Ženy do armády nepatří. Leda budou jako muži. WTF?
Dostala mě diskuse, která se na Facebooku rozpoutala pod článkem Hany Wolf „Vojákyně? Jak být ženou v mužském prostředí“. Autorka vycházela ze zkušenosti, že ženy v armádě mívají problém skloubit profesi se svou biologickou daností, v čemž jim mužský kolektiv nerozumí. A někteří čtenáři se proti tomu vymezili tvrzeními o tom, že pokud žena v armádě má problém být de facto chlapem, nemá tam co pohledávat. Objevila se snůška tradičních argumentů, které jsou hloupé až absurdní a poškozují nejen vojákyně…
Předně - asi málokdo z těch, kdo následující tvrzení vypouští z úst a klávesnice, by sám sobě přiznal, že mu ženy v armádě prostě vadí, že je tam nechce. Jen jakoby definuje, za jakých předpokladů tam tedy ty ženy mohou být co platné = tolerovatelné.
Kdyby tak argumentoval nějaký zjevný jednodušší trouba, tak nechť. Ale nejen v předmětné facebookové diskusi tento názor hájí i tací, kteří evidentně podstavem mozkových buněk netrpí. Podléhají prostě stereotypům a jistému machismu.
Už proto jsou články, jako byl ten od Hany Wolf, velice potřebné a já osobně se těším na další. Tato podpora z mé strany není nějaký feminismus, já se kolikrát stavím do pozice ochránkyně práv dnešních mužů (z kampaní typu #metoo mi vstávají vlasy hrůzou) – ale odmítám tolerovat dehonestaci našich vojákyň, jakož – jak záhy ukážu – dehonestaci i řady vojáků, kteří v armádě nejsou zrovna proto, že mají bicáky.
Rozeberu tedy tři nejčastější argumenty z aktuální diskuse (a jí podobných předcházejících) a pak teprve okomentujte původní postřehy Hany Wolf…
Macho argument 1: Ženy v armádě musí podávat stejné výkony jako muži
Tento argument je jistě nejčastější, přitom naprosto nesmyslný. Počítá totiž výlučně s výkony fyzickými. Jako by snad dobrého vojáka dělalo jen to, kolikrát se přitáhne na hrazdu. Kromě toho, že ve fyzické zdatnosti panují velké rozdíly i mezi muži ve službě, zůstává úplně bokem zdatnost psychická a intelektová.
Jako je biologicky dané, že muži a ženy mají jinak formovanou muskulaturu, tak je dané, že mají odlišnou strukturu mozku, včetně toho, jak se tato projevuje. Nechci přímo psát, že jsou ženy psychicky odolnější, ale pro některé situace jsou vybaveny zkrátka i lépe (typicky multitasking).
Hlavně ale u profesionálního příslušníka (příslušnice) ozbrojených sil jsou dosti zásadní softskills – znalosti, zkušenosti, obecně know-how. Takže redukcí předpokladů dobrého vojáka na schopnost klikovat a běhat jsou úplně zazděny jeho schopnosti myslet. Což jsou přitom s ohledem na moderní technologie a asymetričnost boje dnes žádanější schopnosti než oldschoolový Rambo styl.
Macho argument 2: Ženy v armádě mají pracovat v kancelářích
Stejně jako první argument ve svém důsledku popřel potřebnost a užitečnost vojáků (žen i mužů) na pozicích, kde nerozhoduje jen svalovina, tento druhý degraduje – opět ženy i muže – kteří v armádě vykonávají jakoukoli jinou funkci než bojovou. Nechci se dotknout pěšáků v poli na pozicích střelců, ale pokud si někteří z nich myslí, že sami o sobě by vyhráli bitvu, ba okresní bitku, tak jsou politováníhodní trubci.
Na větší zastoupení vojákyň v administrativních, zdravotnických či štábních funkcích, než-li u kulometů, není důvod nahlížet jako na něco zvláštního, natož to považovat za problém, nota bene za důkaz ženské méněcennosti. Může snad armáda fungovat bez těchto rolí? No nemůže. Jsou tudíž podřadné? No nejsou. Souvisí to s tím, že ženy jsou od přírody jiné než muži? Zjevně ano. No a?
Vždy jsem říkala, že armáda je takový stát ve státě. Má svoje školy, svoje nemocnice, svoji Vojenskou policii atd. atp., takže by naopak bylo logické, aby se v ní uplatnilo ještě více žen než nyní. Není fér, aby si tento komplexní organismus usurpovali jen muži jako svoji doménu. Dokazuje to i historická zkušenost zejména druhé světové války, kdy to nakonec byly ženy, kdo doplňoval stavy ozbrojených sil (sic převážně týlového zabezpečení) a zároveň výrobní ekonomiku států.
