Václav Marhoul: Osud je šílený kočí
Václav Marhoul popisuje střípky z raného dětství, objasňuje svůj vztah k armádě a službu v Aktivní záloze, přibližuje své filmové plány, včetně výběru herců. Prozrazuje, kde se natáčel Tobruk a Nabarvené ptáče. Otevřeně mluví o svém názoru na válku na Ukrajině a zamýšlí se nad problémy i nadějemi současné civilizace.
Foto: Václav Marhoul | archiv Václava Marhoula
Co si vybavíte jako první, když se zeptám na hlavní vzpomínku z dětství?
Ty nejrannější vzpomínky se týkají rumunského města Konstanca, kde naše rodina žila přes tři roky. Táta byl zaměstnancem Československé námořní plavby a místní přístav byl jeho domovským, odkud odjížděl na cesty. Pamatuji si, jak právě na jeho lodi jsem dostal první tetanovku v životě, pamatuji se, že ledaři rozváželi do domácností led, protože nebyly ledničky, pamatuji se, jak se, když mně byly dva roky, narodil brácha, a jak jsem mu pak záviděl, že se vozí v kočárku a já musím šlapat vedle něj. Pamatuji se na moře. Vedle češtiny jsem mluvil plynně rumunsky. Dnes si už bohužel nepamatuju jediné slovo.
A co Vás nejvíce formovalo v pubertě a rané dospělosti? Odehrálo se něco signifikantního, co Vás jednak nasměrovalo k filmu, jednak také k vojenství?
Do filmu, do pohyblivých obrázků, jsem se zamiloval, když mě bylo šest a v holešovickém kinu Domovina jsem viděl první díl Vinetoua. Úplně jsem kouzlu „stříbrného plátna“ propadnul. Když jsem nebyl se Skautem o víkendu na výpravě, chodil jsem neustále právě do kina. Zkrátka láska. A ta se pak v mých patnácti zcela jasně promítla do rozhodnutí jít studovat filmovou produkci na střední školu do Čimelic v jižních Čechách.
Co mě směrovalo k vojenství? Já jsem za bolševika musel povinně absolvovat jeden rok prezenční služby. Nenáviděl jsem to. Celou tu jejich armádu, celou tu jejich bandu. Takže to nebyly ani uniformy, ani zbraně, nebo něco takového. Ne. Jde o principy, o poslání, o nutnost, pokud je třeba, bojovat za svobodu a demokracii. Do těchto zásad se nejvíce promítla právě činnost ve Skautu a také neutuchající četba historie, která směřovala k přirozenému a skutečnému vlastenectví, k hrdosti na český domácí i zahraniční odboj. Na naše letce v Anglii, na všechny dobrovolníky, na vojáky, ať už působili a bojovali kdekoli. To mě formovalo nejvíce ze všeho a později i vedlo k tomu, že jsem se armádě, když konečně komunistický režim padnul, tedy té, jejíž poslání mně už dávalo smysl, na dlouhé roky upsal.
Proč jste se rozhodl studovat právě FAMU - konkrétně obor produkce, s jakými představami a očekáváním jste nastupoval ke studiu, versus jaká byla realita?
No, jak už jsem předeslal, byla to láska k filmu. A zároveň mě tedy popravdě vždy bavilo něco organizovat a dávat dohromady, a tak výběr studia na katedře produkce byl z mého pohledu tou nejlepší a nejpřirozenější volbou, která jen prohlubovala a navazovala na předešlá studia a taky odbornou praxi na střední. Moje očekávání na FAMU? Uff... Ani si vlastně nepamatuju. Já prostě jen chtěl dělat filmy. A to se taky splnilo. Za pět let studií jsem vyprodukoval přesně 52 studentských filmů v režii mých kolegů.
Myslíte, že Váš život je řízen spíše tím, co nazýváme svobodná vůle, nebo je spíše předurčen, determinován, nějakou vyšší vůlí?
