Kdo je nepřítelem České republiky? A přestaňme se konečně tvářit, že nikdo!
Naposledy jsme znali nepřátele republiky ve 30. letech minulého století (nebo jsme si to aspoň mysleli). V době dvou následujících totalitních období nám byla definice nepřátel diktována těmi, kdo nás ovládali (aniž by se s ní československý lid většinově ztotožnil). Poslední čtvrtstoletí tápeme a zvláště v posledním období se cítíme zmateni v důsledku několika iluzí...
Když se před pětadvaceti lety zbortila Železná opona, mnozí jásali nad koncem Studené války, pominutím hrozby střetu mnohonárodních koalic, alespoň na severní polokouli. Současně jsme neznali jiný terorismus než separatistický v Baskicku a Severním Irsku. Vyslali jsme první vojáky do mezinárodní operace, která vyhnala Saddámova vojska z Kuvajtu. A zdálo se, že zavládl světový mír.
Foto: Poslední čtvrtstoletí tápeme, kdo je vlastně naším nepřítelem...
Iluze první: východ přijal hodnoty západu
Války v Jugoslávii a Čečně byly do jisté míry rozčarováním v jinak bezstarostných 90. letech, ale dalo se nad nimi mávnout rukou – šlo o střety lokálního charakteru, občanské války. I proto se zdál post-sovětský region mírumilovný. To bylo ovšem dáno tím, že byl zaměstnán svojí vlastní ekonomickou transformací. Nikoli však změnou povah a orientace jeho národů, zvláště bývalého SSSR.
Na přelomu tisíciletí, ve víře v rychlé dohnání západní životní úrovně, na konci hrozby totální války (a podle Fukuyamy i dějin) se část bývalých satelitů po vymanění ze spárů Moskvy přimkla rychle k NATO a EU. Díky lepší hospodářské situaci i demokratické předválečné tradici. Půl století totality (nacistické, komunistické)ale evidentně zdecimovalo národní ekonomiky méně než myšlení občanů. O šestnáct let později mnozí z nás NATO (USA) nesnášejí a iracionálně touží po opětovném objetí Ruska. Více než kdykoli v historii (včetně té, kdy nám nenávist vůči Západu vštěpovaly od školky).
A Rusko? Jakmile tento hegemon opět popadl (ekonomicky i politicky) dech, aby v oblasti vojenství dorovnal úroveň s tradičními (pro něj trvale nepřátelskými) kapitalistickými zeměmi, vrací se ke své imperiální koncepci. A chce zpět, co díky paktování s Hitlerem a posléze Vlastenecké válce proti Hitlerovi v době své největší zlotřilosti/slávy nabyl. Nechápe, že to pak ztratil kvůli vlastní chybné strategii (socialismus) a nikoli kvůli zlovůli Západu (tržní demokracie).
Iluze druhá: západní společenství překonalo nacionalismus
V uplynulých dekádách také klamalo (především samo sebe) evropské společenství svým multi-kulti přístupem. Podstatu tavícího kotle se z USA přenést nepodařilo, tak jako nešlo a kvůli odlišné historii nikdy nepůjde vytvořit Spojené státy evropské. Imigranti, a to i ti evropští (ne nutně jen afričtí a asijští) jsou trvale trnem v oku méně úspěšných vrstvám původních obyvatel.
Při demonstracích se křičí, že přistěhovalci berou lidem práci, ale skutečné příčiny jsou spíše memetické – spíše nevědomě děděné břímě zvěrstev mnoha bývalých evropských koloniálních mocností (tento týden čtěte Týden a Respekt), které stojí za dnešním chaosem mezi Afričany a Araby více než domnělé tahání za nitky americkými tajnými službami.
A když jsme zmínili USA – pořád je i tam znát nedůvěra až opovržení mezi rasovými skupinami i severem a jihem. Jak si někdo z bruselských byrokratů tedy mohl myslet, že se z ničeho nic vypaří
nevraživost mezi národy starého kontinentu, utvrzená dvěma světovými válkami v první polovině minulého století a mezi novými koalicemi pěstovaná až do roku 1989?
Zatímco ruský Fénix již povstal, evropský nacionalismus zatím leží v popelu, nad nímž dohořívá plamen zdejší prosperity. Jakmile udeří skutečný vrchol finanční krize, resp. se ukáže, že k obnově dřívějšího tempa růstu dlouhodobě nedojde, nabere závist a nenávist vůči přistěhovalcům, gastarbeitrům, i celým sousedním národům míry, kterou tak důvěrně znali naši pradědové.
Iluze třetí - svět se po 11. září změnil a jsme ve válce s terorismem
Určitě by šlo vyjmenovat celou řadu bezpečnostních opatření (omezení), která byla po útocích na WTO a Pentagon přijata. Ale není to tak, že by se technologický vývoj i bez této události stáčel ke konceptu big brothera? (Scénáře filmů Minority Report nebo Stavu obležení vznikly dávno před 11. zářím.) Nezačali jsme být pouze citlivější a vnímavější? Nemá dynamika lidské civilizace stále stejnou povahu a směr, zatímco se mění pouze to, jak si dnešní svět interpretujeme?
