Vyčerpávající reportáž ze 70 km pochodu: Vlčí máky na „pochodu smrti“ Military Death March
Letošní rok je již v plném proudu a sportovní družstvo Spolku VLČÍ MÁKY rozhodně nezahálí a účastní se sportovních akcí, kde se hojně vyskytují příslušníci ozbrojených složek, především pak příslušníci AČR. Dovolte mi zprostředkovat vám zážitky z další takové, která připomíná neblahou historickou událost…
Okolnosti byly tak trochu proti nám (vedení Máků na výjezdní zasedání, dobrovolníci z „repre týmu“ na jiných akcích), takže jsem se účastnit na „Pochodu smrti“ musel za celé, jindy početné, družstvo účastnit sám. Už jsem nějaký ten kilometr odpochodoval, ale i tak byl tohle opravdu masakr.
Nejprve si ale řekneme, proč zrovna takový název a co je cílem pochodu…Tento pochod má za cíl uctít památku obětí pochodů smrti, které byly prováděny během 2. světové války a během nichž zemřely tisíce lidí ve strašlivých podmínkách, ať už válečných zajatců nebo vězňů z koncentračních táborů. Trasa jednoho z těchto pochodů vedla přes město Volary na Šumavě, které je místem posledního odpočinku téměř stovky žen vystavených nelidskému zacházení nacistů.
Veškeré zázemí vzpomínkového pochodu „Military Death March“ bylo umístěno v autokempu Vodník ve Vimperku, kde byl start i cíl. Na místo jsem přijel v pátek večer krátce po setmění, takže jsem si hned zařídil registraci, chvilku jsem si postál ve frontě, ale vše krásně postupovalo. Při registraci obdržel každý účastník ID náramek s číslem a startovní balíček, který obsahoval magnetku, klíčenku a placku na spínací špendlík, vše s logem tohoto pochodu, plus reflexní pásku. Dále energetický nápoj, tyčinku a jablko.
Nechyběly stánky s občerstvením a párty stany s posezením. Start pochodu byl plánován na 22.00, což také bylo dodrženo, v tu dobu si vzal mikrofon jeden z hlavních organizátorů Kpt. Ing. Lukáš Perný, který sdělil pár dodatkových informací a odstartoval pochod. Je to tu, jde se na věc….
Okamžitě se začaly všemi východy ven z kempu valit zástupy lidí ověšených nejrůznějšími světýlky. Hned v úvodu jsem se chytil dvou neznámých hochů, kteří již mají zkušenosti s pochody, jeden z nich už měl za sebou tento pochod z dřívějška. Procházíme městem a chytáme se červené turistické značky, která vede přímo k Boubínu. Hned za městem cesta vede do kopce, nebylo to nic prudkého, ale velmi táhlého, místy byla i rovinka.
To pravé peklo přišlo už na dvanáctém kilometru – brutálně strmý kopec s množstvím kořenů a kamenů, které byly nebezpečně kluzké, v tomto místě se mi hoši, se kterými jsem doposud šel, někam ztratili. Nu což, šlapal jsem dál sám. Kopec nemá konce, cestička se klikatí stále jen vzhůru a rovina v nedohlednu. Bylo to nekonečné, chvíli jsem myslel, že se stala chyba v navigaci a jdu až na vrchol Boubínu, což mě zrovna nelákalo.
V dáli najednou vidím hlouček světýlek, tam určitě musí být rozcestník nebo nějaká rovinka, deru se ze všech sil nahoru a přicházím k rozcestníku – Pod Boubínem 1, dále pokračuji kousek po zelené na další rozcestník, kde se opět napojím na červenou, jelikož červená vede přes vrchol Boubínu a tam fakt jít nehodlám, kopce jsem si užil dost a věřím že mě jich ještě hodně čeká. Vyrážím tedy dál po zelené z mírného kopce, zde leží vrstva zledovatělého sněhu, který se tu a tam proboří, takže vám noha zajede až po lýtko dolů, nebo se dá jít po ušlapané cestičce, která je ovšem pekelně kluzká.
Jdu celkem svižným krokem, když je to z kopce, najednou jsem zase úplně sám, nikdo za mnou, nikdo přede mnou. Přicházím k dalšímu rozcestníku, zde konečně potkávám několik odpočívajících vojáků, já jen zkontroluji mapu a valím dál přes dřevěné schůdky přes ohradu a vstupuji do obory. Cesta krásně ubývá a člověk, jak jde sám, tak se mu hlavou honí různé myšlenky, takže ani chvilkami nevnímá únavu.
