Bývalý voják, bezdomovec, nabídl pomoc bývalé policistce v nouzi. Přibral si kvůli ní brigádu.
V reakci na článek o paní Z.K., který jsme nedávno vydali, přišlo několik nabídek pomoci, za něž velice děkujeme. Jedna nám ale vyrazila dech: „Rádi bychom jakkoli pomohli, ale bohužel více jak 100 Kč týdně nebo jednou za 14 dní poskytnout nemůžeme. Sami jsme na tom finančně bídně, ale na místní farmě se dá najít jednou měsíčně brigáda a za den se dá vydělat 300, ty bych eventuelně odeslal…“ Požádali jsme autora této nabídky o jeho příběh a ten v tomto článku přetiskujeme.
Tomášův příběh
(pozn. mírně redakčně upraveno a kráceno)
Nevím popravdě, kde začít. Pomoc odmítat nemusíte, zatím máme kde bydlet a co jíst a kdyby zase přišel exekutor a vykopl nás z bytu, holt se zas půjde žít do lesa, sroubek je do týdne postavený, je v něm teplo i při minus dvaceti. Přikládám foto.
A jídlo se taky nějak opatří. Divila byste se, co lidi vyhazují za věci. Už mé dětství, dá-li se to tak nazvat, bylo hladové a chudé, nicméně, dobrá příprava do života. V lese jsem se živil lovem, sběrem. Taková polévka z rybniční vody, šneků, zbytků obilí a kukuřice z polí, osolená solí z krmelce, není vůbec špatná.
Já sloužil poslední etapu služby u Hradní Stráže. Bossing, teror, deprese, ponižování a pozvolná osobní a profesní likvidace. Do toho moje partnerka prodělala šest potratů. Postupné snižování platu, následná neschopnost splácet. Vše vygradovalo do pokusu o sebevraždu, ale to už jsem byl osm měsíců v civilu.
Pak jsem bral každou práci, co se naskytla, ale trpěl jsem silnými depresemi. Noční můry a soustavný strach. Psychicky mne ta šikana odrovnala a klesl jsem velmi hluboko. Ono by to bylo celkem na dlouho – rozepsat to od počátku až do konce.
Po posledním pokusu o sebevraždu, kdy jsem se oběsil na policejní cele a skončil na psychiatrii, mi došlo, že to nemá smysl. Objíždím okolí a diskutuji s bývalými vojáky, policajty, bezdomovci, duchovními. Zrovna včera jsem seděl s bývalým bezdomovcem, neskutečně silná osobnost, 5 let abstinuje, maká, kde se dá.
Jak říkám, ono by to bylo na dlouho, celé to rozepsat, a kdo by to také četl. Lidé jsou lhostejní a bezohlední. Víte, my si s partnerkou vystačíme s málem. Nějakou brigádu vždycky seženeme, dítěte a normálního života jsme se de facto vzdali. Poslední rok, kdy se deprese vystupňovaly, jsem byl neřízená střela, bylo mi úplně jedno, co dělám, pomoci a spravedlnosti jsem se nedovolal, tak jsem nad vším zlomil hůl. A byla to právě moje partnerka, kdo mě nakopl, neopustila mě, pochopila, co mě dohnalo až do kouta, a stojí při mně, zná pravdu.
Já bych to shrnul asi takto: Dětství nebylo dětství, což mne nahnalo do armády, makat na sobě, naučit se bránit sebe a ostatní, kteří jako já zažili strádání, ponižování a teror. Zklamání bylo, když jsem na některých útvarech a při spolupráci s policií zjistil, že to jsou jen kecy, že jenom pár poldů a vojáků bere službu jako poslání, ne jen jako zaměstnání.
Proto, když někdo potřebuje pomoct, tak s partnerkou pomůžeme. Nám stačí fakt málo. Každý den si říkáme: jsou na tom lidé hůř. Vždyť, co nám chybí? Žijeme, cítíme, máme ruce, nohy, můžeme normálně fungovat. A to ostatní? Záleží snad na tom?
Paradoxně jsem pár lidem rozmluvil sebevraždu, kamarádce jsem pomohl s velkým průšvihem, na facebooku jsem řešil holčiny s depresemi, co posílaly cizím lidem svojí pornografii. Byl pro mě šok, když jsem kontaktoval jejich rodiče, jak byli laxní. Takové to: „No tak dcera posílá nahé fotky, řeže se, pije vlastní krev a hraje si na upíry a vlkodlaky, no a?“ Prostě katastrofa.
Nyní se soustředíme hlavně na práci v kravíně, já dělám brigády, kde se dá, a čekáme, až dozní ty eskapády před rokem. Prostě, chceme jet od nuly a daleko odsud a od toho prostředí. Ona ta moje nezištná pomoc se mi kolikrát škaredě nevyplatila, od té doby jsem už sakra opatrný a nevěřím už všemu, ale případ šikanované expolicistky se mezi tyto věci neřadí, zde pomůžeme rádi. Navíc, teď jsem sehnal dobrou brigádu – tahání kamene, takže na těch 250 Kč za den si přijdu, je to sice jen na pár dní, ale aspoň něco, každá koruna si myslím, že se paní hodí.
Znám dost lidí, kteří jsou v podobných situacích. Matky samoživitelky, lidé, kteří kvůli jednomu přešlapu jsou považováni za vyvrhel a nikdo se neobtěžuje je skutečně poznat. No, prostě rozvrat společnosti a hodnot. Tím bych tento mail asi uzavřel, pokud bude třeba, vždy rádi přispějeme pár stovkami.
Poznámka
S expolicistkou Z.K. jsme se shodli, že od pana Tomáše opravdu nelze přijmout ani těch pár stovek, protože i on je jistě dokáže utratit na skutečně základní potřeby. Naopak, kdyby o to stál on, jistě by se mezi námi našlo dost lidí, kteří pošlou pomoc jemu a jeho partnerce. Je škoda, že v době, kdy na tom byl nejhůř a jeho problémy se tak prohloubily, jsme o sobě vzájemně nevěděli. Proto také vyzýváme, aby se každý díval kolem sebe a pokud zjistí, že jeho ex-kolega je v nouzi, upozornil jej na možnosti programu www.armyhelp.cz
A pro zajímavost… DVA HALÉŘKY (Marek 12): „Potom se posadil naproti pokladnici a díval se, jak do ní lidé házejí peníze. A mnoho bohatých tam házelo hodně. Když pak přišla jedna chudá vdova, hodila tam dva haléřky. Tehdy svolal své učedníky a řekl jim: Amen, říkám vám, že tato chudá vdova dala víc než všichni, kdo házeli peníze do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí."
