Střelec z Chomutova: Hrdinů nebudou plné hřbitovy, nýbrž věznice.
Koncem května usmrtil legální držitel zbraně Roma, který vozem na chodníku najížděl v noci do lidí. Policie střelce obvinila okamžitě z vraždy, ačkoli je nasnadě, že spíše šlo o jednání v krajní nouzi. Nic není černobílé, ale justice bude muset rozhodnout jednoznačně. Otázka zní, zda je na to připravená, zda to vůbec lze a co to udělá s morálkou národa. V tomto článku se zaměříme na argumentaci všech stran a pokusíme se dojít trochu dále…
Popravdě, nám se v redakci nikomu do komentování dané události, která jinak do naší tematiky plně zapadá, zpočátku nechtělo. Je to přesně ten typ zprávy, o které se více řeční pod návalem emocí, než nakolik se o ní dá racionálně přemýšlet na základě zveřejněných faktů. Tato situace (nedostatek faktů) bohužel trvá, ale aspoň docházíme k nějakým postřehům, když ne hotovým názorům.
Článků o události vyšla celá řada, tak či onak zaměřených, pročež pro uvedení do tématu čtenáře odkážeme na dva: Jednak komentář J.X.D. v Reflexu, dále zpřesňující zprávu z iDnes.
J.X.D. v Reflexu poctivě ocitoval oficiální zprávu Policie ČR:
„Podle výsledků dosavadního vyšetřování slyšel muž (ročník 1980) v nočních hodinách z ulice hluk, z okna panelového domu uviděl dodávku, jejíž řidič boural do zaparkovaných aut a vozidlem najížděl do osob, které stály před domem na chodníku. Ihned poté vyšel s legálně drženou zbraní před dům, kde začal na auto, které právě v té chvíli projíždělo kolem něj, střílet. Muže (ročník 1983), který dodávku řídil, zasáhlo několik střel a utrpěl vážná zranění, kterým na místě podlehl.“
Pokud zůstaneme u J.X.D., ve svém komentáři – obhajujícím jednoznačně střelce – vyšel z „argumentace kontextem“. Ten je, zcela bez pochyb, ovlivněn mezinárodní situací, kdy teroristé v Evropě opakovaně útočili vozem.
Nabízí se námitka, že v Česku by terorista najížděl spíše ve tři odpoledne vozem do turistů na Václaváku nebo Staromáku, nikoli v noci do Romů na chomutovském sídlišti. I my v redakci se shodujeme, že by se střelec neměl u soudu hájit výlučně tím, že za volantem očekával teroristu, jakkoli si sami myslíme, že pokud by státní zástupce používal tento argument „nepravděpodobnosti terorismu“, musel by se vypořádat s jinými známými případy masových vrahů…
Vždyť taková vyšinutá Olga Hepnarová (nedávno její příběh popularizoval film) najela do lidí na tramvajové zastávce v Praze 7, aby realizovala své vražedné choutky, aniž by měla potřebu jezdit až pod Orloj. Taktéž střelec v Uherském Brodě šel do nejbližší hospody a nejel třeba na Hlavní nádraží.
Každopádně je zde paragraf o krajní nouzi, který ospravedlňuje zásah nikoli pouze proti teroristovi, nýbrž proti jakémukoli nebezpečí na zákonem chráněném zájmu (zejm. lidský život), a sice do výše újmy srovnatelné. Jinými slovy, pokud hrozí, že bude někdo přejet autem, tak jiný může usmrtit řidiče.
Při nedávných případech silničních pirátů soudy opakovaně kvalifikovaly automobil jako zbraň. To dá i selský rozum. Takže pokud budete stát proti řidiči, který již dal najevo, že je ochoten jiného nebo vás sestřelit svou kapotou, můžete pálit. Proč by ne?
Jest otázkou, jak by se řešila situace, kdy by manažera Lacinu poté, co vytlačil vůz z dálnice, sejmul bočním okénkem jiný řidič, který to vše viděl a domníval se, že Lacina takto páchá teroristický útok/masovou vraždu a vytlačí ještě každý další vůz, který potká.
Tady ovšem „argumentace kontextem“ nabývá teprve význam. Napadlo by vás, že vzteklý řidič, který právě schytal myšku, bude agresivní ještě vůči dalším vozům? A přeci, do hlavy mu nevidíte, zrovinka by se mohl zcvoknout a mstít na celém světě. Hypoteticky by Lacina mohl být klidně mrtvý, dnes už běhá po svobodě, sic dostal od soudu vlastně „přelomovou pálku“.