Přicházím na další rozcestník a vytahuji mapu, kontroluji, kde jsem a jaký bude další postup. Zde potkávám dvě mladé vojačky, pravděpodobně studentky vojenské školy, spolu s dalším o něco starším vojákem, s nímž diskutuji o dalším postupu. Tihle účastníci jsou mimochodem v kategorii Extreme Walker, takže se nedivím, že šetří síly. Diskutujeme o tom, kterou cestou se vydáme dál, já si volím zůstat na červené.
Do Volar, kde je první kontrolní bod, cesta vede trochu nahoru, ale nevadí zvládl, jsem i horší kopec, chvilku jdu se skupinou vojáků slovenských ozbrojených sil. Během chvíle je nechávám vzadu a nasazuji si své tempo. Občas zafouká nepříjemný vítr, teplota je jen něco málo nad bodem mrazu.
Po chvilce na úzké pěšině vedoucí z kopce prohazuji pár slov se skupinkou nějakých profesorů, ale jakmile se cesta rozšíří, opět nasazuji své tempo, dostávám se na zpevněnou cestu vedoucí z kopce, říkám si fajn, trochu se proběhnu. Během předchozích pochodů jsme zjistili, že je pohodlnější a méně únavné takový kopec v mírném tempu seběhnout, zapojí se tak i jiné svaly a nohy se protáhnou, alespoň na chvilku se člověk dostane z toho jednotvárného šlapání.
Když už jsem pod kopcem, dobíhám dvojici vojáků z olomoucké posádky, mají celkem dobré tempo, ale hlavně mám možnost s nimi pohovořit o nejrůznějších věcech, a především představit činnost našeho spolku, ovšem jsem velmi mile překvapen, protože vojáci nás již znají, takže jim nemusím plně představovat samotný spolek, ale diskutujeme o dalších věcech. Cesta parádně frčí a stále je o čem povídat.
Společně také přicházíme do kontrolního bodu v městské knihovně ve Volarech, shazuji batoh a jdu nahlásit svoje ID číslo, poté odebírám polévku s kouskem chleba, společně si sedáme ke stolu a pouštíme se do té báječné horké polévky, ještě chvíli si povídáme a dáváme si čaj nebo kávu dle chuti, která je pro účastníky dostupná na kontrolních bodech. Bohužel moji společníci si odcházejí na chvilku lehnout a prospat se, takže se spolu loučíme a přejeme si mnoho štěstí na další trase.
Opět vyrážím, tentokráte mě bude provázet v mojí samotě modrá značka, po které půjdu přes hrad Hus a až ke Křišťanovickému rybníku. Cesta vede po silnici, lesem a pak opět po silnici a trochu i z kopce, takže opět se dávám do klusu. Už docela svítá a je vidět, před nějakou chvílí jsem začal hojně potkávat další účastníky pochodu, kteří se rozhodli jít trasu v opačném směru, což pravidla dovolovala.
Po seběhnutí táhlého kopce po silnici odbočuji na lesní cestu, kde potkávám stále větší hloučky protijdoucích pochodníků, s kterými se vzájemně zdravíme a sem tam si sdělujeme, co koho čeká za záludnosti na trase. Abych se dostal na zříceninu místního hradu, musím sejít do údolí řeky Blanice, logicky pak zas opět nahoru, jak jinak, terén je mokrý a místy i namrzlý, zejména kořeny a kameny těsně nad řekou, kde vede stezka. Stačí jeden špatný pochyb a letím dolů do studené vody.
Přecházím most a pomalu stoupám na hrad, terén je fakt šílený, lýtka bolej jak čert a achilovky mám vytahaný jak gumu u tepláků, ale je třeba to překousnout a pokračovat dál. Na hradě si dávám hydratační pauzu a řečním s dalšími účastníky, než zas vyrážím dál. Konečně se dostávám z toho bludiště strmých kamenitých krpálů na lepší cestu, která je i relativně rovná a dovádí mě až k onomu rybníku. Jsem zhruba těsně za půlkou trasy, sedám si na kámen, piju energeťák, baštím tyčinku a kochám se vycházejícím sluncem, které svítí skrz stromy za rybníkem, ještě si dávám prášek proti bolesti, zapíjím vodou a šlapu dál.