To je obrovsky těžká otázka. Ale dobře. Takže... Osud či náhoda? Podle mého je osud šílený kočí, který práská bičem nad zdivočelou herkou jménem náhoda.
Jak se v průběhu let vyvíjel Váš vztah k armádě, kdy a proč jste se rozhodl působit v její aktivní záloze?
Takovým zcela zásadním okamžikem byl rok 1999, kdy tehdejší náčelník generálního štábu Jiří Šedivý zrušil ta pitomá a zcela nefunkční povinná „záložácká“ cvičení a přešlo se na cvičení dobrovolná. No a já se řízením toho náhodného osudu zúčastnil hned toho prvního, kterým to všechno odstartovalo. Respektive vznik Aktivních záloh. Ty začátky byly vlastně šílené. Až pomalu taková partyzánština. V roce 2000 vznikla vůbec první, některými lidmi v armádě vlastně až trpěná a nepodporovaná jednotka Aktivních Dobrovolných Záloh (AZD) s názvem 1. mechanizovaná rota Čs. legií, které jsem se stal velitelem. Tvořili jí nadšenci hlavně z řad vojensko-historických klubů. Takže mnozí vysocí důstojníci a politici jí brali jako nějakou partu pomatených trampíků, kteří si chtějí tu a tam zahrát na vojáčky. Rota neměla podporu, zabezpečení, vybavení, výzbroj a ani pořádnou výstroj. Výcvik nebyl pořádně koncipovaný, plánovaný a už vůbec připravovaný v nějakém delším horizontu.
No... Zkrátím to. Byl to vysilující boj, který trval dlouhé roky. Boj o uznání, o vyřešení neuvěřitelného množství překážek, který ale nakonec postupně vedl až k současnému stavu, kdy Aktivní zálohy mají podporu a definici ze zákona, jsou plně respektovány a jako takové, ať už ty pěší roty na jednotlivých krajích či ty přímo u bojových útvarů, jsou plně funkční a integrovanou složkou Ozbrojených sil ČR. Ještě dodám, že dnes z té naší úplně první roty tvoří základ dvě jednotky. Pražská pěší rota a pak tanková rota dislokovaná pod velením Milana Mojžíše v Přáslavicích.
Foto: Václav Marhoul jako člen Aktivní zálohy 601. skupiny speciálních sil v Prostějově | archiv Václava Marhoula
Vídám už roky v diskusích, jak se lidé, včetně vojáků, pozastavují nad tím, že jste major, ke všemu v 601.skss – pokud Vás tedy nepovýšili a odpovídá i útvar. Máte dokonce vlastní záložku na webu Ministerstva obrany. Jak jste byl u AZ povyšován?
Tak nejdřív k těm diskusím. Zásadně nic takového nikdy nečtu. To co ale říkáte, mě vůbec nepřekvapuje. Kdo chce psa bít... Ale k vaší otázce. Na to první dobrovolné cvičení, které jsem zmiňoval, jsem nastupoval jako podporučík. A za dalších devět let jsem to „dotáhnul“ přes různé činnosti v armádě a pro armádu na toho majora. Jenže... Jenže... To byla jen hodnost spojená s funkcí, kterou byla politika a snaha na této úrovni posunout profesionální zálohy dál. Musím přiznat, že jsem byl ve skutečnosti takovým vojákem na baterky, nebo lépe řečeno slovy mého přítele plukovníka Karla Klinovského jsem byl vojákem jak z kozí „p..i“ patron taška. A tak po natočení Tobruku v roce 2008 jsem se rozhodnul, že takhle to dál prostě nejde.
