Česko-americké vztahy: jak dál? (díl 2) Probuzení do reality: Logika geografie a problém malých a velkých států
V aktualizované Bezpečnostní strategii ČR 2015 se několikrát zdůrazňuje naše transatlantická vazba. Mnohým uším to asi nijak nelahodí, ale Amerika je náš dost možná nejdůležitější spojenec, s nímž jsme vlastně historicky měli vždy pěkné vztahy. Pravda, občas to zaskřípalo (Kosovo). Neuškodí si ty milníky připomenout, proto každou středu nabízíme výběr z policy paperu, který nám laskavě poskytlo Centrum transatlantických vztahů. Celkem šest čtivých kapitol čtenáři nejen osvěží paměť, ale umožní mu také hledět do budoucna s realistickým očekáváním...
Dvacet let po Sametové revoluci najednou Praha i Washington zjistily, že romantická éra v jejich vztazích skončila. Povrchní pozorovatel by mohl říct, že se obě strany staly obětí svého vlastního úspěchu. Pozornější pohled však ukazuje, že pocit kulturního porozumění mezi dvěma podobnými demokraciemi není výsledkem striktně racionálního politického myšlení. Sdílené hodnoty samy o sobě totiž nezakládají skálopevné spojenectví v zahraniční a obranné politice.
Jádro problému se odvíjí od vztahu mezi velkými a malými státy. Je obecným pravidlem, že malé státy hledají přízeň vzdálených mocností, aby vyvážily nebo odradily nechtěnou přízeň ze strany svých větších sousedů. Ovšem tato hra na vyvažování funguje nejlépe v mezinárodním systému, kde jsou jeho hráči zhruba stejně silní. Kromě nerovnosti v síle (a tudíž i odpovědnosti) mezi menším státem a vzdálenou mocností tu existují asymetrie zájmů, zesilované geografickou vzdálenosti.
ČR může vzhlížet k mocnému spojenci, který potlačí sílu Ruska (nebo v minulosti Německa) a poslouží ji při udržení vášní ve střední Evropě pod kontrolou. Ovšem USA mohou na celou střední Evropu nahlížet buď jako na most, nebo naopak bariéru ve vztahu k Rusku – v závislosti na tom, jaká je zrovna jejich policy du jour. Jedinou možnou výjimkou z logiky geografie může být terorismus, ale i tak se mohou vlády států lišit v názoru, kdy a jak s ním v Íránu, Iráku, Somálsku nebo Mali bojovat.
Bod zlomu v česko-amerických vztazích se odehrál v roce 2009. Když začátkem roku 2007 (po pětiletém diplomatickém oťukávání) nabídla administrativa G. W. Bushe české vládě účast v připravovaném štítu protiraketové obrany (BMD) proti jadernému Íránu, Praha bez váhání návrh přijala. Viděla v něm příležitost, jak vybudovat svého druhu „zvláštní vztah" s USA. Češi věřili, že rozmístění amerických vojsk na jejich území jim poskytne viditelnou pojistku proti případnému mocenskému návratu Ruska do Evropy.
Foto: Radar chtěli politici - nikoli veřejnost - USA nakonec vycouvaly (zdroj BRDING.CZ)
Mezitím zasáhla koncem roku 2008 celý Západ hospodářská krize a americkou zahraniční politiku zásadně změnily probíhající prezidentské volby a následné vítězství Baracka Obamy. Vlivem hluboké recese se z prezidenta zaměřeného na domácí záležitosti stal funkční izolacionista ve vztahu k Evropě. Obavy ve střední Evropě z politiky prezidenta Obamy vůči tomuto regionu byly obsahem „Otevřeného dopisu Obamově administrativě", který podepsalo 22 vlivných bývalých politiků včetně Václava Havla a Lecha Walesy („Jako přátelé a spojenci USA" 4 „Europe and America Must Stand United", The Times, London, January 30, 2003. „An Open Letter To The Obama Administration From Central And Eastern Europe," Gazeta Wyborcza, July 16, 2009, reprinted by Radio Free Europe/Radio Liberty, September 06, 2014.)