Ne že by radikální islám v podobě Al Kájdy, Talibanu a nyní Islámského státu nebyl hrozbou. Ale ruku na srdce – teroristickým útokům je těžké zabránit, a když zřídka nastanou, vyžádají si z hlediska celé populace marginální počet obětí. Mají navíc ten pozitivní efekt, že jak směřují proti demokratickému (křesťanskému) světu obecně, pomáhají jej sjednotit. A tažení pár desítek bojovníků na Arabském poloostrově? Kdyby se vydali směrem k nám, vymažeme je z mapy v řádu dnů.
Nastává zajímavý paradox. A sice překryv těch, kdo nejvíce brojí proti islámu a považují muslimy za nepřátele, a těch, kdo odsuzují operace v Iráku a Afghánistánu a spílají NATO. Válka s terorismem byla vyhlášena zbrkle a neurčitě, což neznamená, že by neměla pozitivní efekt. Problém je, že pouze mírní symptomy, ale nijak se nedotýká původce nemoci (koloniální rozparcelování regionu a následné sféry vlivu za Studené války).
Jsme tedy ve válce? A kdo – civilizace, mezinárodní společenství, stát a národ? A s kým – s islámskými teroristy nebo s logickým vyústěním vlastní minulosti? Hovoří se o asymetrických hrozbách, asymetrickém bojišti. Tím došlo k zastření a opominutí tradičních hrozeb, tradičních bojišť a nepřátel. Jako by přestali existovat. Jenže to se ve skutečnosti nikdy nestalo.
Výsledek rovnice = vraťme se k definici reálných nepřátel a buďme připraveni
Nechceme si to připustit, dokonce Bezpečnostní strategie státu o tom nevypovídá, generálové mlčí a politici pindají, ale pravdou je, že my (Česká republika a její původní obyvatelstvo) máme potenciální nepřátele. A pokud bychom odhodili falešnou politickou korektnost a přestali se zaklínat mírumilovností, mohli bychom konečně racionálně plánovat velikost a výzbroj naší armády, její úkoly, samozřejmě (a vlastně předně) zahraniční politiku (která je nyní nejvíce mimo mísu, jak jen historicky mohla – a neupínejme se k tomu, že Zeman má ve skutečnosti plán o deset tahů napřed).
Jsme křesťané (i ti, kdo tvrdí, že jsou ateisty, žijí v praxi podle Kristova učení). Jsme kapitalisté (po feudalismu zde přirozeně nastal tento ekonomický systém). Jsme demokraté (od té doby, kdy se zastupitelský systém ujal ve většině zemí našeho kulturního okruhu). Jsme humanisté (minimálně od Komenského). Jsme národ slovanských potomků praotce Čecha smíšenými s Kelty a Germány. A máme historickou zkušenost, jakou máme.
Našimi potenciálními nepřáteli, přesněji hrozbami pro naši společnost, jsou přirozeně ti, jejichž kultura a náboženství, ekonomické a politické zřízení, morální hodnoty, etnické kořeny a historické jednání vůči nám jsou v rozporu. Možná by stačilo vypsat si ostatní státy jeden po druhém do tabulky a zaškrtávat, jaká z těchto šesti kritérií kontinuálně naplňují. Naopak spolupracovat musíme s těmi, kdo jsou ve všech ohledech v souladu.
Mimochodem, to jsou předně Spojené státy americké. A buďme rádi, že nám ta rovnice vychází ve prospěch právě velmoci, která je stále na špičce vojenské vyspělosti a síly, kde se lidé ze všech koutů světa mění v jeden národ, a ten je ochoten pokládat své životy právě na výše popsaných principech za národy cizí, protože blízké. Naopak nikdy nebudeme schopni ke všeobecné spokojenosti a blahobytu koexistovat ani s muslimy, ani s Rusy – jde o naše nejpravděpodobnější (nebo už reálné?) nepřátele.
Dokonce ani v rámci Evropské unie se nemůžeme na všechny spolehnout (nezaměňujme ekonomické vazby se zkušenostní sounáležitostí a efektivní bezpečnostní spoluprací). Na její půdě jsou našimi přirozenými spojenci pouze některé národy – pobaltské a severské, z ex-Jugoslávie Slovinci, trochu státy Beneluxu, Irsko, Portugalsko, s trochou ostražitosti Británie a méně Francie, nakonec snad trochu Rakousko a velmi specificky Izrael. Že je to výčet, který se běžně neuplatňuje (místo něj Visegrádská čtyřka aj.)? Pro rozšiřování spolupráce na opačné polokouli by měly naše politické delegace létat raději do Kanady a Austrálie, Čínu vyměnit za Vietnam a Jižní Koreu...
PS: Svět je komplexnější a složitější, než si běžně uvědomujeme, ale některé jeho zákonitosti jsou vlastně prosté a přirozené. Nenechme se zviklat těmi, kdo v tom hledají spiknutí, ekonomické obohacení (vlastní nebo i národní ekonomiky) či politickou nesmrtelnost. Jsou buď hloupí (psychicky nemocní), úplatní, zbabělí, nebo opití chybným dojmem vlastní geniality a moci. Stejně Zeman jako plukovník Obrtel a jejich suita, postbolševický plebs, z diskusí na Novinky.cz...
