypravit se nám naproti, utratit z jeho pohledu majlant za autobus, a půl dopoledne čekat.
Konečně jsme si sedli na zahrádku kavárny a od počátku bylo zřejmé, že tam sedíme vzdor vnějšímu „outfitu“ s chytrým, slušným a citlivým člověkem, který si až po dalším pobízení objednal konečně kávu. A potom odpovídal na naše otázky, jak se vyvíjela jeho armádní kariéra, jak se do té šlamastyky dostal, jaký další postup je pro něj snad zvládnutelný…, musel vstřebat zase spoustu informací od nás, ale nemusel ani jednou zaváhat a uhnout pohledem a nás spíš mrzelo, že mu nemůžeme věnovat celý den, protože mu po chvíli jiskřily oči, že si povídá s někým normálním a má toho tolik, co říci.
Velmi stručně Tomášův příběh:
Jeho příběh snad představíme podrobně v nějakém dalším článku. Jako jiné z tohoto ranku by si detailní zpracování zasloužil, ať jako zpráva o poměrech v armádě, tak varování pro ty, kteří se jimi nechají semlít. Opravdu teď ale shrňme jen kostru příběhu: Protože patřil k sortě „specializovanějších pěšáků“ (pochopte, chráníme identitu, tak budeme používat velmi obecné pojmy), vyjadřoval se také k armádním nákupům techniky, s níž pracoval, přičemž v takových „anketách“ se ovšem odpor netoleruje (člověku hned naskočí, jak se musely chválit první Breny). Tomáš byl vůbec otevřený kritický člověk, který si prostě všímal a nemlčel. Jako tudíž nepohodlný byl ve finále převelen daleko od domova, na hůře placenou a „nekvalifikovanou“ funkci (prostě taková degradace), kde byl navíc vystaven zostřenému dohledu velitele. Nebyl v tom sám (na ten útvar se uklízeli ti „zlobiví“) a svoji pozici zhoršil, když se podobně postižených ještě zastal. (Pozn.: Nebavíme se o době normalizace, bavíme se o době pár let zpět, bohužel.)
S osekaným platem v důsledku změny funkce, plus osekaným na druhou (to byla doba, kdy se vojenský přídavek na bydlení převedl kvůli Kalouskovým úsporám na druh odměny, kterou chtěl Vondra nadále vyplácet všem vojákům, kteří plní povinnosti standardně, jenomže kde se velitelům zachtělo, odebrali ji za špatně přišitý knoflík), vícenáklady na ubytovnu a pod tíhou každodenní šikany už to prostě neutáhl.
Na druhou stranu rezignoval příliš pozdě na to, aby ještě rozjel slušnou kariéru v civilu, doplatil půjčku na byt a předešel exekuci (naopak divoká éra exekucí v tu dobu vrcholila). Tomáš se psychicky zhroutil, vlastně se pokusil i zabít, z toho se naštěstí dostal, ale z pasti sociálního vyloučení už ne. Stáhl se do rodného kraje, postavil si „srub“ (eufemistický výraz pro obydlí bezdomovce s vojenským výcvikem v přežití) a našel špatně (hluboce pod zákonnou mezí) placenou brigádu v kravíně, kde se hezky nechovají ani k telatům, o něž se tam Tomáš stará, natož k lidem. Jeho přítelkyně se svezla s ním, překvapivě jeden druhého neopustil. Tolik opravdu v kostce.
Když teď Tomášovi pomůžeme, zbaví se exekuce nejdéle do dvou let a začne důstojně žít
…Takto – Tomáš je člověk tak morálně vybavený, že důstojnost si ani v nedůstojných podmínkách vzít nenechal. To však bylo paradoxně i dosavadní brzdou, aby někde žebral, škemral o pomoc. My jsme se mu vlastně vnutili, protože koho by nechalo chladného, že někdo nabízí pomoc v jiném případě, ač sám nic nemá?
Když byla řeč o exekuci, jde o blbých asi sto tisíc. Když jsme na schůzce nad touto částkou vydechli úlevou (bohužel totiž komunikujeme i s vysloužilci, kteří jsou o násobky až řád jinde), Tomáš na nás koukal jako na blázny. Pro něj je to totiž s ohledem na to, že si nemůže koupit ani normální jídlo, v tuto chvíli závratná částka. Respektive byla, než jsme mu naopak my odvyprávěli příběh veterána, kvůli kterému jsme před dvěma lety spustili program www.armyhelp.cz.
Army Help: Jak programu zafungoval a věříme, že zafunguje opět…
Jsou to opravdu přesně dva roky, co jsme okamžitě zahájili kroky v řešení problémů jiného veterána bez domova. Na konci první schůzky se nám tehdy přiznal, že se trochu bál, zda když mu nabízíme pomoc, nejsme třeba nějaká sekta! Nikdo, kdo si takovým pádem na dno neprošel, nedokáže pochopit, že po všech kopancích a ponížení se lze od lidí dočkat opět i úcty a podané pomocné ruky.
Tehdy to šlo od prvního setkání jako po másle. Za 44 dnů(!) jsme dotyčného postavili zpět na nohy. Což je něco, o čem si sociální systém tohoto státu (kterým dotyčný propadl, ač pro ten stát nasazoval život) může nechat jen zdát. Program Army Help, který za tu dobu už pomohl tuctu lidí (ale naštěstí se obraceli ve fázích, kdy jsme jim poradili, napsali doporučení, zajistili a spolufinancovali právníka… prostě ještě nebyli na ulici) s pomocí dobrotivých drobných dárců (z řad čtenářů podobných článků), byl tehdy zrozen, nastaven a věříme, že jej teď zase zaktivujeme v plném rozsahu!
