Úloha armády ve společnosti: Rovnováha a síly idejí | OzbrojeneSlozky.cz

Armáda je nejsilovějším prvkem tvrdé síly, která se skládá z armády, policie a dalších ozbrojených složek. Společným jmenovatelem tvrdé síly je schopnost i ze zbraní v ruce prosadit hodnoty dané společnosti.

Prvotní úlohou každé armády je její role konstituční. Konstituční úloha se projevuje v udržení celistvosti území a uplatňování jednotného žebříčku hodnot na tomto území. Tedy, udržení celistvosti a svrchovanosti vládní moci na daném území je primárním úkolem každé armády.

Každá společnost, stát, civilizace států na svém území jsou udržovány pomocí kombinace síly a idejí. Jedno bez druhého nemůže existovat. Nelze dlouhodobě udržet jakoukoliv myšlenku bez síly a také nelze používat sílu bez idejí.

Představme si stav, kdy budeme na imaginárním území státu rozvíjet vhodnou myšlenku (a je jedno, že je tou nejlepší vhodnou pro rozvoj společnosti) bez rozvoje síly. Pak se vystavujeme nebezpečí, že naše území ovládne kdokoliv silnější, kdo náhodou přijde na naše území. Pak končí rozvoj i těch nejkrásnějších myšlenek, neboť onen silnější element, zde ovládne stát a cestou síly a peněžní soustavy (včetně daňové) ustanoví svůj žebříček hodnot.

V případě bezmyšlenkovitého státu a jeho vlády držené silou, pak civilní část společnosti začne automaticky nejen snít o lepším životě, ale začne pro uskutečnění takového života něco dělat. Začne pozvolna utvářet hodnoty, měnit vzorce chování na základě nových hodnot a pomocí měkké síly posléze původní tvrdou sílu porazí.

Neexistuje totiž tak silná armáda, aby začala bojovat proti většině své populace, neboť armáda (a zejména konskripční) je odrazem žebříčku hodnot celé společnosti.

V lepším případě se stane silou udržované vládní uskupení jen cizorodou skupinou mimo žebříček hodnot společnosti, avšak při první známce oslabení padne, jelikož protivník vlády (řadoví občané) budou mít mnohem silnější morální pohnutku, myšlenku na lepší život, která dovede zvítězit nebo alespoň odolat sebelepšímu soupeři. Voják bojující za ideu, které věří, má vyšší morální status a výkonnost, než voják bojující bez myšlenky, na rozkaz.

Pokud se stát nestará o svou armádu, pak riskuje obsazení silnějším protivníkem, rozpuštění zbytků své armády či jejich včlenění do armády nového hegemona a podřízení jeho žebříčku hodnot.

Z historie jsou známy mnohé případy. Plná likvidace armády na českém území po roce 1939, včlenění občanů českého teritoria (v době nesuverenity) do rakousko-uherského vojska až po držení vlastní armády podle sovětského vzoru tak, aby v bojových operacích jednotlivé celky bojovaly podobně a předvídatelně pro velitele frontu. Druhá světová válka je významným zdrojem podobných vojenských celků pod velením hegemona.

Můžeme si připomenout divize zbraní SS postavené z finských nebo belgických občanů, nelze nevzpomenout na rakouské občany v sestavě Wehrmachtu, jakož i vojenské jednotky sestavené na satelitních územích, jako tomu bylo na Slovensku, Rumunsku, ale také na Ukrajině v Pobaltí. Takové jednotky se zapojily do bojů na německé straně. Z toho vyplývá, že jakákoliv síla vytvořená na okupovaném území, je následně použita ve prospěch hegemona a jeho žebříčku hodnot.

Foto: Do vojsk SS a Wehrmachtu vstupovaly i jednotky porobených zemí (zdroj: PANZERNET.NET)

Jakákoliv nerovnováha mezi silou a idejemi se časem vyrovná. Někdy tento čas trvá i tři generace. V každé generaci se nachází jen asi desetina populace schopná posouvat lidské poznání, objevovat nové myšlenky a umně kombinovat tyto nové myšlenky v praxi.

Pokud tato desetina populace vstoupí a zůstane v armádě, pak společnost bude mít velmi silnou a flexibilní armádu reagující na většinu hrozeb a s velmi krátkou latencí na hrozby nové.