Rozhodnul jsem se. Nechal jsem politiky, v průběhu devíti měsíců jsem zhubnul o 16 kilo, cvičil jsem, dostal se do kondice a díky tomu všemu jsem se pak v tomtéž roce stal příslušníkem Aktivní zálohy 601. skupiny speciálních sil v Prostějově. A byť jsem tam přišel jako ten major, tak jsem začínal jako úplné ucho, nevěděl jsem vlastně vůbec nic, nikdo se tam se mnou nepáral, instruktoři na mojí hodnost zvysoka kašlali, dostával jsem stejný záděr jako všichni ostatní v rotě, jinak jsem prostě začínal úplně od píky, jako základní operátor. Ale bylo to super. Strávil jsem tam celkem víc než 12 let. Na cvičení několikrát do roka. Každý rok na podzim velké OTC. To bylo většinou fakt rodeo. Díky tomu, že jsem prošel v průběhu služby i prověrkou na Tajné, mohl jsem pak později s našima „profíkama“ z bojovek cvičit a být i v zahraničí a vůbec dělat věci, o kterých se mně mohlo ze začátku jen zdát a o kterých nelze veřejně mluvit.
Každopádně, když jsem minulý rok na jaře oficiálně od útvaru kvůli předešlému dovršení 60 let věku odcházel, pak to bylo, troufám si říct, se ctí sama před sebou. A moje osobní útvarová mince s mým osobním číslem, kterou jinak nosí všichni „spešláci“ na světě, mně dělala, a dělá, nefalšovanou radost.
Nevadí, když podotknu, že jste dosáhl věku ukončení branné povinnosti? Není Vám to líto? Respektive, kdyby – hypoteticky – byla naše země napadena, cítil byste se v nějaké formě na její obranu, i kdyby se Vás už ze zákona netýkala?
Nevadí... Vždyť jsem to sám před chvílí zmínil. A líto mně to tedy je. To je fakt. Co se dá dělat... Zákon je zákon. K té druhé části vaší otázky. Samozřejmě, že ano. I kdyby mně bylo třeba už 90 a už vůbec bych se třeba nemohl moc pohybovat a zdvihnout baťoh. Ale tu pušku snad ještě ano.
Vrátím se k záložce na webu MO, která vznikla ne na Vaši počest, ale protože jste byl v komisi pro tvorbu Bílé knihy o obraně? „BKO“ vznikala před dvanácti lety, přinesla i navazující koncepce AZ, mobilizace či POKOS (Příprava občanů k obraně státu), přičemž některé jejich prvky se dnes ukazují znovu aktuální a běží. Jak na svoji tehdejší práci vzpomínáte a co byste z ní sám vypíchnul jako použitelné dodnes?
To, že takový materiál vůbec vzniknul, byla zásluha tehdejšího ministra obrany Saši Vondry. Bílá kniha nejenže zcela pravdivě rekognoskovala v mnoha oblastech neutěšený stav armády, ale zároveň s tím koncepčně v jednotlivých částech navrhovala, co s tím přesně dělat, jak dál postupovat, co změnit. V komisi nás bylo, pokud se dobře pamatuju, šestnáct. Každý měl svojí kapitolu, za kterou byl odpovědný. Ta moje se týkala právě koncepce a budoucnosti Aktivních záloh. Jsem opravdu rád, že závěry, ke kterým jsme se dopracovali, jsou vodítkem i dodnes.
Foto: Václav Marhoul v Afghánistánu | archiv Václava Marhoula
Jak jste v minulosti participoval na dalších aktivitách armády, např. vojenské přehlídky Bahna a Dnů NATO?
Toho bylo hodně... Vojenské přehlídky při příležitosti oslav konce 2. světové války jsem organizoval celkem tři. První v roce 1995 v Praze, pak v roce 2000 v Plzni a tu poslední, tu vůbec největší, v roce 2005 na Letenské pláni. Bahna... S Frantou Kochem, s mým dalším velkým kamarádem, a pak Standou Drábkem jsem byl u toho svým způsobem od samotného počátku. No... Ty začátky byly taky tedy docela „na divoko“, než se z akce stal oficiální „Den pozemního vojska AČR “ a který už Česká televize pravidelně zařazuje do vysílání. Dny NATO v Ostravě.. Ne... Na nich jsem se nikdy nijak nepodílel, ty jsou hlavně zásluhou dalšího kamaráda Zbyňka Pavlačíka.