Macho argument 3: Žena v bojové jednotce ochromí její chod
Nakonec, tento argument, který vídám a slýchám jako třetí nejčastější, považuji za rozluštění celého problému z pohledu chlapů… Údajně muži mají přirozenou tendenci ženy ochraňovat. Takže když mají ženu v jednotce vystavené přímému kontaktu s nepřítelem, svádí je to jednat jinak = neefektivně.
Představuji si to tak, že pokud je ženská spolubojovnice zraněna, celé družstvo se k ní seběhne, místo aby opětovalo palbu nepříteli. Dovolte mi se zasmát. Doufám, že tento častý argument jsem nikdy nečetla z pera profesionálního vojáka. Protože standardní operační postupy a jejich nekonečné drilování jsou tu od toho, aby voják nedbal na to, že to koupil jeho kamarád, bratr nebo ženská, nýbrž právě postupoval „podle návodu“, což je to nejlepší, co může v dané situaci udělat pro sebe, pro jednotku, tudíž i pro raněného.
Chlap, který se brání přítomnosti žen v bojových jednotkách s takovouto argumentací, není chlap, ale baba, která si předem hledá omluvu pro své (a jedině své vlastní) profesionální selhání! Osobně mám silné pochybnosti o tom, že se to kdy dělo, spíše si myslím, že před lety obletěl military komunitu nějaký hoax se smyšleným odkazem na zahraniční studii, která toto dokládá.
Mimochodem, nedávno jsem viděla kanadský válečných film Hyena Road (Afghánistán) a ačkoli tam hlavní hrdiny spojuje dokonce milostný vztah a očekávání potomka, on na sebe v bezvýchodné situaci navede dělostřeleckou palbu, ona na štábu sice nechce, ale to je tak všechno, co může (omlouvám se za spoiler). Neříkám tím proboha, že válečné filmy jsou zárukou realističnosti, ale tahle scéna realistická je. Stejně jako existence snajperek (znáte z filmu Nepřítel před branami), psovodek (film Megan Leavey) apod. – jde o filmy na základě reálných postav, válečných dějin.
Kde se berou macho argumenty?
Mám jisté podezření, že nesmyslné argumenty proti vojákyním nevznášejí v diskusích ani tak vojáci (pokud tedy o těch našich nemám až příliš vysoké mínění), jako spíše veřejnost typu postpubertálního airsofťáka, který vzal v sobotu na střílečku i svoji holku. Nebo tátové od rodin, kteří svoji ženu posílají k plotně, zatímco na Facebook píší drsné hlášky o tom, jak by hypoteticky bránili vlast.
Na druhou stranu, slyšela jsem samozřejmě od vojáků zkazky o tom, že se ženám v AČR ulevuje, že jejich přítomnost v misích vyvolává „spory“ (kdo ji uloví?) a podobně. Na jejich místě bych si kladla otázku, zda to automaticky znamená, že za to mohou právě ty ženy. Protože zvláště v tak mužském světě jako armáda definují postavení žen zejména (až výlučně) muži. Ať už právě oni nastavují standard „přimhouřit oko“ ženám při služebním tělocviku, nebo do nich rovnou promítají své touhy.
O co skutečně jde, proč se o ženách v armádě otevřeně bavit?
Myslím, že Hana Wolf ve svém zápalu a při jisté „profesní deformaci“ podcenila, do jak široké čtenářské obce a obecně názorového mainstreamu vyšel její nejnovější článek. Já sama čekala na její článek kontroverzní odezvu, ale nikoli tak jednostrannou a hloupou. Na druhou stranu, zpětná vazba, zpráva o skutečném stavu, je vítána.
Hanka je dcera vysokého důstojníka, její bratr rovněž slouží. Patří mezi přední české kouče…
Zde vsuvka na vysvětlenou – když se mě někdo ptá na tuto profesi, tak říkám: Češi se dodnes brání chodit k psychologům, neujal se ani na západě tak populární model, kdy každý druhý má svého psychoterapeuta (prostě je to v české společnosti vnímáno jako jisté stigma, že jste blázen), zaplať bůh, že se u nás tedy stali populárními osobní koučové. Spousta lidí je potřebuje jak prase drbání a tihle koučové, pokud disponují potřebnými kvalifikacemi, fakt umí pomoci (vyslechnout, podpořit, vést).
…Hanka má mezi klienty z podstaty své vlastní životní zkušenosti mnoho vojákyň, takže když napsala o jejich problémech, tak popsala realitu. A jaká ta realita tedy je?