Příkladem je japonská armáda v poslední čtvrtině 19. století po reformách císaře Mejdži, kdy samurajům bylo zakázáno nosit otevřeně na veřejnosti zbraně, kdežto důstojníkům armády tato výsada povolena byla. Důsledkem byl hromadný vstup samurajů do armády, kde naprosto opanovali důstojnický sbor a jeho další výchovu podle kodexu Bušidó. Proto japonská armáda měla až do konečných fází druhé světové války vyšší pronikavost a údernost než jiné armády při stejném či vyšším počtu vojáků.

Foto: Japonskou armádu posílili samurajové kvůli možnosti nosit veřejně zbraň (zdroj: WIKIPEDIA.ORG)

Příkladem špatného používání armády neboli špatného vládnutí jsou mnohé africké a asijské státy. Takové státy jsou z pohledu žebříčku hodnot nejednotné. Mnohdy necelistvé a myšlenka státu pro místní společnost je cizí, jelikož zde panuje klanové či kmenové uspořádání.

Foto: Mnohde působí klanové armády a ta státní patří vládnoucímu klanu (zdroj: ARMY.CZ)

Pak na území tzv. státu se můžeme setkat s několika klanovými armádami s loajalitou k aktuálnímu vládci kmene a mnohdy i centrální armádou, která však není ničím jiným než kmenovou armádou vládnoucího kmene s výhodou státního financování.

Nařízení vládce nebo vlády pak lze uplatnit jen k hranicím vlivu daného vládnoucího klanu či kmene včetně klanů a kmenů porobených. Smutným příkladem je síla afgánské vlády z období prezidenta Karzáího, kdy síla jeho vlády sahala po první křižovatku před prezidentským palácem. Takovým státům říkáme státy se slabou vládou nebo upadající státy (failing states).

Jde však zajistit sílu vlády na velkém území i bez armády a policie? Upřímně nelze. Na necelistvých územích funguje princip vládní zodpovědnosti v samosprávných orgánech. Podle principu subsidiarity fungujícího v Evropě již odnepaměti a názorně uskutečňovaném Karlem Velikým lze exponenta jiných hodnot tolerovat na samosprávné pozici, pokud zajistí územní celistvost a implementaci vládních nařízení. K tomuto úkolu mu lze poskytnout jednotky armády a policie loajálních k centrální vládě.

Karel Veliký požadoval po svých vazalech křesťanskou víru a uznání sebe samého za vazalského pána. V praxi to znamenalo odstranění dosavadních božstev a připojení ve válečných taženích o síle odpovídající velikosti území. Z toho vyplývá, že vládce je ten, kdo na daném území ovládá tvrdou sílu!

Takovému vládci, jenž má na svém území jakéhokoliv ozbrojence nenásledujícího vládnoucí hodnoty, nastávají krušné chvíle, neboť takový ozbrojenec si může svou silou prosadit své hodnoty, které se neslučují s hodnotami vládce, natož společnosti.

Takový stav může vést k odstranění stávajícího vládce nebo občanské válce. Proto každý stát je velmi opatrný v oblasti obchodu se zbraněmi, výcviku loajality svého důstojnického sboru a v používání civilních ozbrojených společností, např. civilních bezpečnostních agentur.

Výše zmíněný princip subsidiarity znamená, že používám ke svým úkolům sobě přičleněné síly a prostředky a na svého nadřízeného (velitele) se obracím pouze v případě, že mi stávající síly a prostředky nestačí ke splnění zadání.

Příkladem z praxe může být funkce hejtmana, jako statutárního představitele kraje. Hejtman může v případě krize (například přírodní katastrofy) žádat ministra obrany o vojenskou pomoc, ale nesmí o takovou pomoc žádat naše koaliční partnery v NATO, tj. nad úrovní státního vedení. Toto právo je vyhrazeno jen vedení státu. Pokud přejdeme o úroveň níže, pak představitel krajského města, například primátor Ústí nad Labem, má ve své pravomoci městskou policii a nemá pravomoc volat ministru obrany o pomoc armády v případě krize.

Foto: Princip subsidiarity - hejtman se obrací na ministra obrany a starosta na hejtmana (zdroj: ARMY.CZ)

Z výše uvedeného nám vyplývá řada otázek týkající se české společnosti. Nakolik je žebříček hodnot české společnosti a její armády jednotný? Proč slýcháme, že současné ozbrojené složky neubrání v konvenčním konfliktu více než několik okresů? A co proto můžeme sami udělat? Popřemýšlejte a dejte nám vědět!

Pokračování vždy v úterý a pátek na www.ozbrojeneslozky.cz!