Megan Leavey: Příběh i film, které vás dostanou. Osudy služebních psů v USA a u nás…
Film Megan Leavey (2017) už si můžete stáhnout a rozhodně to také udělejte! Vypráví o osudu mladé mariňačky a psa Rexe, nasazených v roce 2006 v Iráku. Nízkorozpočtový snímek je díky přítomnosti psího hrdiny a základu v reálné události tak silným zážitkem, že dosáhl nejen světového úspěchu, ale i slušných 73 % na ČSFD. A nejde jen o film, upřeme také pozornost ke psím hrdinům ve službě. Možná vás překvapíme - v naší armádě mají čtyřnozí hrdinové lepší život i než v té americké.
Příběh – reálný i filmový
Megan byla holka z newyorského předměstí, která si moc nevěděla rady, co si počít se životem, jak se etablovat od rodičů, a tak ve dvaceti letech nastoupila k USMC. Stala se psovodkou a v letech 2005-2006 byla nasazena v Iráku. Se svým parťákem Rexem tam zachránila spoustu životů svých kolegů, až do momentu, kdy byli oba raněni výbuchem IED.
Skutečné foto Megan Leavey a Rexe
A tady se osudy obou rozdělují – zatímco desátnice Megan, nositelka purpurového srdce, začne uvažovat o ukončení služby a adopci Rexe do civilní péče, jejího psího parťáka čeká další nasazení. Po jisté době, kdy se Megan potýká i s PTSD (post-traumatickou stresovou poruchou), se vzchopí a začne nový boj…
To je ve zkratce jak reálný příběh, tak děj filmu. Budete napjatí a dojatí od začátku do konce (a to i ten, kdo není fanda do válečných snímků). Pravda, více stresu přinášejí divákovi obavy o osud psa než Megan či jejích lidských kolegů (a jistě stojí za to si klást otázky, proč to tak máme), na konci se ale dostane satisfakce každému, kdo by byl rád, aby se hromadné skandování „Díky za vaši službu“ ustálilo i v českém slovníku.
Otázky kolem armádních psů
Pokud si film Megan Leavey stáhnete a jeden večer s ním pookřejete, jistě si budete klást otázku, jak je nastavena péče a kariéra služebních psů u nás…
Pravdou je, že oproti Američanům jim česká armáda nepřiděluje hodnosti (ač kdo vlastní trochu egoističtějšího psa, jistě ví, jak by jej oslovení „seržante Alíku“ těšilo :-D). Ale jinak jsme v přístupu k nim ještě o kousek dál, což vás jistě uklidní.
AČR se snaží, aby psi měli po celou kariéru stálého psovoda, který si je může třeba na víkendy brát i domů. A když jejich kariéra po osmém až devátém roce končí, obvykle si je adoptuje právě jejich psovod.
Pokud z nějakých důvodů nemůže (nemá vhodné podmínky), mají šanci je za symbolickou cenu odkoupit civilní zájemci. Rozhodně nehrozí - to je rozdíl od USA - že by byli uspáni jenom proto, že jsou staří! AČR provozuje psí domov důchodců, a to přímo ve výcvikovém středisku, kde se našim psím hrdinům dostává příkladné péče – jak veterinární, tak v podobě venčení, her a vybraného krmení (až si skoro člověk povzdechne, že běžný civilní pejskař na takové zacházení se svým miláčkem leckdy nemá).
Český armádní domov důchodců
Bohužel, ani českým vojenským psům se nevyhýbají zranění. V roce 2014 byl v Afghánistánu zraněn – jak napsal oficiální web AČR „čtyřnohý voják“ – Athos. Po raketovém útoku Talibanců na základnu v Lógaru utrpěl mnohačetné zlomeniny pánevních kostí, roztržení močové trubice, zásah střepinou do nohy… Po prvotním ošetření byl letecky transportován nejprve na základnu Bagram, poté do německého Rammsteinu, následně byl rehabilitován v Hlučíně. Tehdejší ministr obrany Vlastimil Picek věnoval Athosovi speciální obojek s poděkováním, čestnou plaketu a bůvolí kost. Athos se plně zotavil.
Český Rex specializovaný na vyhledávání výbušnin
PS: Nakonec takové povzdechnutí: Český resort obrany se už léta umí opravdu výborně postarat o své psy, ale co se týče lidských vojáků, pořád to nějak pokulhává. Neznám českého psího veterána, který by skončil pod mostem, neměl co jíst a trpěl neléčenými nemocemi. Je skvělé, že jsme národ pejskařů, teď už jen zbývá stát se i národem lidí (viz www.spolekvlcimaky.cz - www.armyhelp.cz).
