Úloha armády ve společnosti: Celoživotní kariéra? | OzbrojeneSlozky.cz

Má být kariéra vojáka, policisty, vězeňského dozorce, zpravodajce pouze jednou z etap pracovní anamnézy, anebo má jít o celoživotní práci? Co myslíte? Obě varianty byly svého času považovány za správné.

Všechny silové složky jsou připraveny na celoživotní kariéru. Kariérní systém je sestaven tak, že mladší a fyzicky zdatnější generace vykonává fyzicky nejnamáhavější porci práce. A starší, zkušenější a fyzicky méně zdatné ročníky pak zaujímají místo na velitelských a štábních pozicích.

Tento systém má smysl, neboť právo něco řídit či právo velet má mít ten, kdo práci rozumí. Přeskakování kariérního žebříčku a přílišné posouvání mladých lidí plodí ne všestranně vychované jedince. To se pak zpětně projeví na charakteru armády.

Foto: Důstojnická hodnost by měla odpovídat i věkové vyzrálosti (zdroj: ARMY.CZ) 

Příkladem může být československá armáda po roce 1968, kdy nastal výrazný nedostatek důstojníků. Obyčejný mladý poručík ve věku 23 let má velet četě o cca 30 lidech. V tehdejší situaci mladí poručíci veleli rotám (pozice vyhrazena kapitánům ve věku kolem 30 let) a nemálo kapitánů velelo i praporům o 300 lidech (vyhrazeno podplukovníkům mezi 35 a 40 léty života).

Takový systém nese riziko dosazení nevyzrálého jedince, který si buď svou odpovědnost neuvědomuje, anebo jedince, jenž před svou odpovědností utíká a přenechá velení svým zástupcům.

Dnes můžeme na taktické úrovni u rot a praporů pozorovat opačný extrém. Není problém potkat čtyřicetiletého poručíka a padesátiletého majora. Jde o průvodní jev zapříčiněný kombinací redukce armády a nemožnosti najít společensky adekvátní pozici v civilní sféře.

Armáda a ostatní silové složky poskytují jedinci dvojí pozitivum. Pocit seberealizace při hájení zájmů státu a firemní kulturu charakteru až rodinného souručenství. Ve správně nastavených armádních mechanizmech se voják nestará o materiální statky, nýbrž o co nejlepší splnění rozkazu svého velitele, aby byl co nejlepším specialistou v dané odbornosti a udržoval si co nejvyšší morální status své osoby.

Negativní stránkou dlouhé služby u silových složek je naprosto necivilní orientace práce, kterou není možné v civilu využít (čest výjimkám!). Jde také o tzv. mnišský syndrom. Člověk dlouhodobě pracuje a žije v jisté izolované komunitě, zná její pravidla a po jistých zkušenostech ví, co smí a co ne. Avšak za zdí útvaru (analogie klášterní zdi) platí pravidla zcela jiná.

Foto: O nezvládnutí přechodu z armády do civilu vypráví film Všiváci (zdroj: IDNES.CZ) 

Zdrojem informací jsou většinou bývalí spolubojovníci, kteří útvar opustili. Porovnáním jejich a svého způsobu života a civilních zkušeností se logicky každý začne obávat neznámého. Protože, co neznám, toho se bojím!

Dalším negativním rysem je neschopnost příslušníků silových složek uplatnit se na trhu práce s adekvátním společenským ohodnocením. Je velmi nemilé a demoralizující vidět velitele a náčelníky, kteří měli zodpovědnost za stovky lidí a stamilióny korun ročně, jak tráví zbytek svého produktivního času jako nekvalifikovaná pracovní síla, pokud jsou vůbec zaměstnáni.

Foto: Je smutné končí-li vojáci uprostřed kariéry na úřad práce (zdroj: IDNES.CZ) 

Na základě výše uvedeného soudím, že zbavování se zkušených lidí z bezpečnostních složek v polovině jejich pracovní anabáze je pouhé plýtvání personálem. Navíc, bez řádné politické podpory se správně hodnotově vybavení jedinci ztrácí na subalterních a neadekvátních pozicích a nemohou šířit kýžené hodnoty ve společnosti.

A nyní se obracím na Vás, občané a voliči. Jaký je Váš názor? Je nutné takto plýtvat penězi na vzdělávání svých vojáků, policistů, dozorců, zpravodajců a jiných, aby po pár letech takové znalosti přišly vniveč? Kde mohou tito lidé, schopní se pro Vás obětovat, najít své uplatnění? A pokud nepřijdete na vhodnou variantu, není lepší a levnější je nechat dělat práci, pro kterou byli vycvičeni a vycvičeny?

Pokračování vždy v úterý a pátek na www.ozbrojeneslozky.cz!