Tady se láme chleba. Je tu dvojí dilema: cena lidského života a právní výklad práva na obranu. K prvnímu je třeba říci, že náš právní systém není postaven na starozákonním „oko za oko, zub za zub“. Mnoho vrahů se dříve či později dostane na svobodu (a mnoha lidem to nevadí, viz Kajínek, sic!). Na druhé straně ten, kdo potenciálního vraha zabije, se sám může dostat za mříže…
Paragrafy o nutné obraně a krajní nouzi kladou limit „ublížit jen do výše škody, kterou by napáchal útočník“. Zdá se to chytré, ale je to kravina. Jak chce policie a soud posléze rozhodovat, co by pachatel býval ještě napáchal? Jak to měl ve vypjaté situaci posoudit obránce? To vůbec nelze, a proto by bylo lepší zákonné ustanovení promlouvající nikoli k obráncům, nýbrž pachatelům takto: „Pokud jiného ohrozíš na životě, počítej, že zbaví života tebe.“ Takto je vystavěno americké právo, díky čemuž leccos projde tamním policistům i civilistům, kterým se někdo vkradl na pozemek. Situace jsou mnohdy sporné, v drtivé většině je každopádně obránce zákona vyhraje, což působí preventivně proti grázlům i malého kalibru.
Ovšem vraťme se ke střelci z Chomutova, protože opravdu nic není černobílé a je povinností každého občana ČR vést v patrnosti zákony tuzemské, nikoli americké. Otázka, kterou přeci jen pochopme, že si policie v rámci vyšetřování musí klást, zní: Jak a proč se vůbec nastalé situace účastnil? (Pokud byste chtěli předobraz z USA, tak je to film Kult hákového kříže, kde není vůbec problém, že hlavní postava v podání E. Nortona pálí na černochy vykrádající jeho dům, ale fakt, že jednoho dodělal, když už nemusel, za což jde sedět, sic na krátkou dobu.)
Co se stalo v Chomutově, vezmeme z iDnes citujícího výpověď bratra zastřeleného pachatele:
„„Brácha se vrátil z diskotéky. Pil, to nebudu lhát. Hádali se venku se strejdou, kterej byl vyfetovanej. Pak sedl do auta a chtěl odjet. Jak ujížděl, přejel tetě nohu, když najednou se objevil ten chlap s pistolí a začal rasisticky křičet a střílet…“ I když je plný emocí a tvrdí, že šlo o rasovou vraždu, potvrzuje oficiální informace policie, že jeho bratr autem do lidí najel a naboural přitom zaparkovaná auta.“
Předchozí citaci lze považovat za velice pravdivou. Plyne z ní, že šlo o spor nepříčetných individuí, protože ožralých a zfetovaných. Od takových nelze čekat nic dobrého, natož, že se uklidní a začnou jednat racionálně. Jelikož, jak uvádí média dále, policie na místě ohledávala stopy od pneumatik, nešlo o žádné najíždění rychlostí 5 km/h ve stylu „uhni mi z cesty, nebo jakože jedu“. Totéž dosvědčuje nabourání dalších vozidel.
Povšimněme si ještě zmínky „začal rasisticky křičet a střílet“. Samozřejmě lze obojí, ale také jedno a druhé. Emocionálně v tak vypjaté situaci zařvat, ovšem racionálně (a přesně) pálit. Jinými slovy, to vůbec nevypovídá o rasistické motivaci. Po posledním útoku v Londýně se tamním hrdinou stal fotbalový fanda (no, spíš ultras), který se holýma rukama postavil proti třem islamistům s noži a slovně je vyfakoval. Bez ohledu na to, jak sám sebe citoval posléze v médiích, asi to znělo ještě drsněji. Pomohlo, ostatní návštěvníci baru stihli utéct.
Alias, je normální v podobné situaci nadávat a klít. Kdo to zažil, dosvědčí. Úplně stačí, že sbíráte ze země cyklistu, který se tam zrovna rozmáznul, a prostě řeknete: „Ty pičo, sis rozbil držku…“, přitom mu racionálně poskytujete první pomoc. Na chomutovském sídlišti, kde ožralej Rom najíždí do lidí, tedy budete řvát: „Ty cikánská svině, zastav, nebo ti vystřelím mozek z kebule!“ Když ten život ukončíte, tak taky budete lamentovat tímto slovníkem dalších deset minut, umocněno tím, do jaké šlamastyky jste sami sebe dostali. Kdyby do lidí najížděla blondýna, tak budete řvát: „Ty blonďatá píčo, ustřelím ti kozy!“ Kdyby to byl gay: „Ty zasraná buzno…“ atd.
Konečně se dostáváme k osobě střelce, a to je vůbec zajímavé. Když vyšlo najevo, že jde o příslušníka Vězeňské služby, leckdo si hned „udělal jasno“, že Romy musí nesnášet a vybouchl po stresech, které s nimi má v práci. Buďme ale racionální. Být dozorce znamená v první řadě tři věci: Zaprvé projít opravdu striktními psychotesty, zadruhé mít obrovskou trpělivost s kriminálníky (obecně s kýmkoli), zatřetí denně se trénovat také v jejich psychologickém odhadu.