Tentokrát mě vede žlutá barva, která mě bude doprovázet až ho Husince, což je ještě 17 zatraceně dlouhých kilometrů. Únava je již sakra znát, chodidla bolej, lýtka bolej, kolena i kyčle už jsou také cítit, cesta naštěstí vede relativně po rovině, chvílemi po asfaltu, jindy je zas polní nebo lesní. Kousek za obcí Záblatí se cesta opět ubírá směrem nahoru, každý krok je horší a horší. Cesta vede kolem vyhlídky zvané „Zábrdská skála“, ze které je fantastický rozhled na široké údolí, ovšem není čas na nějaké kochání, je třeba jít, než nohy ztuhnou, pak je bolestivé je znovu rozhýbat.
Netrvá to dlouho a opět je tu asfaltka mírně z kopce, tak se opět proběhnu, dole pod kopcem potkávám dva mladé kluky od chrudimských výsadkářům se kterými se dávám do řeči, i oni trochu znají Spolek VLČÍ MÁKY, v krátkosti jim představuji, čím se zabýváme, a tak obecně mluvíme i o dalších věcech, zatímco se cesta pod našima nohama mění z asfaltky v lesní pěšinu vedoucí opět podél řeky Blanice, kterou překračujeme po takovém dřevěném houpavém mostě, kousek za mostem se zastavujeme, jeden z výsadkářů si potřebuje ošetřit své zubožené nohy, loučím se tedy s nimi a pospíchám dál.
Cesta ještě chvíli vede kolem řeky, ale pak uhýbá a zase do kopce. Po chvilce už se narovná, docházím pár dalších účastníku, když zrovna vycházíme z lesa na kraj louky a vidíme konečně Husinec, střihneme to rovnou čarou přes louku k městu, kde se máme hlásit na kontrolním bodu v městském úřadě. Po zahlášení ID čísla dostáváme půlku pomeranče, půlku banánu a sušenku, je něco kolem půl dvanácté, přesně si to už nepamatuji, rychle spořádám šťavnaté ovoce.
Přes šílenou únavu a bolest nohou se zvedám na poslední úsek cesty, ještě cca 20 km do Vimperku. Vycházím z města a držím se za skupinkou vojáků, kteří jdou přes louku, ovšem narážejí na ohradu, jdou vlevo, já vpravo, mimochodem se udělalo tak šílené horko a obloha bez mráčku, že bylo na padnutí. Jdu při kraji lesa podél ohrady a dostávám se k nějaké pile, objevuji lesní cestu, která vede vonícím borovým lesem a je vystlána jehličím, takže je krásně měkoučká a hlavně ve stínu, no prostě nádhera, i přes tu bolest a únavu si užívám svěží lesní vůně, měkké cesty a lehkého vánku.
Vystupuji z lesa u vesnice Pěčnov, kterou okrajem procházím, v ní jsem se zastavil a prohodil pár slov s jedním z domorodců, který se ptal, co to jdeme za pochod. Vystoupám do kopce přes táhnoucí se louku a musím chtě nechtě jít po státovce, která vede z Husince až do Vimperku. Sedám si do budky zastávky autobusu, kde vidím sedící kolegy, s nimiž jsem šel na začátku pochodu. Během zbývající části trasy jsme se ještě několikrát různě minuli. Chvilku poté zase vyrážím, dávám se dohromady s jedním vojákem, který přišel z boku přes louku, i jemu představuji náš spolek a bavíme se o různých problémech, ale i o těch veselejších věcech.
Před koncem dalšího táhlého kopce mě přepadá únava, takže se musím zastavit a pořádně se zas napít, kolega se se mnou však musí rozloučit, kdyby se zastavil, tak už by se nerozešel, což plně chápu, takže se spolu loučíme a mizí mi v dáli. Další kilometry se neuvěřitelně vlečou, člověk šlape po tvrdém asfaltu, ze kterého sálá teplo, a ještě do něj praží nemilosrdně sluníčko, na krátké rovince se opět dávám do mírného klusu alespoň na pár metrů, aby člověk na chvilku vypadl z toho rytmu nekonečné chůze.
