Bezpečnostní politika a hodnoty (díl 2): Pravidla vládnutí - autorita
První pravidlo vládnutí je: autorita se rovná zodpovědnosti. Jsou to dvě strany stejné mince. Vyžaduji-li, aby se všichni na mém území chovali dle mého žebříčku hodnot, pak mám za tento prostor zodpovědnost, jakož i za lidi, kteří tento na tomto území žijí, žebříček hodnot následují a dále jej rozvíjí.
Pokud nebudu tyto lidi chránit a budu k jejich osudu lhostejný, pak nemám právo si osobovat autoritu vládnout. Nevyvážená autorita a zodpovědnost se časem vždy vyrovnají. Pokud z někoho uděláme tzv. bílého koně, tj. je zodpovědný za činnosti a mechanizmy, které nemůže ovlivnit, pak tato osoba velmi ráda opustí svou pozici.
Osud většiny tzv. bílých koňů je znám, ti šťastnější skončili ve výkonu trestu odnětí svobody, ti druzí většinou zemřeli násilnou smrtí. Na druhou stranu, je svádějící snažit se ovlivňovat činnosti, za něž odpovědnost neneseme. Je velmi odlišné vidět věci z populárního a velmi jednoznačného pohledu, a danou činnost skutečně řídit dle platné legislativy a mezinárodního práva. Vystupňovaná diskrepance mezi zodpovědností a autoritou se nalézá například na parlamentní půdě.
Foto: Jednání výboru pro obranu (zdroj: ARMY.CZ)
Představte si, poslanec parlamentu a člen vládnoucí strany (příslušník stejné strany jako vládnoucí ministr) vyřkne svůj názor na jistou věc. Jedno jakou, hlavně kontroverzní a společností zevrubně sledovanou. Z hlediska práva si může říkat, co chce, neboť je imunní vůči všemu, co řekne. Pokud jej výkonný úředník se statutární pravomocí poslechne (podle pravidla vox populi, vox Dei – hlas lidu, hlas Boží) a spáchá trestný čin, pak do výkonu trestu neputuje onen poslanec, nýbrž statutární úředník. Politik pak jen utrousí poznámku nad nekompetencí a možnou zkorumpovaností úředníka. Lid z médií zapamatuje jen líbivý návod nadějného politika, odsouzeníhodné jednání úředníka a roste v něm pocit nutné výměny stávajícího ministra příslušného rezortu nebo celé vlády. A to byl jeden realizovaný hloupý nápad politika.
Pravidlo druhé: Loajalita je obousměrná. Pokud chci, aby lidé následovali pravidla chování a morální hodnoty, jež hlásám, pak musím být loajální i vůči těmto lidem a jejich potřebám bezpečnosti a udržitelného života za nejméně minimálního zdrojového rámce. Pokud se vládce nestará o bezpečnost a přísun zdrojů populaci na území, za které je zodpovědný, pak přestane býti dříve či později vládcem.
Pravidlo třetí: Vládce je první, kdo se hlásanými hodnotami řídí. Proto jsou vládnoucí špičky kdekoliv na Zemi podrobovány detailnímu sledování, protože jejich chování do jisté míry určuje, které hodnoty platí, a které nikoliv. A tato změna jde ze dne na den. Vládce, který se neřídí hlásanými hodnotami, má na výběr ze dvou možností…
Buď hodnoty změní podle svého chování (opíjení se, rychlá jízda, nevěra a jiné sociálně nežádoucí jevy budou obecně tolerovatelné), anebo přestává být důvěryhodným hlasatelem kýžených hodnot. V demokracii je na jedné straně výhoda dělby moci, kdy jednotlivý poklesek znamená odchod vládce z vlády. Na druhé straně, pokud se celá vládnoucí reprezentace rozchází s hlásanými hodnotami, dochází ke krizi systému a celospolečenské deziluzi.
Názorné je pozorování loajality a reprezentace hodnot ve vojenských jednotkách. Pokud má být někdo správným velitelem, pak musí být loajální své jednotce. U hodnotově správně vybavených jedinců požadujeme, aby jednali vždy tak, aby se mohli podívat svým podřízeným do očí. To znamená, aby každým okamžikem jednali podle nejlepších zájmů státu, armády a své jednotky (přesně v této posloupnosti). Velitel, který se o jednotku nestará (nedbalostní poškození) nebo jí úmyslně poškodí (finančně, logisticky či personálně), nemá morální právo velet.
Foto: Velení - autorita a zodpovědnost (zdroj: ARMY.CZ)
To samé platí pro oblast hodnotové reprezentace. Kdo po vojákovi něco chce, sám to musí umět. A pokud jej trestá za prohřešek, kterého se sám dopouští, pak se musí nechat sám potrestat od svého nadřízeného nejméně tak silně.
V příštím díle se zaměříme na pojem hard power.