Válečné tématice jste se věnoval ve filmu Tobruk, v němž jste vzpomenul čs. hrdiny, a pak v Nabarveném ptáčeti, které bylo hojně kritizováno za přílišný „naturalismus“ v líčení války. Kdo by tušil, že dnes totéž uvidí ve zpravodajství? Zaprvé se chci zeptat, co byly Vaše rozhodující niterné momenty k natočení oněch snímků, za druhé mi dovolte se zeptat, zda dnes nezažíváte jakési déjà vu?
Všechny mé filmy vzešly z literatury. Mazaný Filip byl inspirován povídkami a romány amerických spisovatelů Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. Tobruk pak úžasným románem od Stevena Crana s názvem Rudý odznak odvahy, který líčí osudy malého naivního dobrovolníka, vojáka, která narukuje na straně Severu do občanské války proti Jihu. Nicméně Nabarvené ptáče bylo už nejen inspirací, ale skutečnou adaptací stejnojmenného bestselleru z pera Jerzyho Kosińského.
Foto: Momentka z natáčení filmu Nabarvené ptáče | archiv Václava Marhoula
Všechny ty tři snímky jsou úplně jiné, žánrově naprosto odlišné, přesto je však vlastně spojuje pár věcí. Všechny se týkají jedince, který se vlastním přičiněním či osudem dostal do vleku událostí, které je jen schopen málo ovlivnit. Dostal se do situací, ve kterých čelí svým způsobem neodvratitelnému. Tato linka je přítomná i v Mazaném Filipovi, byť je to jen sranda, parodie na detektivky. Tobruk už toto téma ale akcentuje v naprosto jiné, zcela závažné rovině a Nabarvené ptáče jde ještě dál tím, že oním člověkem je malé dítě.
Tím druhým aspektem, který všechny mé filmy spojuje, je pak to, že jsem zkrátka a dobře cítil potřebu je natočit, tedy spouštěčem byly ony, jak říkáte, niterné momenty. Ty si ale s prominutím nechám pro sebe, za prvé jich bylo moc a pak jsou také stále velmi osobní a já vůbec necítím potřebu je veřejně ventilovat.
Jinak... Dnešní agresívní, imperiální a krutá válka ze strany Ruska vůči Ukrajině... Déja vu? Ano... Putinova lživá rétorika o tom, jak je ubližováno etnickým Rusům v zahraničí je stejně dobrým pokryteckým důvodem pro válku a napadení jiné suverénní země, jako pro Hitlera, který řval o údajném útlaku Němců a kdy vše to vyvrcholilo tehdy stejně, tedy obsazením Československa a pak útokem na Polsko. Ruské omezování médií, svobody slova a propaganda je tak podobné té Goebbelsově. Zastrašování, uvězňování a vraždy politických a názorových oponentů jsou standardem. Putinova zmilitarizovaná mládežnická garda s názvem Junarmia, se všemi těmi svými pozdravy a slavnostními marši na Rudém náměstí a vojenským výcvikem je pomalu až k nerozeznání od Hitlerjugend. Takže ano... To vše už bylo viděno, slyšeno a prožito.
Filmy Tobruk a Nabarvené ptáče se natáčely také na Ukrajině. Jak probíhal výběr lokací pro natáčení, měl jste možnost poznat Ukrajinu nějak blíže?