Na zastávce autobusu vidím poutač na nějaký hudební klub ve Vimperku a pod ním i hrozivé číslo, že je to ještě 10 km, no hrůza. Šlapu dál a dál, silnice začíná vést z kopce a z levé strany stíní les, sedám si na stráňku opět s těmi kluky, s kterými jsem se už mockrát potkal. Pijeme a kecáme, no a opět se pomalu zvedáme. Silnice vede stále z mírného kopce a je ve stínu, přidávám do kroku a zvyšuji tempo, opět se dávám na kousíček do klusu. Po pár mírných zatáčkách vcházím na rovinku, kde už vidím ceduli s nápisem Vimperk, ale ještě není vyhráno, chybí ještě poslední kousíček, přejít město na druhou stranu a jsem tam.
Kličkuji ulicemi a pomalu se blížím k cíli, ovšem je tu takový táhlý dlouhý kopec, který vede až ke kempu, nohy trpěj a já jako jejich majitel rovněž, vpravo dole při hlavní silnici vidím hloučky plahočících se účastníků, kteří jdou trochu jinou cestou. Už slyším hudbu z kempu a vím, že je blízko, ještě kousíček, ještě jeden zatracenej kousíček a bude to. Vidím areál kempu, zaparkovaná auta, vcházím dovnitř a vidím skupinky dalších účastníků, jejichž pouť už skončila, všemožně se povalují a odpočívají, taky aby ne. Řítím se k registračnímu stanu a zahlašuji se svým ID číslem, potvrzeno, je konec, zvládnul jsem to.
Byl mi sdělen čas 15:44, což není pro mě vůbec špatné, na 70 km pochodech pořádaných 43. výsadkovým praporem mívám o trochu lepší čas, taky aby ne, terén tady na Šumavě byl zcela jinej, dobrej čas sice potěší, ale hlavní je zvládnout to a dojít do cíle v tomto případě v limitu 24 hodin pro tuto 70 km dlouhou trať.
Ovšem nabízely se zde i další dvě kategorie – Walking, což bylo cca 30 km s kontrolním místem na vrcholu Boubínu, a kategorie Extreme Walker, která spojovala tyto dvě trasy dohromady, což bylo ve výsledku něco kolem 100 km, což musel být řádnej mazec, tento rok jsem si na tenhle extrémní extrém netroufl, jelikož jsem neměl tušení, jak přesně bude vypadat terén, ale příští rok určitě do toho půjdu.
Pochodu se zúčastnilo kolem 1000 pochodníků, ovšem bohužel ne všichni došly do cíle, zhruba 100 jich muselo skončit pro různá zranění, nejčastěji vyvrtnuté kotníky, nepříjemné puchýře, nebo celkové vyčerpání nebo úžeh, nicméně i těmto lidem patří velké uznání a obdiv, jak se s tím vším poprali, není vždy nejdůležitější vítězství, ale někdy i úsilí je svým způsobem vítězství.
Z mého pobytu na trase jsem odpočíval v souhrnu asi tak hodinu, když nepočítám krátké zastávky na navigaci nebo na pití (snažil jsem se pít zhruba každých 5 km, někdy i častěji). Během cesty jsem baštil hroznový cukr, který mi dodával energii, a jinak různé ovocné a cereální tyčinky, nějaký ten energeťák a na kontrolních místech přidělené občerstvení. Únava byla všudypřítomná a bolest nohou také, ale zůstat někde dlouho stát se mi nechtělo, horko těžko bych se pak rozhýbával.
Celkově jsem s pochodem velmi spokojen, po stránce zajištění a organizace vše běželo skvěle, nemám nic, co bych vytknul. Poděkování patří firmě VESNAB Cretation s.r.o., dále pak Kpt. Ing. Lukáši Pernému, Nrtm. Jaroslavu Nábělkovi a všem dalším partnerům a organizátorům, bez kterých by to prostě nešlo, dále pak patří poděkování za spolupráci paní Jaroslavě Krejsové, která má velmi unikátní historické záznamy o této události, jež jsme si tímto pochodem připomněli a je autorkou knihy „Přes Volary přešla smrt“, která určitě stojí za přečtení.
Ještě jedou bych velmi rád poděkoval všem, kteří zajišťovali tento pochod, a také přeji všem účastníkům brzké zotavení ze všech bolestivých neduhů a doufám, že se uvidíme i příští ročník.
Za Spolek Vlčí Máky Houba Vojta Slavík
