U zdravotníků se může rozvinout PTSD. Terapeuti jsou nedostupní.
Dosud se o posttraumatické stresové poruše – PTSD hovořilo nejčastěji v souvislosti s válečnými veterány nebo oběťmi tragických nehod a hromadných neštěstí. Od podzimu jsou ale ve většině tuzemských nemocnic naplňovány všechny faktory vzniku této nebezpečné poruchy také u zdravotníků a pomáhajícího personálu. Potřebné pomoci, natož prevence, se jim však nedostává.
V nemocnicích jsou přítomny všechny rizikové faktory
Mnohé nemocnice jsou přetíženy už měsíce, traumatickým zážitkem se ovšem stane i přetížení v řádu pár dnů, dokonce jediného. Zvláště, pokud jsou přítomné všechny faktory, které k rozvinutí dlouhodobých psychických následků známých jako PTSD přispívají.
Na jedné straně přesčasy a práce v poklusu, které bohužel nejsou úměrně vyváženy počtem zotavených pacientů. Místo toho všudypřítomná smrt a riziko vlastního nakažení, případně nakažení členů rodiny, přičemž mnozí zdravotníci již zažili ztrátu blízkého kolegy.
Společným jmenovatelem a hlavním spouštěčem PTSD je totiž bezmoc. Bezmoc z pohledu na nečekaně zhoršující se stav pacienta. Bezmoc z nemožnosti přemístit pacienta na JIP, kde je plno. Bezmoc z eskalující epidemiologické situace, z otálení a přešlapů vlády, ignorance mnohých spoluobčanů.
Zde jsou naplněny všechny znaky trauma, která „vzniká tehdy, je-li člověk vystaven extrémní hrůze, kde nemůže nic udělat, cítí se sám, přemožen, bezmocný a zranitelný.“
PTSD se rozvine až s několikaměsíčním odstupem
PTSD (z angl. Posttraumatic Stress Disorder) je jevem známým celou historii, avšak vědecky zmapovaným až v první světové válce, kdy se mu říkalo shell shock („šok z dělostřelby“). Vojáci čekali v zákopech na vlastní smrt, zatímco pozorovali své umírající kamarády. Neměli, kam utéct, ani jak se bránit. Prostě jen čekali.
Zřídka jsou u postižených příznaky znát na první pohled, když se u nich rozvine strnulost či naopak tik, přestanou mluvit, uzavřou se do sebe nebo propadají hysterii apod. Mnohem záludnější je klasický ex post rozvoj PTSD, který trvá týdny, spíše měsíce. Dokud člověk musí plnit úkoly a trvá stres, jako by neměl na zhroucení čas. Je sražen na kolena, až když je z hlediska vnějších okolností v bezpečí.
Porucha se pak nejčastěji projeví úzkostí (záchvaty paniky), nespavostí, nočními běsy, ale i tzv. flashbacky během bdění. Nepřiměřenými reakcemi na podněty, které připomínají původní stresory – u vojáků třeba bouchnutí petardy, u zdravotníků to mohou být zvuky nemocničních přístrojů signalizující zhoršení stavu pacienta či něco podobného.
Takto postižený člověk trpí depresemi nebo výkyvy nálad, podrážděností až výbušností. Sahá po psychofarmacích nebo alkoholu. Uzavírá se do sebe. Stav jej nejen sžírá, ale může vést k pracovní neschopnosti a zásadnímu nabourání rodinných vztahů. Zvládnout rozvinutou PTSD trvá i roky a medikace nestačí, je nezbytná psychoterapie vedená odborníkem. Nezřídka končí PTSD sebevraždou.
Pozor – neplést s pouhým syndromem vyhoření
Zatím se hovoří – když už – o riziku syndromu vyhoření (burnout syndrome). Emoční a přeneseně i fyzická vyčerpanost se mohou proměnit v permanentní stres, respektive ztrátu zájmu a citovou oploštěnost při výkonu zaměstnání. To je záležitost v pomáhajících profesích celkem běžná, a nejen v nich.
Řešením je terapie – opětovné vzbuzení zájmu o práci – anebo změna zaměstnání, resp. oboru, a nadchnutí se pro nové uplatnění. Ve vší úctě ke všem vyhořelým, proti PTSD, které člověka zcela vyřadí ze života, proto i jakéhokoli zaměstnání, je syndrom vyhoření vlastně maličkost.
Navíc, zdravotníci nyní naplno zažívají svoji nepostradatelnost a požívají společenské úcty a vděčnosti, což působí jako prevence vyhoření. Můžete si zkusit vyplnit test k syndromu vyhoření a u otázek se zamyslet, zda by dávaly týž smysl pro PTSD. Kdo vládne angličtinou, porovná přímo s testem PTSD, jenž ovšem z podstaty zjišťuje stavy po jeho propuknutí, o němž čeští zdravotníci ještě nevědí, teď na něj ještě není čas a prostor.
Pro úplnost dodejme, že v nepříznivém světle se ocitá řada jiných povolání – například policisté, kteří musí vymáhat i nepodložená vládní nařízení. Dále učitelé, o nichž si část veřejnosti myslí, že si dopřávají prázdniny. To platí obecně pro profese na home office. Do absurdní situace se snadno dostane voják – jeden týden je poplácáván po rameni za pomoc v nemocnici, další týden při asistenci policejní hlídce posílán kamsi...
