17.11. o 11.11.: Promenovat se v uniformě SS v Den veteránů? V ČR je možné leccos i jindy.
Váhala jsem, zda se do hodnocení oslav Dne válečných veteránů 2016 vůbec pouštět. Pak jsem ale na Facebooku viděla fotku, jak v Rakovníku u pamětní desky našich letců v RAF drží čestnou stráž mladík z tamního klubu vojenské historie v uniformě SS (což je totéž, jako by se k památníku na Národní třídě postavil někdo v uniformě Lidových milicí). Ach jo...
Pomrvíme jakýkoli svátek, i kdyby byl okrajový
Nikoli plánovaně, leč to tak vyšlo, se dovolím ohlédnout za Dnem veteránů (11.11.) právě 17. listopadu. A ono to díky tomu datu hnedle i dává – sic zvrácenou – logiku. Nuže, co se 17.11. týče, tak má o něm aspoň mlhavou představu trochu větší část národa, ale i tak se už dávno stal přehlídkou značně obskurní (a nejenom pro loňské angažmá Zeman-Konvička). Raději se nepokouším tipnout, kolik lidí vlastně ví, co si dnes připomínáme (pro jistotu přikládám video).
Už léta je ze 17.11. pelmel demonstrací, člověk ani neví, koho a za co. Totéž lze prohlásit o 1. květnu, kdy se jedna politická strana schází na holešovickém Výstavišti, jiná na Petříně... A takový 28. říjen? Naposled při něm byla zahájena prezidentská kampaň na Staromáku, kdežto vyznamenán muzikálový Dracula na Hradě… Pachuť v ústech nechává už i 8. květen, protože někde více slaví osvobození rudoarmějci a jinde Amíky.
Ale zpět k hlavnímu tématu tohoto článku: Kdo dnes toužíme, aby se i ze Dne veteránů stal významný svátek, už při tomto snažení a tažení činíme z něj mnohdy podobné bláto. Tomuhle svátku jakžtakž rozumím, takže si to dovolím rozebrat… (Kdybyste přeci jen v úvodu potřebovali briefing, oč vlastně jde, tak si pusťte video níže.)
Snad jen ještě vyslovím poznámku, že mezi důrazy na „válečné svátky" panuje obrovská disproporce, když se konec druhé světové slaví mohutně (a máme i volno), kdežto konec první světové (nadto umožnil vznik republiky a ještě nadto umožňuje oslavovat i novodobé veterány) prakticky nijak...
"Veteráni jsou přeci i SSáci" - kauza Rakovník
Co se mě týče, jsem v mezinárodním chápání veteránů velice nad věcí. Upřímně mě mrzí, že jsme dosud na Malostranské náměstí nevrátili pomník maršála Radeckého. Také si myslím, že bychom měli vzpomínat i na Čechy padlé v první světové válce v Rakousko-uherské armádě, nikoli jen v legiích. A po přečtení knih typu Hitlerova dětská armáda (psala jsem zde) chovám jisté porozumění i pro oběti zverbované do Wehrmachtu, dokonce i SS.
Rozumím také tomu, že existují kuby vojenské historie představující právě Wehrmacht a SS, protože rekonstrukce bitev, kterých se u nás v květnu koná bezpočet, by bez nich nebyly možné. Jak ale může nějakého idiota napadnout stát v uniformě SS čestnou stráž 11.11. u pamětní desky čs. letců v RAF, resp. idiotského pořadatele piety to tomu klukovi dovolit?
Korunuje to ovšem idiocie Rakovnického deníku, který s fotkou onoho eSeSmana uvádí článek s titulkem „Při pietě podpořil předseda Klubu vojenské historie v Rakovníku Miloše Zemana“, což se sice k takové akci nehodí, ale je to naprosto podružné v porovnání s oním oděvem. Česko je zkrátka v morálním úpadku už tak daleko, že si všímá postojů eSeSmanů k Zemanovi, místo k „nebeským jezdcům“.
Den veteránů v mém pojetí, aneb v první řadě sebekritika
Nuže, ilustrovala jsem výše, jak Češi devalvují dokonce státní svátky, takže Den veteránů – bohužel – není a do budoucna nebude ušetřen. Ale nejhorší je, že si na všelijaké ty excesy tak nějak zvykáme. Jako předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY jsem si letos naplno uvědomila, jak moc jsem vlastně rezignovala na své ideály…
Dva roky nazpět jsem kontaktovala všechny veteránské i „veteránské“ organizace s apelem, aby se zorganizovaly pro společný prodej máků podle britského vzoru. Všechny reagovaly více či méně stupidní výmluvou a já už v dalších letech nenašla sílu je znovu prosit.
Přesto jsme loni sami pojali Den veteránů se značným nasazením, měli jsme stánek na nultém ročníku oslav organizovaných Prahou 2 a vzali jsme si dovolené i na další dny, abychom besedovali s vojáky několika útvarů, na což nám zapůjčil vůz s plnou nádrží Opel v rámci programu Opel-army, a bylo to skvělé, protože jsme si odnesli nápady na další projekty (třeba www.ARMYWOMAN.cz) a během roku se nám ozývali vojáci především z navštívených útvarů a my jim mohli pomoci.