Tak jistě, že z takové práce se domů vracíte bez iluzí. Zvláště pak vůči Romům, kteří tvoří v kriminálech nadproporční osazenstvo (jako v západních zemích muslimové). Ale ne náhodou, dopouštějí se zkrátka častěji trestných činů a nebuďme taková sluníčka, abychom si mysleli, že za páchání zla může útlak bílé majority. Ve vězeních je fakt odpad této společnosti, lidé bez zábran, kteří je ztratili kvůli neschopnosti odlišit dobro a zlo. (Naopak, ani z politických vězňů se deprivací nestali zloději a vrazi.) Kdo tedy umí poznat grázla a odhadnout jeho jednání, je v první řadě příslušník Vězeňské služby.
A nakonec tu máme faktor „stát se hrdinou“. Ruku na srdce, o kvalitě morálky naší společnosti právě ze všeho nejvíce vypovídá podíl osob, které jsou ochotny obětovat svůj život. Nedávno jsme si to připomněli u výročí Gabčíka, Kubiše a spol. Čím více svorně nadáváme, že dnešní společnost je příliš individualizovaná a netečná, tím více nás má potěšit, že jsou lidé ochotní vyjít ven, když se tam děje bezpráví.
Ovšem, že to má i svá rizika. Čím více se kvůli aktuální situaci ukazuje, že společnost není tak růžová, tím více se v mnoha lidech (zvláště dnešních třicátnících) obnovuje síla bojovat za to, aby „opět“ byla, a vyrovnat se v morálce odkazu předků. S tím roste pravděpodobnost, že se někdo sebeobětavě vrhne do incidentů, které by dříve proběhly „po své ose“. A tím roste i riziko, že se někdo unáhlí - „být hrdinou bez rozmyslu“.
Ten střelec z Chomutova klidně mohl skončit přejetý nebo zbitý. Bylo by to lepší? Pro něj svým způsobem ano. Byl by hrdina, který se postavil násilí. Složili bychom se mu pak v nějaké sbírce na pohřeb nebo invalidní vozík. On – v dnešních poměrech bohužel – vyšel ze souboje úspěšně. Účastnící se Romové by měli být vděční, že nejsou přejetí, místo toho řvou, že je to rasista a vrah.
V závěru si vypůjčíme jeden facebookový komentář, jehož autor si však nepřál být uveden:
„Je tu společenský a mediální tlak na tvrdé trestání řidičů, kteří používají auto jako zbraň, což potvrzují i soudy. Najíždět do lidí je pak třeba hodnotit jako útok smrtící zbraní. Je zde ale také silný politický tlak na trestání držitelů střelných zbraní, kteří je úspěšně použijí. Nenechme se zmást momentální shodou politického spektra, že je třeba postavit se směrnici EU - je velký krok od držení zbraně k jejímu použití pro sebeobranu. Vyjadřuje mimo jiné odhodlání střelce postarat se o bezpečnost nezávisle na státu a jeho represivních složkách. Na konci chomutovské kauzy tak soudce s velkou pravděpodobností pronese: "Nemůžeme připustit, aby lidé brali spravedlnost do vlastních rukou"."
Asi to tak bude. Smutné. Ono se soudy potáhnout léta, třeba to nakonec vyjde i jinak, ale to nezabrání zničení života střelce. Vlastně čím déle se soudy potáhnou, tím pro něj hůře. Celu tu dobu bude prakticky nezaměstnavatelný (leda by se našla nějaká osvícená firma). Přitom právě v takových bezprecedentních kauzách je žádoucí přijmout stanovisko rychle - i s ohledem na občany, kteří se mohou dostat do podobné situace a váháním mohou promarnit příležitost sebe a další osoby ubránitl
Jak napsal i J.X.D., veškerá rizika měl nést řidič a:
„Pokud úřady budou trestat občany, kteří se postaví násilí násilím, tak připraví optimální terén pro teroristy, protože se jim de facto nebudeme smět bránit.“
S jediným vymezením naší redakce, kdy si přejeme, aby: Zaprvé policie/soudy rozhodly do půl roku, zadruhé praktikovaly od počátku presumpci neviny (žádná vazba, žádná omezení), zatřetí i státní zástupce by v takových případech měl hájit státní zájem poukazem na primárního pachatele – tím byl v tomto případě Rom najíždějící do lidí (prostě princip akce a reakce).
Nakonec nás napadá upgrade jednoho přísloví, které v originále zní: „Hřbitovy jsou plné hrdinů.“ Daleko horší by podle nás bylo, kdyby jich byly plné kriminály. A sarkasticky dodáváme: „Unáhlit se při obraně práva můžete jen jednou.“
PS: I příslušníci Vězeňské služby mohou využívat nabídku www.spolekvlcimaky.cz
