Zpověď policisty: Slova díků neslyším moc často, pořád jsem ale policistou rád.
Lukáš Heinz je řadový policista ve výkonu, denně řeší malicherné i závažné střety Pražanů, řadu let přispívá do různých médií odbornými články, takže policejní velení jej nemá moc rádo, ale svým způsobem jej musí respektovat. Položili jsme mu sérii otázek "na tělo" a výsledkem je čtení, které je hodně kritické, až na dřeň, ale vykřesává i špetičku naděje...
Jak dlouho sloužíš a co je Tvojí hlavní motivací pro službu u policie?
Tak sloužím už osmnáctým rokem. Původní hlavní motivací byla naivní představa jako vystřižená z amerických seriálů – tedy být hrdinou v modrém, který chrání nebohé oběti a stíhá notorické zloduchy. Ve skutečnosti jsem spíš úředníkem, který se snaží bojovat se zkostnatělostí policejního a justičního aparátu a proti neustále se množící administrativě.
Mou současnou motivací je snaha, aby alespoň malá část policejní práce skutečně, místo naplňování statistik, posloužila ku prospěchu obyvatel v mém teritoriu. Je to vlastně trochu sobecké. Jde mi o to, aby těch 18 let nepřišlo vniveč, abych po sobě zanechal dobrý dojem. A snad i kus opravdové policejní práce.
Jak se zrodila a vyvíjela Tvoje kritika nedostatků služby u policie - odkdy jsi aktivní a jak?
Tak kritické názory se nezrodí jen tak. Po dlouhá léta ve mně klíčila nespokojenost a odpor ke způsobu, jakým je policejní práce vnímána často právě managementem policie. Mnohým funkcionářům policejní aparát slouží k budování kariéry, aniž by jim záleželo na lidech, kterým má policie sloužit, a tím méně na podřízených. Těmto lidem jde často jen o naplňování statistik a naplňování vlastních ambicí.
Publikuji asi od roku 2005. Nejdřív jako spoluautor některých odborných článků v časopise Zbraně a Náboje společně s tehdejším redaktorem Richardem Margoliusem. Později jsem se stal redaktorem serveru Policista.cz. V současné době taky spolupracuji s Pavlem Jaňurkem z Týdeníku Policie a teď snad budu přispívat i na Ozbrojeneslozky.cz.
Jak se na Tvůj, sice konstruktivní, ovšem kritický postoj dívají nadřízení?
Párkrát mi bylo zprostředkovaně vyhrožováno a jednou dokonce napřímo. Rozhodně nepatřím k oblíbencům policejního managementu. Nicméně dokud mám své články dostatečně odzdrojované a podložené důkazy, nemám se čeho obávat, alespoň dokud žijeme v právním státě.
Je faktem, že mi i trochu pomáhá to, že jsem se při své práci seznámil s mnoha skvělými novináři, s nimiž udržuji kontakty. A hlavně bych v případě snahy o persekuci mé osoby využil všech legálních prostředků na svoji obranu. Nejsem lehká kořist a to ti, kdo mě nemusí, dobře vědí.
Co dnes asi nejvíce trápí řadové policisty v souvislosti s výkonem služby?
Policisty toho trápí poměrně dost. V první řadě je to naprosto zbytečná a nesmírně rozbujelá policejní administrativa. Taky mnohdy až neuvěřitelná arogance a neschopnost některých policejních manažerů. Dále je to značná vyhořelost policistů na základních útvarech zapříčiněná ztrátou motivace, zklamáním a celkovou únavou, způsobenou nedostatečnou generační obměnou.
Velkou roli hraje také to, jakým způsobem je vnímána policie veřejností a médii. Policisté prostě slova díků za dobrou práci neslyší moc často. Zato v případě jakéhokoliv pochybení se na hlavu policistů snese lavina kritiky a nadávek.