Signatáři měli obavy o bezpečnost tváří v tvář ruské invazi do Gruzie a stěžovali si, že „země střední a východní Evropy už nejsou ve středu zájmu americké zahraniční politiky." Kladli také otázky ohledně schopností a vůle NATO je bránit před možnou ruskou agresí a varovali, že „podpora pro globální
partnerství s USA může v regionu časem slábnout." Ačkoli signatáři uvedli, že „vítají reset" s Ruskem, vyjádřili zároveň obavu, že Obamova administrativa může podlehnout pokušení nahradit současnou bezpečnostní strukturu návrhem na „koncert velmocí", který v té době představil Dmitrij Medveděv.
V neposlední řadě dopis vyzval USA k „potvrzení jejich role coby evropské mocnosti" a k posílení věrohodnosti NATO tím, že zdokonalí své obranné plánování a schopnosti čelit možným hrozbám v jejich regionu. Varoval také USA, aby strategické rozhodnutí ve věci plánovaného protiraketové obrany v SVE nebylo zásadně ovlivňováno ruským nesouhlasem. Dopis a jeho poselství však další směr vývoje neurčily.
Už na jaře 2009 nebylo složité usoudit, že americko-české vztahy trpí kocovinou, když premiér Mirek Topolánek nazval Obamovu hospodářskou politiku po finanční krizi „cestou do pekel". I když nahlas vyjádřil jen to, co si jeho němečtí kolegové říkali v soukromí, jeho „jazyk AC/DC" vyvolal v Oválné pracovně zděšení. Deset dní před plánovanou cestou prezidenta Obamy na summit EU – USA v Praze padla v důsledku vnitřních intrik česká vláda, ačkoli byla pověřena předsednictvím EU. Než aby připomínal kultovní obrázek z 90. let, kdy prezident Bill Clinton hrál v jazzovém klubu na saxofon, který mu daroval prezident Havel, večeřel prezident Obama sám se svou ženou v hotelu.
Foto: Obama v Praze - pokus obnovit lesk česko-amerických vztahů (zdroj NOVINKY.CZ)
Ačkoli prezident Obama ve svém projevu v Praze prohlásil, že „USA se nikdy neobrátí zády k lidem tohoto národa," již v září 2009 oznámil zrušení připravované protiraketové obrany (BMD) a její nahrazení tzv. EPAA (European Phase Adaptive Approach), v níž ČR nemá žádnou zvláštní úlohu. Viceprezident Joe Biden přijel do Prahy na usmířenou v říjnu 2009 a Čechy vyzval, aby „se staly spíše partnery nežli chráněnci USA." Následně bylo učiněno několik pokusů, jak toto partnerství prohloubit.
USA navrhly, aby Praha hostila „Společné centrum včasného varování", které by sestávalo z několika terminálů monitorujících rakety a bylo by společně obsluhované USA a Ruskem. Češi tento návrh odmítli jako pouhou „cenu útěchy", a to ponechali stranou nejasnou otázku ohledně ruské vojenské přítomnosti. Češi na druhé straně přišli s návrhem na zahájení trojstranné spolupráce mezi ČR, USA a Afghánistánem, spočívající v modernizaci vzdušných sil AČR a obnově helikoptérové flotily Afghánské národní armády. Na tento návrh USA vůbec neodpověděly.
V permanentní institucionální vazbu se nevyvinula ani vědecká spolupráce s americkým Úřadem pro námořní výzkum. Roku 2010 byla podepsána Dohoda o obranném výzkumu, vývoji, testování a evaluaci, ale zatím byl realizován jen jediný projekt. Roku 2012 pak byla podepsána Reciproční dohoda o obranných zakázkách, ale teprve čas ukáže, zda ji české a americké firmy dokážou využít.
Policy paper je podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti informovanosti o NATO a bezpečnostní politice ČR. Pro potřeby portálu Státní ozbrojené a bezpečnostní složky jsme se souhlasem CEVRO Institutu text rozdělili a doplnily o redakční komentáře.