Ne.. Pardon. Obhlídky na Tobruk probíhaly v Libyi, Egyptu, Maroku a Sýrii. Film se nakonec natáčel bezmála tři měsíce v Tunisku. Nabarvené ptáče se točilo v průběhu roku a půl v Čechách, na Slovensku a Polsku, ale ano, celé natáčení v trvání asi 5 týdnů začalo na Ukrajině. Konkrétně na Volyni, na lokacích, které byly přibližně jen 15 kilometrů vzdálené od hranic s Běloruskem a 50 pak od Polska. My jsme nejdříve hledali vhodná prostředí na Haliči, nicméně ta pravá byla nakonec v tom zcela zapomenutém kousku světa na severu této tak těžce zkoušené země. Žili jsme celou tu dobu v místě, kam se běžný turista v životě nedostane, neb k tomu nemá pražádný důvod, žili jsme a pracovali s místními lidmi, takže ano, podařilo se mně poznat Ukrajinu úplně jinak, než jak tomu bývá zvykem.
Jak by se podle Vás – a je zde prostor i pro přání, ne nutně geopolitickou polemiku - měla řešit na jedné úrovni budoucnost Donbasu a Krymu, na další úrovni vůbec problematika „obnovení dějin“, resp. poznání, že v optice Ruska asi studená válka nikdy neskončila?
Donbas a Krym. Ano jejich budoucnost by se měla řešit společně, obě tato území patří Ukrajině, obě byla nejdříve rozvrácena a pak napadena, anektována a zabrána ruskou armádou. Nelze jinak než naprosto silně nesouhlasit a s tím odsoudit výrok prezidenta Zemana, kterým reagoval na obsazení Krymu slovy „fait accompli“. K další části otázky si myslím, že toto tedy „hotová věc“ skutečně je. Pod Putinovým vedením odkaz studené války dále žije, Rusko z něj žije, dále je jím Západ vykreslován jako nepřítel, demokracie a svoboda jako nemoc.
Vykreslování vnějšího nepřítele je vždy dobrá a velmi efektivní pomůcka k tomu, abyste si udrželi moc, odvedli pozornost od skutečných problémů a zároveň výrazně a soustavně manipulovali veřejné mínění. Tato optika se možná změní až odchodem či odstraněním Putina, i když mám vážné pochybnosti, že by to i potom cosi zásadního dokázalo změnit. Tady nemáme moc místa na rozebírání všech souvislostí, které k tomuto neblahému stavu ruské společnosti vedou a které ho způsobují, ale v podstatě pokud se většinově Rusové neustále a agresívně staví do role oběti, ze které je důležitější mít jaderný strach víc, než k ní cítit přirozený respekt, pokud sami volí hrdost a pýchu na svojí bídu a nesvobodu výměnou za pozici Ruska jako tzv. velmoci, pak cesta k nějaké nápravě, která by sama dovedla Rusko do pozice nějakého normálního státního a politického útvaru, je vlastně nemožná.
Zapojil jste se nějak osobně do pomoci obráncům Ukrajiny nebo pomoci ukrajinským uprchlíkům? Nebo byste se raději soustředil na posilování obranyschopnosti Česka?
Ano, obráncům. Sháněl jsem pro mnoho lidí balistickou ochranu, ale hlavně pak vyvíjel a stále vyvíjím aktivitu k podpoře nákupu a dodávek zbraní. Protože bez nich to zkrátka nejde. Humanitární pomoc řeší důsledky. Zbraně řeší příčinu. A pokud jí vyřešíte, eliminujete důsledky. Na Ukrajině se nebojuje za Ukrajinu. Tamní lidé bojují za budoucí podobu celé Evropy. A Putin musí být definitivně poražen. A on bude. On to ještě neví, ale on tuto válku prohrál už ten den, kdy jí začal. Obyčejní Rusové ještě nevědí, že Putin touto válkou zničil budoucnost celé jejich země. Ale všeho do času. Jinak... V odhodlání současné vládní garnitury zvýšit možnosti obranyschopnosti naší země věřím pevně.
Současná civilizace se podle názoru mnohých nachází v přelomovém období – nejprve jakýsi úpadek tradičních hodnot, pak covid, nyní válka v Evropě. Leckomu to připomíná předvečer už první světové války. Co Vy osobně považujete za největší problémy současné civilizace a můžeme nějak napomoci, aby se historie neopakovala?
