To nejlepší z blogu Františka Ružičky (2): Fakt nemám rád personalisty a jiné neuvěřitelné příhody…
Blog frantisekruzicka.cz nabízí desítky historek, jak v naší armádě narážel na byrokracii a lidskou hloupost stejnojmenný podplukovník. A baví tisíce čtenářů. Pro případ, že mezi ně ještě nepatříte, nabízíme nyní druhý výběr jeho best of, který vás zaručeně pobaví…
Fakt nemám rád personalisty
Jak jsem již několikrát psal přímo, či nepřímo, co personalista, to nepřítel. Chovali se tak ke mně po celou moji vojenskou kariéru. V jedné etapě, když jsme byli reorganizování celý management odboru prošel personálními pohovory. Ředitele vyhodili rovnou, už měli za něj vděčnou náhradu. Ostatní dostali na personálním pohovoru nabídku, kterou nešlo přijmout.
Já byl v té době vedoucí oddělení a poté, co mi byla nabídnuta pozice vedoucího staršího důstojníka, jsem řekl, že končím. Přítomné to dost překvapilo a personální „odbornice“ mi odborně vysvětlila, že odejdu na vlastní žádost. Když jsem se jí zeptal, kdo za mně tu žádost napíše – nevěděla. Když jsem jí začal vysvětlovat, že mi stačí nepodepsat personální pohovor a skončím tak, či tak, s ukončením existence oddělení, kde jsem vedoucím, zalapala po dechu. (jedná se o rok 2010, personální procesy se pak změnily)
Jeden personalista za druhým
Poté jsem absolvoval řadu pokusů o personální pohovor s cílem, abych podepsal předložené dokumenty. Ani jsem netušil, že existuje tolik personalistů, protože většinu jsem viděl jen jednou. Poté, co jsem je „procvičil“ v jejich odbornosti, se mi už vyhnuli.
Na jednom personálním pohovoru mi vysvětloval plukovník ZZ, že zastupuje pana náměstka TP. Ale když jsem ho požádal o předložení zmocnění, neměl ho. Prohlásil, že má ústní pověření. Zeptal jsem se přítomného personalisty, jak může pan plukovník podepsat pohovor, ke kterému nemá oprávnění a personalista prohlásil, že asi nemůže. Tím pohovor skončil.
Další setkání jsem ukončil poté, co mi bylo vysvětleno, že mi je předkládán „bianco“ pohovor a pan náměstek ho podepíše, až s ním budu souhlasit. Vysvětlil jsem přítomným (náměstek si zase nenašel čas), že se jedná o předložení návrhu nadřízeného a já ho nebudu kontrolovat, za to snad odpovídají mí personální kamarádi.
Napište si, co chcete
Jindy mi bylo řečeno, že si mám napsat do personálního pohovoru, co chci. Nechtěl jsem nic, nic jsem nenapsal a zase jsem nic nepodepsal…
Pokračování zde.
Líbí se mi Váš kávovar
„Vy už budete v armádě končit, že? Jak to s Vámi vlastně vypadá?“ vhrnul se ke mně do kanceláře občanský zaměstnanec, bývalý voják z povolání, ze skupiny zabezpečení ředitele sekce.
Něco jsem zrovna psal a vyrušení se mi vůbec nehodilo. Čekal jsem, co z místního křiklouna po chodbách ještě vypadne.
Pozdravil jsem a zeptal se ho, s čím mu můžu pomoci. To už stál uprostřed mé kanceláře a bez pozdravu se zeptal znovu. Informoval jsem ho o podání odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru v probíhajícím správním řízení.
Až tu nebudete, kávovar bude můj…
Pan JŠ mi řekl, že až odejdu, vezme si můj kávovar. Vždy to byl buran, ale taková neomalenost byla i na něj dost velká. Odpověděl jsem, že svůj „odchod“ plánuji až tak za 40-50 let… Vtípek zůstal nepochopený.
Zeptal jsem se, jak si ten kávovar chce vzít. Prý požádá kontisku (tj. osoba, pověřená hospodařením s materiálem) o přidělení. Myslel jsem si, že takový materiál přiděluje nějaký funkcionář. Vysvětlil mi, že na tohle úplně stačí kontistka…
Moc bych se divil, kdyby kávovar, co jsem měl v kanceláři, přidělovala kontistka. Po 4 měsících, kdy už jsem věděl, že mé určení do dispozice nějakou dobu ještě potrvá, jsem si ho přinesl z domova. Byl tedy mým vlastnictvím. Občasným návštěvám jsem vařil vynikající kávu nebo kapučíno, ale většinou jsem si chuť kávy vychutnával sám, při telefonování nebo tvorbě dokumentů pro mé oblíbené personalisty.
O pár dní později přišla kontistka a ptala se, jak to vlastně s tím kávovarem je…. Prý není v evidenci materiálu sekce a ona netuší, jestli nějaké přeúčtovací doklady nejsou na „cestě“. Prozradila mi, že jsou na sekci SRPS MO lidé, kterým by se ten kávovar líbil… Zeptal jsem se jí, jestli nevadí, že ho mám v kanceláři. Nevadí, bezelstně odvětila. Kávovar se prý přenese, až ho přidělí někomu jinému….
Přiznám se, že se mi vzteky zatemnělo před očima…. Odpověděl jsem jí vyhýbavě, že nevím, kde by mohly být přeúčtovací doklady.
O víkendu jsem nad tím přemýšlel a přišel jsem na to, že jsem také pěkný vůl. *dash* Zapomněl jsem na to, že použití soukromého elektrického přístroje mi musí někdo povolit. Nebylo a nemůže být podstatné, že těch soukromých elektrických přístrojů bylo po sekci více a nikdo nic neřešil. Co nejdříve jsem to chtěl udělat správně.
V pondělí brzy ráno jsem tedy přišel do práce, nastudoval příslušná nařízení a kontaktoval správce budovy. Ten řekl, že by řešil jen spotřebiče energeticky náročnější nebo ve větším počtu. Napsal jsem příspěvek do vnitřního rozkazu ředitele sekce přesně podle znění příslušného nařízení a čekal na schválení ředitele sekce…
Pokračování zde
