Stropnický versus Ombudsman: Každý džbán má ucho, pane ministře.
Kauza o nezákonné nařizování pracovní doby začala v Přerově, kde jako první v historii AČR podali vojáci žádost o dorovnání mzdy pro nezákonné nařizování pracovní doby. Spor se rozběhl už v průběhu roku 2007, ale armáda jej na stůl dostala až v roce následujícím. A dál…?
Bylo pochopitelné, že ministři tento spor prostě ignorovali a neposunuli jeho řešení ani o jeden den a spolehli se na právní názory těch, kteří porušovali zákon ve velkém. Všudypřítomná blokace stěžovatelů, nezákonné kroky služebních orgánů v roli správních orgánů, šikany, propuštění. To jsou společné symptomy, které celý spor doprovází.
Ministr Stropnický k celé kauze zaujal jasné stanovisko, které je čitelné z jeho odpovědi na interpelaci poslance Sedi, který kauzu dlouhodobě monitoruje a neinterpeloval v této věci poprvé. Nevybočil z řady předchůdců.
Vážnost sporu lze doložit i na skutečnosti, že se promítl do novely zákona 221. Sb., o vojácích z povolání, kde poslanci schválili prolomení institutu důležitého zájmu služby a posvětili prolomení ústavních principů. V této verzi zákona mají dnešní vojáci mnohem menší možnost hájit svá práva.
Náš spor kolem zneužití zákona trvá 8 let, bitva o neústavnost tohoto ustanovení je ještě o patro výše a to znamená klidně i čtvrt století. To je reakce velitelskho sboru při odhalení překračování zákona. Bohužel, poslanci nedokáží vnímat zákon na tak hluboké úrovni a raději jej schválí, než aby potlačili neústavní principy vložené nenápadně do zákona. První právní rozbory MO se již o toto znění zákona opírají!
Vyjádření ministra:
„Já o tom problému vím. Všichni se na ministerstvu tak trochu modlí, že spory dopadnou někam do ztracena, zatím tomu tak je, zatím se postupuje takovým tím systémem po našem, to znamená, že se hledají různé formální nedostatky, žádosti se vracejí, a tak se dospěje k jakési obecné únavě materiálu. Je to řešení právně docela složitých případů. Nebudu lhát, že vyčíslení existuje úplně přesné, ale myslím, že jste nebyl daleko od pravdy a že se může v pesimistickém scénáři jednat o stovky milionů. V současné době čekáme, jestli ti žadatelé podají správní žalobu. A je pravda, že oni vlastně chtějí to, co mají piloti, kteří podléhají bojové pohotovosti, a tito, kteří působí v letecké záchranné službě a ve službě pátrání a záchrany, tak ten bonus nemají.“
„Únava materiálu“ znamená jediné – obcházení zákonných požadavků vojáků, odmítání stížností, neřešení podstaty sporů, krytí nezákonností. Dosavadních 8 let vedení sporu ve správním řízení je již naprosto mimo jakoukoli hranu tolerance, přesto je i tímto panem ministrem záhadně tolerováno. Prostě „únava materiálu“ je ta nejlepší metoda, jak řešit nezákonné rozkazy. Včetně ignorace velmi nepříjemných rozsudků soudů v této věci. Vše, pro naprostou bezmoc před letitou zvůlí státu, vyústilo v podání k Ombudsmanovi. Ten žasl nad délkou správního řízení.
Kromě podrobných informací o konkrétních rozhodnutích služebních orgánů, které obnažují protahování sporu za únosnou mez, jsem uvedl tyto obecné teze a uvidíme, jak se s nimi lidé kolem ochránce práv poperou a jak půjdou, či budou moci jít do hloubky problémů, které na sebe AČR atrahuje.
Myslím, že postup služebního orgánu je trestuhodný a obnažuje tristní stav u resortu. Ze samotného podnětu je možno uvést následující.
Možné hlubší příčiny systémového selhání AČR
Nezákonný postup služebních orgánů AČR je zjevný v období od vynesení rozsudku v lednu 2012 (rozsudek č.10CA77/2009 ze dne 7.12.2011), kde Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí nadřízeného stupně velitele společných sil v Olomouci (č.j.: 167-130/2008-2802/OsŠ ze dne 9.7.2008) pro nepřezkoumatelnost až do vynesení rozhodnutí dne 6.1.2015
(č.j. 1124/9/5/2014-2427) a může mít mnohem hlubší příčiny, než jen nezodpovědný přístup jednotlivců.
Způsob jakým je vedeno vypořádání se se stížností, které bylo soudem označeno jako nepřezkoumatelné, nerespektování zákonných lhůt a snaha služebních orgánů účelně natahovat dobu do vynesení rozhodnutí, vede k domněnce, že správní orgán tak činí vědomě od prvopočátku správního řízení. S ohledem na vzniklé průtahy celého řízení je také možné, že chyby v rozhodnutí služebních orgánů jsou tvořeny vědomě a služební orgán počítá s průtahy, které ve sporu způsobí.
Soudní přezkum rozhodnutí, ke kterému právně vadné rozhodnutí musí dospět, je logické završení práce služebního orgánu. Jde o formu vytvoření tlaku na stěžovatele, který pak snadno dospěje k procesní chybě (nejčastěji k překročení lhůty pro odvolání), která mu znemožní ve sporu pokračovat.