To vše jsou situace nepříjemné, až s rizikem vyhoření, ale nepatří na roveň s PTSD. Podle online rešerše se posttraumatickou poruchou u zdravotníků zabýval poprvé a naposledy článek o situaci v Itálii z 8. 4. 2020. Dokud bude za riziko u zdravotníků dnešních dnů mylně považováno vyhoření, bude přibývat těch, u nichž se někdy v létě naplno rozvine PTSD.
Rozvoji PTSD lze předcházet, ale chybí odborníci a zdroje
Předejít rozvoji PTSD mohou supervize vedené odborníkem v kombinaci s individuální psychoterapií. Právě to jsou ale služby pro české zdravotníky prakticky nedostupné. Ilustrujme si „dostupnost“ u dětí, které nezvládají již roční izolaci od vrstevníků, pročež provozy pedagogicko-psychologických poraden jsou omezené, takže když dnes objednáte své dítě, psycholog nabídne říjnový termín. Psychologů je zkrátka málo.
V nemocnicích dnes vypomáhají tisíce vojáků, povinně nasazených studentů a také dobrovolníků – těch všech se ohrožení týká rovněž. Studenti a dobrovolníci si rizika rozvoje PTSD nemusí být oproti profesionálům ani vědomi, tudíž příznaky nemusí včas rozeznat ani po jejich plném rozvinutí.
Námitka, že v nemocnicích snad působí psychologové, psychiatři, případně i kaplani, je bohužel lichá. Není pochyb o tom, že tam, kde jsou, mají vždy plno práce – a nyní poskytují přednostně krizové intervence umírajícím pacientům, potažmo pozůstalým. Jinde vůbec nejsou, personál si má poradit sám.
Je tedy s podivem, že ministerstvo zdravotnictví již dávno neiniciovalo projekty posílení dostupnosti ambulantní psychologické a psychiatrické péče.
Na linky důvěry se zdravotníci nedovolají
Velmi efektivní mohou být i nejrůznější telefonní linky důvěry. Pokud si však do Googlu zadáte heslo „psychická pomoc pro zdravotníky“, dostanete jako první odkaz na Covid portál a zde Linku kolegiální podpory či Sociální kliniku, které nefungují non-stop (popravdě se mi vůbec nepodařilo se s nimi spojit). Funkční je jen linka #dělámcomůžu.
Odkaz na web MZČR, který zájemce volí jako první, je tragicky zastaralý. Zobrazí se článek z 30. 3. 2020, který hovoří o lince 1212 – ta ale dávno slouží pro informování podnikatelů o kompenzačních programech. Žádná z tónových voleb ve skutečnosti na psychologickou podporu zdravotníků nevede.
Pro dokreslení opět použijme stav v péči o psychiku dětí, tentokrát odpověď Linky bezpečí, proč dosud nemá žádné „covidové programy“ pro žáky: „Nebyly na to vypsány granty.“ Paradoxně tak mnohé neziskovky dnes „naplňují“ granty z dob předcovidových (na způsob šikana – v zavřených školách), místo aby se přeorientovaly na aktuální potřeby doby covidové. Je možné, že krizové linky pro zdravotníky rovněž nemají žádnou vládní podporu a běží (nebo už doběhly) jen z nadšení samotných zdravotníků.
První vlaštovky včasné psychologické pomoci
Zatím osamoceným ostrůvkem psychické pomoci zdravotníkům je aktuální akce Spolu silnější v Chebu #dejmesilu, kterou rozjela iniciativa generála Petra Pavla. Ta dává dohromady finance pro menší neziskové projekty již od jara, a nyní tedy spustila sbírku na vytvoření terapeutického centra v chebské nemocnici. Ta bude fungovat tři dny v týdnu pro lékaře a sestry, aby zpracovali extrémní emoce z krizové medicíny přímo na pracovišti. Program doplní i telefonické konzultace.
Svou troškou může přispět i Spolek VLČÍ MÁKY, který primárně podporuje novodobé válečné veterány, ale svůj projekt Dopisárna dočasně otevírá rovněž pro zdravotníky a dobrovolníky nemocnic. Sází na osvědčenou techniku „vypsat se z toho“. Pracovníci nemocnic, popř. vojáci tam nasazení, mají momentálně přednost před všemi ostatními v dopisování.
Bijme na poplach, je za pět minut dvanáct
Dílčí projekty neziskového sektoru jsou sympatické a povzbudivé, ale jsou také značně omezené. Buď možností se dovolat, lokální dostupností či kapacitou. I tak prosíme, aby poskytovatelé podobných projektů napsali do komentářů a mohli jsme o nich příště informovat. Vzhledem k situaci má každá občanská aktivita smysl.
Podstatné je, aby se ozvali odborníci – psychologové a psychiatři. A taktéž samotní zdravotníci. A to velkým médiím a vládě. Je zaděláno na obrovský problém, který má tu smůlu, že jeho inkubační doba trvá měsíce.
Znepokojiná je i skutečnost, že laická veřejnost o PTSD prakticky neví, natož aby znala dynamiku jeho rozvoje. Ve facebookových komentářích ke sbírce Spolu silnějších se často objevuje poznámka, že když se nákaza přesouvá na východ, chebští zdravotníci si oddychnou a pomoc už nepotřebují.
Pracovníci z covidových a JIP/ARO oddělení nemocnic jsou už „PTSD nakažení“, akorát o tom neví, anebo hůř – jejich bezmoc je ještě umocněna tím, že beztak nemají přístup k účinné pomoci. Pokud se o hrozbě nebude mluvit, dočkáme se za půl roku komentářů, že zdravotníci jsou simulanti - za krásného léta bude covid pryč (jako loni) a nikdo jim už tuplem nebude ochoten pomoci.