To přelomové období akcelerovala právě válka na Ukrajině. A ta je tak strašlivá, že Evropu a celý západní svět přivedla k opětovnému poznání toho, že tradiční hodnoty jsou opravdu důležité. Lidstvo má možná nějaký dopředu nalinkovaný osud. Nikdo netuší jaký. Přesto si troufnu tvrdit, že naší budoucnost budou nicméně dál ovlivňovat nesváry, boj o moc, válečné konflikty, které budou i nadále iniciovány stávajícími či budoucími diktátorskými režimy, či náboženskými fanatiky všeho druhu, jistě nás zasáhne další epidemie či pandemie, zcela jistě bude lidstvo čelit hrozbě nedostatku vody a jídla a naprosto jistě pak důsledkům změnám klimatu, které mohou přinést další katastrofy.
Tak a teď něco pozitivního. Nic z toho není ničím, co už jsme nezažili, či tím neprošli. Díky všem hrůzám, které už lidstvo za celou dobu své existence přežilo, se nám zároveň dostalo mnoha poznání, která byla tu více, tu méně úspěšně aplikována. Proti všem těm hrůzám vždy stály, stojí a stát budou hodnoty, které to vše vyvažují a které tomu špatnému budou stále čelit. Láska, pravda, víra, naděje, lidskost, humánnost, svoboda, lidská práva, pokrok, věda, kultura, ještě hlubší uvědomení si nutnosti a potřebnosti solidarity. I to je naše budoucnost.
Nemůžu se nezeptat i na Váš nejnovější filmový projekt. Proč jste si vybral právě téma McCarthyismu, které je spjato s USA a navíc může být vnímáno dosti kontroverzně právě i tamním publikem? Tomu českému může být naopak dosti vzdáleno, takže co je podle Vás spojujícím prvkem pro naši společnost a historii?
Příběh senátora Joea McCartyho je univerzální téma. Nadčasové. Netýká se jen americké historie. Novodobých populistů, lhářů, egomaniaků a manipulátorů se za posledních 15 let po celém světě vyrojila bohužel celá řada. Příběh McCarthyho je silný příběh, je to pomalu až shakespearovské drama o vzestupu a ve finále o nevyhnutelně tragickém pádu člověka, který sám nakonec uvěřil svým lžím.
Čím se řídíte a jak postupujete pří výběru herců do svého filmu, co je pro Váš výběr určující? Liší se to pro „české“ filmy a nově v americké produkci? Má český fanda šanci mihnout se aspoň jako komparzista ve Vašem budoucím filmu o Josephu Raymondu McCarthym?
Obecně k tomu mohu říci jen to, že si zásadně nevybírám herce na castingu. Nesnáším tento postup. Pro herce je to ponižující a pro režiséra nevypovídající. Vždy se při jejich výběru opírám o jejich výkony, které realizovali už jindy a jinde a nebo, pokud to aspoň jen trochu jde, tak se na ně chodím dívat do divadla. Při obsazování rolí do Tobruku jsem za účelem návštěvy všech možných divadel v Česku a na Slovensku cestoval týdny. Jinak český fanda, jak říkáte... Aby se mohl mihnout v McCarthym, tak by si musel opravdu hluboko sáhnout do kapsy. Neb by si musel zaplatit letenku do Ameriky, pobyt, a pojištění a diety. A to bez jistoty, že by se mu třeba nakonec podařilo se do komparsu vůbec dostat.
Viděl jste v poslední době nějaký film či četl nějakou knihu, kterou byste mohl doporučit čtenářům?
Promiňte, já už na takové otázky neodpovídám. Každý jsme naštěstí jiný a já bych se opravdu nerad stavěl do role, že jsem tím pravým arbitrem všeho, že to, co se líbí a co zajímá mě, by se mělo líbit a zajímat každého. Snad mi rozumíte... Omlouvám se.
Děkuji za rozhovor.
Rádo se stalo.
Podpořte autora článku a kupte mu kafe zde.