Nelze si také nevšimnout ekonomických důsledků takto natahovaného sporu. Náklady při dlouhodobém zastupování advokátní kanceláří jsou astronomické, tedy může jít ze strany služebního orgánu i o cílené odrazování stěžovatele od vedení sporu jeho ekonomickým vyčerpáváním. Od určité hranice náklady sporu převyšují jeho možné přínosy.
Jako možné příčiny takového chování služebních orgánů AČR se nabízí lhůty promlčení trestně právních činů, odpovědnosti jednotlivců za selhání, ekonomické konsekvence, personální konsekvence.
Spory jsou v běhu v různých podobách už od roku 2008. Stále nejsou vyřízeny a stále čekají na dořešení. Množství stížností je zarážející (dle gen. Kociána z Inspekce ministra obrany jde až o 5000 stížností, dle ministra jen 1770) a z nich lze jednoduše dovodit, že škody budou poměrně veliké. Tyto aspekty sporu vedou k tezi, že odpovědní lidé ve velení armády, kteří nezákonné nařizování pracovní doby vědomě svými rozkazy umožnili (např. gen. Picek v nařízení NGŠ č.j.: 25-19/2009-1618 ze dne 17. února 2009) se snaží spor vést tak, aby se vyhnuli trestně právním konsekvencím, popř. dosáhli možného promlčení spáchaného trestného činu.
Ani jedna z armádních inspekcí na judikáty soudů nereagovala, naopak cíleně pomáhala vytvářet právní prostředí, které podporovalo nezákonný postup služebních orgánů při nařizování služební pohotovosti a práce přesčas. Návodné jednání kryjící velitelský sbor při nezákonném nařizování pracovní doby je dohledatelné i u právního oddělení ČR v „Sjednocující stanovisko k podání Ing. Š. ze dne 21. září 2011“ signované JUDr. Mgr. Miroslavem Richterem, bývalým zástupcem ředitele kanceláře ministra obrany-ředitelem sekce legislativní a právní MO (SLP MO). Dostupné je také na ŠISu.
Obecná situace v resortu armády
Snižování rozpočtového rámce, které klesalo z 2 % HDP na dnešní necelé 1 %HDP vedlo k situaci, že AČR nedokázala bez porušení zákona 221/1999, o vojácích z povolání zajistit úkoly, které má stanoveny v zákonu č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky. Došlo ke snížení počtu vojáků z povolání pod únosnou mez a tím se vytvořil enormní tlak na porušování zákona, při nařizování pracovní doby, kdy byly výkladově zneužity ustanovení zákona při nařizování služební pohotovosti a práce přesčas k řešení personální tísně.
Nezákonné nařizování pracovní doby a obcházení institutu důležitého zájmu služby, bylo právně i institucionálně kryto všemi institucemi AČR, které na nezákonný postup velení AČR vědomě nereagovaly, naopak je svými rozhodnutími kryly:
- NGŠ – vydání právně vadných nařízení ve věci služby SAR a LZS
- IMO – nereagovala na stížnosti
- I-NGŠ – nereagovala na stížnosti
- Právní oddělení MO – vytváří právní rozbory, které nekorespondují s výroky soudů a pomáhají i nadále udržet neprávní stav
- Sekce personální – selhala systemizace a připustila personální podstav AČR, který nutil velitele k překračování zákona
- Vojenská policie – nereagovala na podněty a nedokázala dohledat odpovědnost velitelů a vysokých funkcionářů AČR
Žádná z odpovědných institucí nedokázala zajistit soulad výkladu zákona s rozsudky Nejvyššího správního soudu (6 Ads 151/2011 – 126) a nerespektovala rozhodnutí soudu o možném rozporu takto nařizované pracovní doby s právem EU (8Ad 8/2012-61-66 a rozhodnutí soudního dvora Evropské unie, ve věci C-429/09 Günter (Fuß v. Stadt Halle (Saale)).
Veškeré dohledatelné judikáty soudů byly při rozhodování služebního orgánu AČR v mé věci vědomě ignorovány. Je i viditelná snaha služebního orgánu nerespektovat návod soudu, jak má vést rozhodování ve věci – nejprve zjistit, zda byla služební pohotovost nařízena, pak zjistit, jaký nastal důležitý zájem služby, a nakonec testovat, zda se ve služební pohotovosti pracovalo či nikoli. K tomu postupu nedošlo v žádném z rozhodnutí.
K vysvětlení obcházení důležitého zájmu služby služební orgány nepřistupují, přitom je to klíčový bod stížnosti. Služební orgány bez rozpaků ignorují i postoje hlavního inspektora pro ochranu lidských práv AČR zveřejněné ve stanovisku č.j.: 229-2/2013-1216 ze dne 9.8.201.
Jako občan ČR, kterého poškozuje státní instituce nezákonným postupem, mám pouze omezené možnosti, jak se bránit. Délka sporu, rozsah, množství poškozených a zjevné selhávání všech odpovědných institucí u resortu MO naznačuje, že jde o systémový jev a není v silách lidského jedince jej řešit. Spor je vysoce ekonomicky náročný. Proto se obracím na ochránce lidských práv – ombudsmana ČR, aby v těchto záležitostech zjednal nápravu nebo na pochybení alespoň upozornil odpovědné pracovníky resortu obrany, podaří-li se je dohledat.
O skutečné částce, kterou v těchto sporech dluží armáda vojákům, jsme již dříve psali zde.