Bez obalu si připomeňme náš recept: Systém exekucí a státní podpory v ČR je nastaven likvidačně. Pojem „dluhová past“ u nás nabírá významu, který ve vyspělém zahraničí naopak vůbec neznají. Proto je nejlepší (a ano, dokonce i lepší než tzv. pětileté oddlužení) cestou jít pracovat do zahraničí, nejlépe sousedního Německa (podrobné zdůvodnění kurzivou):
1) Český exekutor tam jen tak nemůže a když by to zkusil (přes německý soud), tamní systém je postaven tak, že vám z platu strhne jen tolik, abyste dál normálně fungovali (měřeno německý standardem).
2) S německým platem vyděláváte tolik, že – a to doporučujeme a v rámci možností sami hlídáme – posíláte českým exekutorům a věřitelům dobrovolně tolik, kolik si můžete dovolit, což je samozřejmě násobně více, než by se dělo při setrvání v ČR (to by vás nakonec zabilo), takže dluhy opravdu splatíte, brzy a při slušné životní úrovni.
3) V Německu nemají k bývalým vojákům předsudky. Vlastně tam se formálně nepřipouští mít předsudky ke komukoli, s čímž můžeme v širším kontextu (africká a blízkovýchodní migrace) nesouhlasit, ale tamní společnost je celkově jinde i s tím pozitivním přesahem (jako USA), že oni chápou vojáka z ČR jako vojáka NATO, tzn. jako i svého, který oplývá pozitivními vlastnostmi (spolehlivost, týmová práce i individuální rozhodování,… až po orientace v mapě), plus zásluhami (společenskou prestiží a jistou – zde však oprávněnou – pozitivní diskriminací. Prostě německé firmy českým vysloužilcům neřeknou Ne.).
Tedy program Army Help a v jeho rámci postup, kterému říkáme RESTART, je vystavěn na tom, že je třeba bleskově vybrat od drobných dárců/sponzorů finance, které dotyčnému umožní pracovat za slušnou mzdu do první (německé) výplaty. Funguje. Veterán, který se této pomoci tehdy dočkal jako první, už měl za pár měsíců pronajatý pěkný byt, splácel dluhy, mohl si brát opět každý druhý víkend do péče svého syna. Když se tehdy ptal, jak se má revanšovat, chtěli jsme jen dvě věci: Ať tu šanci nepromarní a ať ve správnou chvíli pomůže někomu dalšímu. A tak teď v případě Tomáše okamžitě vyrozuměl svého německého zaměstnavatele.
Zpátky k Tomášovi, slibná šance se zasekává na tom českém středověkém systému…
Tomáš se tak hned další čtvrtek po našem setkání dostal do Německa na pohovor a zkušební den. Práce se mu líbí, pohovorem prošel, osvědčil se, může nastoupit. Za plat, který mu umožní jeho dluh splatit do dvou let a celou tu dobu již dobře žít a pak už vlastně navždy dobře žít. Má to ale své vstupní a naprosto šílené háčky, pro sociálně vyloučené monstr háky…
Tomáš před časem ztratil peněženku i s doklady. Na úřadě naivně (rozumějte po pravdě, protože je tak strašně slušný) nahlásil, že ztratil. Řekli: Zaplaťte u dalšího okénka 500 Kč pokutu, pak přijďte. A že řidičák mu v dalším patře vystaví, až bude mít občanku. A že zatímco na občanku ho vyfotí na místě digitálně zdarma, tak na řidičák si musí donést fotky na papíře z automatu za dalších 200 Kč… A protože je nutno jednat rychle, je na místě ještě uhradit příspěvky za rychlejší vystavení dokladů.
Takže my toho chlapa vytáhneme ze „srubu“ na schůzku za jeho poslední drobné na autobus, namotivujeme, za pár dnů zařídíme pěknou a skvěle placenou práci, ale on nám pak zkroušeně (sic pořád hrdě) vysvětlí do telefonu, že si zkusí v té jihočeské díře sehnat rychle co nejvíce brigád, aby měl do měsíce vůbec na poplatky na úřadech? (Pokud by vás napadlo poradit, ať jde pro jednorázovou dávku v hmotné nouzi, tak upozorňujeme, že s tím máme zkušenosti, které shrnuje dotaz jedné úřednice: „A proč si od někoho těch pěti tisíc nepůjčíte?“)
Pojďme to vzít do vlastních rukou:
Program Army Help je o tom, že potřebnému – s vaší pomocí – zafinancujeme dojíždění, jídlo a ubytování do první výplaty, tj. na 6-8 týdnů. Posléze třeba dáme dohromady domácí spotřebiče, nádobí apod. Teď jsme ke všemu v úžasné situaci, kdy budoucí německý zaměstnavatel snad kývne na to, že ubytování zajistí a vyúčtuje až po výplatě. Ale i tak je třeba dát dohromady osm až deset tisíc.
Chcete-li pomoci, napište nám na podpora@spolekvlcimaky.cz, samozřejmostí je, že vystavíme darovací smlouvy a jednotlivá finanční vydání doložíme. Napište, i pokud nemůžete přispět finančně, ale třeba materiálně – jakmile začne Tomáš zase bydlet (byť třeba v počátku na ubytovně), bude potřebovat základní věci do domácnosti. Předem moc děkujeme, že se zase ozvou skvělí lidé.