Řada žen v armádě (ale neberte si to osobně vy, které jste jiné) prostě má z podstaty mužského zaměření tohoto pracovního prostředí – ne nutně (jen) kvůli postojům a očekáváním kolegů, ale i (a právě) pro stereotypní názory jisté části veřejnosti – objektivně problémy seberealizovat se a také skloubit profesní a soukromý život.
Už právě proto, že jsou mnohdy vystaveny nevrlým pohledům či nemístním poznámkám typu:
- Proč leze do armády?
- Je tam vůbec co platná?
- Neměla by dělat nějaké ženské povolání?
- Není lesba?
- Není babochlap?
- Udělá tolik kliků, co voják?
- Nezanedbává děti a manžela?
- Atd., atp.
Je smutné, že autory těchto poznámek jsou často nejen muži, ale i jiné ženy, civilisté obecně. Jistě to mohou být i kolegové v jednotce, ale i kdyby ne, to oni dělají z armády možná více mužský svět, než by vlastně bylo třeba.
Já mám osobní zkušenost z ministerstva obrany, kde jsme byli plus mínus muži a ženy 1:1, přesto ten svět byl dominantně mužský. Ne snad, že by se o to muži nějak aktivně zasazovali, prostě je to armáda. Ta má řadu specifik, která obecně (a zase i logicky, historicky, přirozeně) odrážejí prvořadě mužský styl uvažování. S tím se počítá, v pořádku. Na člověku se to podepíše, v něčem je to profesní deformace pozitivní, v něčem negativní.
Faktem je, že ženy v takovém prostředí nemusí primárně a vědomě nijak trpět, ale mění se ve prospěch mužského principu. Pokud budeme akceptovat poznatky o psychosomatice, tak to znamená, že změna psychiky má dopady i na fyzično…
Závěrečná kontroverze – přiznání biologické podstaty ženám vojákyním
Svého času obletěla svět srovnávací studie tváří vojáků před a po nasazení v bojové operaci, viz článek zde. Ale nejde nutně o to, že by se vojákyně měnily vzhledově v ony babochlapy, nýbrž mění se jejich vztahy (včetně partnerských) /a to jistě i v důsledku specifických nároků služebního poměru/ a vskutku třeba i jejich schopnost otěhotnět, jak to zmínila v článku Hana Wolf. Zřejmě dochází ke změně produkce hormonů, plodnosti atd. To by nebyla žádná novinka, tyto dispozice se mění u žen i mužů v obdobích stresu, finančních krizí, válek... – to je matka příroda.
A příroda, která jaksi nadělila mužům penis a ženám vagínu, jakož mnoho dalších odlišností, aniž by to kohokoli opravňovalo tvrdit, že jedno pohlaví je nějak morálně lepší, stojí rovněž za podmínkou přežití lidstva, tj. ženského cyklu, který obvykle vede u žen k tomu, že během měsíce vystřídají několik funkčních psychologických rozpoložení (uznávám, že je tam jedno zvané premenstruační syndrom, kdy jsou některé ženy v rozpoložení, že by bylo radno svěřit jim velení, leda by zámyslem bylo rozpoutání války :-D – sranda, ženy, které vědí, oč jde, se kontrolují…)
Obecně – tahle biologická danost je dar, pokud je akceptován a správně využíván. Hana Wolf to ve svém článku zmínila jako samozřejmost, protože to samozřejmost je, dokonce u všech savců. Tato samozřejmost a podmínka zachování rodu je starší než instituce armády, dokonce pro přežití důležitější než bojeschopnost celého NATO.
Rozumím tomu, že na první pohled kdekomu způsobí šok zmínka o takové samozřejmosti zrovna v souvislosti s uplatněním žen v armádě. No ale proč se o tom nebavit? Je třeba uvědomit si, že články a facebookové posty Hany Wolf (na FB Zpověď ženy vojáka či Spolku VLČÍ MÁKY) patří do jednoho z mnoha programů „Máků“, který nese název ARMY WOMAN. A patří jí dík, s jakým nasazením, samozřejmě ve svém volném čase a zdarma, se vedení tohoto programu chopila. Je určen partnerkám (nebo i matkám a sestrám vojáků), jakož i vojákyním.
Snad žádného trumberu nenapadne žádat, ať se kvůli takovým tématům zřídí ještě paralelní portál „Státní a ozbrojené složky – ženská verze“. Vyzývám opačně: Pánové, jen to čtěte a naslouchejte, třeba tak získáte náměty, jak zlepšit vztahy se svými drahými polovičkami. Rozšiřte si obzory. Kdyby ani to ne, pak aspoň v komentářích nedehonestujte vojákyně nebo i své mužské druhy ve zbrani, kteří jsou přínosem jinak než jen svaly. Howgh.