Tento rok nás na Mírák Praha 2 netahala, Opel nějak přehodnotil priority, takže jsme se zařídili skromněji, ostatně oproti většině jiných se tím nikdo z našeho spolku neživí a nemá kapacity dělat psí kusy, aby se zalíbil a dostal do televize. Tak jsme prodávali máky u restaurace Peklo na Hradě, což – jak se ukázalo - je skvělé místo, protože se tam můžete potkat třeba s primářkou veteránské nemocnice na Floridě, která vám rozumí a předá důležité zkušenosti.
A pak jsem ještě stihla oslovit pár známých osobností, o kterých se ví, že armádě fandí, bohužel v presu s expedicí máků jsem natočila jen pár videí (např. zde), na kterých to říkají, ale to se může dohánět vlastně celoročně...
Jestli mě tedy něco opravdu nakoplo, tak trojnásobné množství objednávek máků přes eshop – jen expedice zásilek nám zabrala 60 hodin, na což jsme, upřímně, nebyli připravení, takže se dodatečně omlouvám všem, kdo dostali něco dvakrát či o máček méně. Je každopádně skvělé, jak počet občanů, kteří 11.11. nosí mák, rok z roku roste.
Co se ale pořád dělá špatně...
Zmínila jsem už Prahu 2. Je sice super, že organizuje – co vím, tak jako jediná – radnice v republice veřejnou oslavu Dne veteránů (tedy mimo kladení věnců někde u pomníčku), ale zvolený způsob není optimální. První problém – nechává vyrábět vlastní máčky a ty rozdává. Proč je proboha nekoupí od veteránských organizací? Proč je tam nenechá tyto organizace prodávat? Jak těm veteránům pomůže, že ty máky zaplatí daňový poplatník a jsou rozdány lidem, kteří zrovna procházejí přes náměstí?
Druhý problém – pořád je tento způsob oslav velice formální. Proslovy politiků, promítání záběrů Vojenského historického ústavu... Netvrdím, je třeba dělat z toho show, ale určitě je efektivnější, efektnější i upřímnější happening, který zorganizoval letos poprvé Petr Něnička v Kyjově - lidé vytvořili obří davový mák pomocí nafukovacích balonků.
Ale zase – Petr letos uvedl do prodeje vlastní edici papírových máků a to je jen další štěpení. Jistě, jeho Military muzeum a projekt Lvíček Míra pomáhají našim novodobým válečným veteránům zprostředkovaně tím, že budují porozumění a respekt občanů jejich práci. V interview (zde), které jsem s Petrem před akcí připravila, se to snaží vysvětlit...
Z jeho pohledu je informovaný, tudíž pozitivní, postoj veřejnosti klíčový pro rozvoj jakýchkoli aktivit ve prospěch veteránů. Nemůžu s ním nesouhlasit, to proto jsem vybudovala v resortu obrany jeho social media, to proto jsem pak založila portál Ozbrojeneslozky.cz. Ale Spolek VLČÍ MÁKY jsem založila proto, abych s přáteli napřímo pomohla těm, kdo to potřebují teď hned, nikoli za x let, kdy jim bude nadšeně pomáhat i jejich soused.
Realita je dnes zkrátka jiná. K nám do spolku zavolá veterán, který je fakt na dně. A my přijdeme v šest večer z práce domů a do dvou ráno to řešíme. Ještě se mezi sebou třeba složíme na právníka nebo s okruhem našich nejvěrnějších podporovatelů zajistíme ubytování, zaměstnání, co je prostě třeba. Takže ano, vadí mi, když v této zemi kdekdo máky rozdává nebo prodává, ačkoli z toho ty korunky nejdou naprosto přímou cestou na podporu veteránů.
Neříkám o nikom, kdo se 11.11. nějak angažuje, že to s podporou té tradice nemyslí dobře. Ale říkám, že některé marketingové postupy jsou skvělé a jiné naprosto kontraproduktivní. Veřejnost vychovávají v rozporu s principem máků, tzn. učí lidi máky dostat. Navíc dostat je (nebo i koupit) od organizace/instituce, do jejíž pracovní náplně péče o veterány nepatří. Občan do té doby symbolem vlčího máku netknutý tak zůstává neznalý (chybně informovaný) i nadále. Takže ta snaha propagovat Den veteránů ze strany jiných než veteránských spolků jaksi přichází vniveč.
Jak tedy v roce 2017?
Znovu se vracím k apelu – spojme se, objednejme jeden druh máků, zkoordinujme rozmístění dobrovolníků, kteří je nabízejí, určeme klíč pro rozdělení získaných peněz. S jistotou blížící se ke 100 % bohužel tuším, že je to opět apel lichý.
Takže jinak – v našem týmu jsme se rozhodli příští rok nic nepodcenit a v rámci možností zaplavit republiku symboly, které spoluobčany jasně upozorní, co 11.11. slavíme. Detailně jsme sledovali prvky britské kampaně a chceme ty nejlepší zkusit přenést k nám. Samozřejmě nebráníme se ani nápadům, které vznesou naši fanoušci. A připravovat jsme se začali už teď, protože rok je tak akorát.
Potřebujeme rozhodně dobrovolníky – od těch, kdo tomu věnují pouhou 1 hodinu v předvečer Dne veteránů, po ty, kdo tomu pak věnují celý den nebo i desítky hodin už v průběhu roku. Pokud jste dočetli až sem, tak zřejmě patříte nejen mezi ty „povolané“, ale také „vyvolené“ – i pokud jste jen zvědaví, napište nám na podpora@spolekvlcimaky.cz a my vám ty plány představíme, třeba v nich najdete své místo. Tým pro Den válečných veteránů 2017 formujeme právě teď.