A v neposlední řadě je to finanční ohodnocení. Jen těžko lze získat za 17 tisíc měsíčně hrubého platu fyzicky i psychicky zdatné jedince, kteří si dokážou poradit v krizových situacích, přičemž každodenně čelí stresu, stejně jako monumentální byrokracii.
Zmínil jsi aroganci a neschopnost manažerů, můžeš to rozvést?
Měli bychom být jeden policejní sbor. Ve skutečnosti je to Oni (management) a My (řadoví policisté). Netvrdím, že za tohle rozdělení může jen ten management. Často jde o vzájemné nepochopení způsobené naprostou absencí komunikace uvnitř policejního sboru. Vést lidi je velmi těžké a uspějí jen velice silní a schopní lidé. Arogance a přezíravost některých policejních funkcionářů ale velmi napomáhá rozevírání nůžek mezi managementem a řadovými policisty.
Jaké změny by sis pro policii nejvíce přál, aby mohla fungovat co nejlépe - směrem dovnitř i navenek?
Přál bych si, aby policejní management byl mnohem komunikativnější a otevřenější směrem dovnitř policejního sboru. Velmi by to pomohlo vysvětlit mnohá nedorozumění. Přece není tak těžké objasnit řadovým policistům, proč jsem jako manažer rozhodl tak či onak. To, že to nemusím jako manažer dělat, neznamená, že bych to dělat neměl. Pokud dotyčný funkcionář není tupoun a dokáže si své rozhodnutí obhájit věcnými argumenty, může to jeho respekt v očích mužstva jen zvýšit.
Taky by se měli manažeři víc ptát. Mnozí policejní funkcionáři jsou často již desítky let zavřeni ve svých kancelářích a nemají kontakt s problematikou výkonu policejní služby na ulici. Asi každý chápe, že řízení velkého počtu lidí a udržování takového kolosu v chodu zabere hodně času. Proto nevidím nic ostudného v tom, kdyby si manažer svolal policisty z výkonu a zeptal se: „Chlapci, povězte mi, jaké nás v ulicích trápí problémy“. Myslím, že by byl překvapen pozitivním ohlasem takového kroku.
A hlavně ten zatracený, údajně neexistující, čárkový systém. Policejní práce přece není o tom, udržet si statistiku objasněnosti v zelených číslech. Je to o lidech, o spokojených lidech.
Jak se řadový policista vyrovnává s despektem veřejnosti?
Vyrovnává se s tím těžko. Respekt veřejnosti k policistům je tím motorem, který pohání každého nadšeného poldu. Slova díků jsou pak jako raketové palivo pro pravé policajtské srdce. Jenže lidé nejsou zvyklí poděkovat. Berou svoji bezpečnost jako samozřejmost, ale tak to není.
A co by s tím šlo udělat? Myslím, že otevřít se víc lidem a ukázat jim, jak skutečná policejní práce vypadá. Taky by pomohlo, kdyby policejní vedení nelpělo na nesmyslném tvrzení, že policie nedělá chyby a má vždy pravdu. Sakra, policejní sbor je sbor lidí a lidi dělají chyby. Jak si někdo může myslet, že veřejnost sežere mýtus o neomylnosti a bezchybnosti policejního sboru? Jasně, že děláme chyby – často dost velké. Kdo chce neomylnou polici, nechť zkusí roboty.
Také si myslíš, že policista dnes musí být především mistr v sebeovládání?
Polda může vybuchnout, ale ne veřejně a ne když dělá svou práci. Nikomu průchodem svých emocí nesmí ublížit. Jsme taky jen lidé. Někdy po těžkém dni se zavřu v bytě a spílám lidem, jací jsou debilové a jak je nenávidím. Ale nemyslím to vážně, jen si potřebuji ulevit. Mám lidi ve skutečnosti rád a rád jim sloužím. Je divné, když se to takto řekne, ale je to fakt. Potřebuji se cítit užitečný.
