Turecká armáda s islamisty z An-Nusrá vraždí syrské Kurdy a svět mlčí.
Sen o Kurdistánu se rozpadá. Přestože to byli právě Kurdové (a Kurdky), kdo se lvím podílem zasloužil o porážku IS, tak na území Rojavy, kde vzkvétá moderní kurdská samospráva, útočí už dva týdny druhá největší armáda NATO. Zbytek NATO, EU, vůbec celý svět, k tomu mlčí. Přitom zopakujme – Turci napadli Kurdy na syrském území, kde k tomu nemají žádný mandát.
Kurdové se dost možná brání i českými zbraněmi, protože v uplynulých letech konfliktu jsme je oficiálně podporovali. Byl to náš konkrétní příspěvek do boje proti Islámskému státu, ale ruku na srdce – máme rádi i Kurdy jako takové (kdo by neznal knihu/film Divokým Kurdistánem, ač ten neexistoval ani za Karla Maye?).
Nebyli jsme samozřejmě sami, Kurdové se těšili i podpoře USA a dalších západních spojenců, protože se svým – sic marxistickým (to je ale dnešní EU taky) – společenským uspořádáním mají k naší kultuře v dané oblasti zdaleka nejblíž. Mají nás rádi a my je. Jsou pro ně důležitá taková témata, jako náboženská svoboda a lidská práva, včetně absolutní rovnosti mužů a žen. Koncept ozbrojené společnosti, včetně ženských bojovnic, je nikoli náhodou podobný Izraelcům.
To je samozřejmě trnem v oku všem islamistickým režimům v okolí, ten turecký nevyjímaje. Za morální selhání západního světa lze označit už toleranci k totalitním praktikám Erdogana po pokusu o puč v roce 2016, který (pokud tedy nebyl zorganizován samotnou vládnoucí klikou jako záminka) by býval vracel Turecko na cestu demokracie. Další selhání je v tichém přihlížení letité diskriminaci hraničící s genocidou Kurdů na tureckém území.
Přihlížení tomu, že Turci vraždí Kurdy i mimo své hranice, už je za hranou. Ovšem také logickým důsledkem neschopnosti postavit se jim dříve. V neposlední řadě – USA i Evropa jsou Erdoganovými rukojmími. Američané mají v Turecku strategickou základnu vybavenou jadernými hlavicemi, nu a Merkelová uplácí penězi evropských daňových poplatníků Turecko za to, že nám sem neposílá další stovky tisíc imigrantů, kteří během krize volně proudili přes jeho hranice.
Ze všeho nejvíce to připomíná neblahou politiku appeasementu. Horší je to dnes o fakt, že mezi západními státníky není ani jediný, který by jako Winston Churchill řekl: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“
Situace navíc není „jen“ nemorální, ale také hypoteticky zvrácená - jak na facebooku trefně poznamenal vysloužilý plukovník AČR Jaroslav Štefec: „Víte, že Turecko může požádat o aktivaci článku 5 smlouvy o NATO, když se bude "cítit napadeno" iráckými a syrskými Kurdy?“ …Turecko to neudělá a kdyby ano, ukázalo by se, že tento článek Washingtonské deklarace má své limity. Ovšem už vůbec existence takové eventuality ukazuje na nutnost revize definice spojenectví, které dávalo smysl v bipolárním světě (Západ x Východ), ovšem nemá nic společného s dnešními společensko-nábožensko-ideologickými hranicemi.
Nakonec nezbývá, než popřát Kurdům mnoho sil. Ač mají Turci početní, materiální a technologickou převahu, třeba utrpí svůj Vietnam. Jakkoli by to znamenalo obrovské množství obětí, zejména na straně kurdského civilního obyvatelstva. Zabránit tomu může vyspělý svět (jmenovitě Trump a Merkelová, ať jsou viníci jasní), ale je skutečně tak morálně vyspělý?
Zbývá snad jen jediné stéblo – kurdsko-izraelské přátelství. Osud i smýšlení obou národů jsou totiž velice podobné (viz). Paradoxem je, že jediným fandou Izraele mezi evropskými státníky už je patrně jen náš staronový prezident Zeman, ale to už by vydalo na úplně jiný článek (třeba někdy)…
