V Kyjově na den veteránů vytvoří až 2000 lidí živý vlčí mák. Položili jsme pár dotazů organizátorovi.
Petr Něnička je tak trochu šílenec, víceméně jen s pomocí rodiny vede už léta vojenské muzeum, projekt Lvíček Míra, pořádá Dobový ples a spoustu dalších akcí, které spojuje podpora našim vojákům. A teď přišel s největší akcí v dějinách oslav Dne veteránů u nás…
Tak se prosím pochlub, co jsi naplánoval ke Dni veteránů?
Připravuji ojedinělou akci, která, troufám si říct, nemá v naší republice obdoby, a sice ŽIVÝ VLČÍ MÁK VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ. Jde o to, že 11.11. v 11:11 hodin za pomoci dobrovolníků a speciálně potištěných nafukovacích balonků vytvoříme v parku u kaple sv. Josefa v Kyjově největší živý vlčí mák v ČR!
Dobrovolníci se rozmístí do tvaru připomínajícího vlčí mák a na pokyn zvednou balonky nad hlavu. Podotýkám, že nejdříve jsem měl záměr balonky naplnit heliem a pak je vypustit, ale to jsem přehodnotil, jelikož balonek po čase praskne, někde spadne a z pěkné akce by zbyl jen nepořádek, ke všemu někde jinde… Na počátku byl úmysl udělat tento „živý vlčí mák“ z 1500 ks balonků, ale již dneska víme a předpokládáme účast vyšší, takže jsem v těchto dnech nechal ještě 500 kusů dodělat a vlčí mák bude mít ještě zelený stonek.
Pevně věřím, že pokud se nám to podaří, tak v příštím roce se připojí další města či vesnice a vznikne z toho takový happening ke Dni válečných veteránů v celorepublikovém rozměru. Vždyť si přiznejme, že v mnoha rodinách byl praděda v první válce. Jeden ze zakládajících pilířů naší republiky je právě armáda, nebýt odvahy legionářů, tak tu možná dnes ani nepíšeme. A za to si tuto malou připomínku jistě zaslouží! V neposlední řadě, když se dokáže v Anglii poklonit veteránům i královna, proč bych to nedokázal i já, vždyť PODĚKOVAT NENÍ SLABOST!
Poprvé také nabízíš vlastní vlčí máky do klopy. Proč ses rozhodl být jedním z jejich prodejců?
Co se týče symbolu vlčího máku v klopě, tak již několik let „sbírám“ různé vlčí máky, které se mně dostaly u nás v ČR do cesty, ovšem zatím u mne pořád vede ten klasický anglický. Přesto, po letošní dovolené ve Francii, jsem se rozhodl zapojit se do toho polehoučku také.
Myslím, že u široké veřejnosti už jsem si za ty roky tím, co dělám, získal důvěru, že nejde o nic prvoplánovitého, že prostě jsem dost praštěný, že to myslím s podporou válečných veteránů i vojáků vážně. Tak jako třeba naše Vzpomínková lavička válečných veteránů, reklamu tomu nijak nedělám, jelikož by se z toho stal obyčejný komerční produkt s vojenským motivem a těch je u nás na trhu mraky. Já dělám věci, které mají „duši“ a nesou společnosti jakési poslání. Vím, že to vše chce svůj čas, ale o to je to pevnější a nezpochybnitelné.
Kolem sebe už mám lidi, kteří podají pomocnou ruku a díky tomu, co už jsem udělal, mně věří a nezpochybňují to, co chci udělat. Třeba jak teď ten ŽIVÝ VLČÍ MÁK VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ, kdy jsem přišel do Kyjova na radnici, řekl jsem, co chci vytvořit, a nikdo neřekl, co je to za blbost, abych to nedělal, ale právě naopak, zeptali se, co budu potřebovat, a hned se začalo intenzivně spolupracovat. Myslím, že jsem tím, jaký jsem, nakazil už hodně lidí kolem sebe, že si uvědomují, že si práce vojáků musíme vážit a taky poděkovat.
Ona svoboda není zadarmo, to už říkával generál Sedláček. A osobně si myslím, že tomu dopomáhá i slogan či citát, který jsem vymyslel a používám, že PODĚKOVAT NENÍ SLABOST! A právě to poděkování je jedna z mála věcí, které můžeme udělat a nemusí to vůbec nic stát. I naše vlčí máky nesou tento slogan, kterým, když se budou lidé řídit, budou si aspoň trochu blíž, budou lidštější.
Muzeum gen. S. J. Ingra, které provozuješ ve Vlkoši, prošlo rozsáhlou rekonstrukcí - co se změnilo, kdy a nač mohou návštěvníci dorazit?
Co se týče Military muzea, pro letošní rok máme již ukončenou sezonu a připravujeme se na rok 2017. Díky rekonstrukci, která proběhla před dvěma lety, se expoziční plocha rozrostla na jednou takovou, ačkoli to na budově na první pohled není vidět. Díky tomu vznikla velká expozice AČR v misích, jelikož díky svým přátelům se mně sešlo hodně zajímavých věcí, které prošly bývalou Jugoslávií, Kuvajtem, Irákem či Afghánistánem.
Pro rok 2017 připravuji speciální expozici o našich vojenských pozorovatelích. Nevím proč, ale armáda jako by na ně zapomněla, nikde se o nich moc nedočtete, přitom jich máme po světě několik, a to v zemích Bohem zapomenutých, jako je Středoafrická republika či Kongo a podobně. A co je zajímavé, ve velké míře jsou na těchto pozicích zastoupeny ženy!
O co všemi těmito projekty usiluješ?
Osobně vnímám „pomoc“ válečným veteránům či vojákům AČR úplně jinak, než kdekdo v tomto státě. Každý chce okamžité výsledky a uměle se vymýšlí různé projekty, které dříve či později vyhoří, jelikož nemají ten pevný základ a tím je přirozenost.
Potkal jsem za tu dobu, co to dělám, hodně lidí, kterým se něco dílčího podařilo, plácali se po zádech a dnes už jsou vyhoření, jelikož se jim nedostavuje ten tížený pocit úspěchu nebo se díky tomu dostali na post úřednický a tam už nemusí být kreativní, jelikož samotný systém toto přímo nechce.
Prioritně k tomuto musí být připravená společnost a ta se musí vychovávat, jelikož já osobně tvrdím, co potřebuje voják AČR či válečný veterán, je společenská úcta. Nic víc, nic míň. Pokud nebude toto, ostatní věci, i díky té „české“ závisti, jsou jen pro peklo… Ale to je na širší diskuzi jindy.
Chceš ještě něco dodat na závěr?
Nesmím zapomenout na svoji fantastickou manželku, která jako matka našich dvou synů mé práci dává ještě další rozměr, a to je právě ten pohled ženy, matky, která vnímá moji práci jako dobrou pro výchovu našich dětí. A tam je třeba začít. Jak se říká „starého psa novým zvykům člověk nenaučí“, takže závěrem je rovnice jednoduchá: začněme u našich dětí a ty to budou mít časem přirozené, udržovat úctu k veteránům, vlasti. A ty starší - tam musíme být trpěliví a snášet jejich nálady a snažit se na ně působit přes jejich děti či tím, že si uvědomí, že jejich předek sám bojoval ve válce, a že když už nikomu jinému, tak se „pokloní“ jemu, například pradědovi.