Kdyby Ti dnes bylo 20 let, šel bys sloužit k policii? Co by Tě odrazovalo a co naopak pořád motivovalo?
Už jsem nad tím přemýšlel a vážně nevím. Nevím, jestli bych to risknul znovu. Odrazovalo by mě to, že vím, kolik pitomců slouží v řadách policie. Naopak motivovalo by mě to, že je v ní ještě více neuvěřitelně skvělých a úžasných lidí.
Co jsou rozhodně pozitivní stránky té práce… Žádný den není stejný. Rutina rozhodně policejní práci nedominuje. Za 18 let služby jsem zažil, co jiní lidé nezažijí za celý život. Pořád mě něco překvapuje. Musím neustále improvizovat a čelit novým výzvám. V tom je policejní práce skvělá a naprosto jiná od ostatních. Pokud tedy odmyslím papírování. To zcela upřímně nenávidím.
Hodně v poslední době bojuješ proti omezení legálního držení zbraní – proč speciálně z pohledu policisty je dobře, aby lidé mohli mít zbrojní průkazy a vlastnit zbraň?
Legální držitelé zbraní mají dost zodpovědnosti, aby se nespoléhali, že je vždy stát ochrání. To mi dává naději, že v případě velkého průšvihu, například ohrožení země, se mohu na tyto lidi spolehnout. Pod správným vedením z nich mohou být vysoce efektivní pomocné síly. Jsem tedy pro jejich zapojení do spolupráce s armádou a s policií, nikoli je omezovat, natož kriminalizovat.
Na druhé straně, jsem si vědom i excesů, které se staly s legálně drženými zbraněmi. V poslední době například tragédie v Uherském Brodě. Ve skutečnosti lze ale těmto tragédiím předejít, pokud bude státní aparát fungovat efektivně, využije všech možností. Je opravdu trestuhodné, pokud na šlendrián státních institucí doplácí bezúhonní lidé.
Čeho se bojím, to jsou různě divoce vnikající domobrany. Podle mě by domobranecká činnost, tedy příprava na plnění úkolu se zapojením velkých skupin ozbrojených civilistů, měla být možná jen pod vedením ozbrojených sborů naší země. Sdružování ozbrojené veřejnosti pro případ zapojení do plnění úkolů policie a armády v krizových situacích by podle mě bylo velice rozumné. Teď některé pamětníky asi vytočím, ale idea Svazarmu, bez komunistické ideologie, je podle mě pro tento účel ideální.
Nakonec musím připomenout, že všechny tyranské a totalitní režimy sebraly svým občanům zbraně. Pokud se tedy může bezúhonný občan ve své zemi legálně ozbrojit, je to neklamným znakem, že žije v demokratické společnosti.
Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys nejraději dělal za zaměstnání, kdybys nebyl policistou? Ať dříve nebo v budoucnu poté, kdy ukončíš službu?
Určitě, ale to si nechám pro sebe. Teď jsem policistou a až jím nebudu, budu dělat něco jiného.
Co by si měl mladý zájemce o službu v policii zvážit před tím, než se vůbec přihlásí? Jak po stránce "zda na to má", tak po stránce "zda u toho nějakou dobu vydrží"?
Měl by si uvědomit, že pokud chce skutečně dělat policejní práci dobře, měl by se připravit na to, že bude muset čelit zlu vnějšímu, zlu z vlastních řad i zlobě v sobě samém. Bude těžké to ustát a bude ještě těžší udržet si ideály.
Neměl by očekávat slova uznání od nadřízených ani od lidí, kterým slouží. Slova uznání jej pak mohou jen příjemně překvapit. Neměl by očekávat adekvátní odměnu, protože ta nikdy nepřijde.
Odměnou mu budiž každodenní dobrodružství, neustálé výzvy a společnost lidí se stejnými idejemi. Stane se součástí tenké modré linie, která po celém světě odděluje svět kriminality a násilí od civilizovaného světa.
policista Lukáš Heinz
