Česko-americké vztahy: jak dál? (díl 6) Shrnutí: Dvě přikázání a osm doporučení
V aktualizované Bezpečnostní strategii ČR 2015 se několikrát zdůrazňuje naše transatlantická vazba. Mnohým uším to asi nijak nelahodí, ale Amerika je náš dost možná nejdůležitější spojenec, s nímž jsme vlastně historicky měli vždy pěkné vztahy. Pravda, občas to zaskřípalo (Kosovo). Neuškodí si ty milníky připomenout, proto každou středu nabízíme výběr z policy paperu, který nám laskavě poskytlo Centrum transatlantických vztahů. Celkem šest čtivých kapitol čtenáři nejen osvěží paměť, ale umožní mu také hledět do budoucna s realistickým očekáváním...
Možný předpoklad, že k užším vztahům s USA stačí jen o málo víc než obnovit status quo ante, proto neumíme podpořit. Svět zůstává málokdy stejný a Praha strávila až příliš mnoho času snahou znovu obnovit „věk nevinnost" v česko-amerických vztazích. Právě v tom spočívá problém na české straně. Česká zahraniční politika byla ve vztahu k USA reaktivní, retrospektivní a nostalgická nad ztracenou minulostí, kdy byla SVE v centru dění.
Foto: Petr Pavel míří do NATO - možná další vstřícný krok USA (zdroj IDNES.CZ)
Naopak Varšava upustila od své romantické představy o USA a ukula nový vztah s Německem, posilovala svůj vliv skrze Výmarskou skupinu, budovala silnou ekonomiku a prováděla aktivní zahraniční politiku. V důsledku toho je dnes Polsko de facto „čtvrtou" mocností, jejíž názor je relevantní prakticky na všechny evropské a euroatlantické otázky. Naproti tomu vliv ČR ve Washingtonu neustále upadá ze svého vrcholu v době Havlova prezidentství. Proto prvním přikázáním by mělo být vyvarovat se sentimentality a romantizace minulosti a soustředěným úsilím vytvářet podmínky, kteréČR dovedou k novým, modernějším vztahům s USA.
Pokud jde o Američany, ti se na svět v roce 2014 dívají jinak, než tomu bylo v roce 1989. V Americe nyní dochází k obrovské proměně, částečně v důsledku migrace a demografických změn, z části proto, že se mění světový ekonomický řád, a roli hraje i to, jak se USA vyrovnávají s érou po 11. září. Máme tu paradox: na jedné straně jsou USA jako supervelmoc méně připravené vést nebo intervenovat ve světových záležitostech, na straně druhé tu máme některé americké instituce nebo diplomaty, kteří se nechají ochotněji zlákat jako ideologičtí křižáci k tomu, aby zlepšovali svět.
Právě v tom spočívá americký problém, neboť takové chování může mít nežádoucí důsledky. Například nedávné zveřejnění zprávy amerického Senátu o programu CIA, která podrobně popisuje věznění a výslechy islámských radikálů, staví do nepříjemné situace ty americké spojence v SVE, kteří během války s terorem s USA důvěrně spolupracovali. Důsledkem bude jejich menší ochota spolupracovat v budoucnosti.
Anebo z jiného soudku – zatímco Američané správně rozpoznali, že česká politika je zmítána cynismem a korupcí, některé jejich intervence jsou nepřiměřené a mohou být kontraproduktivní. Když američtí liberální diplomaté pochodují v Praze (v jednom z nejvíce liberálních měst v Evropě) v čele průvodu homosexuálů a lesbiček, vypadá to, jako by si spíš vyřizovali účty s konzervativními odpůrci v Montaně či Wyomingu, zatímco de facto nahánějí české konzervativce (tradičně velmi proatlantické) do antiamerického tábora.
Foto: Americký velvyslanec v Prague Pride - zbytečná šaškárna (zdroj IDNES.CZ)
Proto druhé přikázání pro česko-americké mezivládní vztahy velí soustředit se na dlouhodobé, společně sdílené bezpečnostní zájmy bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v Bílém domě nebo na Pražském hradě. Pokud jde o konkrétní doporučení, navrhujeme založit českou zahraniční politiku ve vztahu k USA na následujících opatřeních a krocích:
1.
Bilaterální vztahy mezi ČR a USA by měly být ukotveny v ověřeném rámci NATO a v souladu se spoluprací mezi EU a USA. Neměly by panovat žádné iluze, že vně NATO a EU je možné vybudovat „zvláštní" strategický vztah mezi supervelmocí a menším, vnitrozemským státem uprostřed Evropy.
2.
Česko-americké obranné a bezpečnostní vztahy by měly být posíleny zaměřením na naše závazky v NATO. ČR by měla zvýšit své obranné výdaje až na 2 % HDP během příštích deseti let, a nikoli jen na 1,4 % HDP, jak oznámila vláda v Newportu. Je to nejlepší způsob jak dosáhnout toho, aby nás USA braly vážně.
3.
Česká vláda by měla podporovat posilování a výstavbu kritické infrastruktury NATO v SVE i spolehlivé obranné plánování. Právě teď se otevírá „okno příležitosti" k „viditelnému ujištění", které doporučila i Strategická koncepce NATO z roku 2010. MO ČR již dříve navrhlo, aby se ve vojenských prostorech ČR konala pravidelná cvičení s rotačními silami USA v Evropě. Obě vlády by měly prozkoumat možnost, jak uzavřít – kromě již existujících dohod v rámci NATO – smlouvu o statutu vojsk (SOFA), která by poskytla potřebné krytí pro americká vojska během těchto cvičení.
Zároveň by měly být posíleny schopnosti územní obrany tak, aby byla ČR připravena reagovat na dál rozvíjet své unikátní schopnosti předurčené pro NATO, jakými jsou ochrana proti zbraním hromadného ničení (CBRN) a Mnohonárodnostní centrum leteckého výcviku, neboť jsou důležité v pokračujícím boji proti terorismu.
Pokud jde o flotilu českých helikoptér, platí plán nahradit starší inventář ruské výroby novou platformou, která splní standardy NATO. MO ČR proto může v rámci spolupráce s USA vytvořit úsporné programy, které by poskytly starší techniku chudším zemím (např. Ukrajina, Irák, Afghánistán) výměnou za modernější stroje americké provenience.
4.
ČR by se měla zaměřit na revitalizaci Visegrádské spolupráce s Polskem, Slovenskem a Maďarskem. Mocnosti mají tendenci věnovat skupinám zemí a jejich koalicím pozornost v podstatě stejným způsobem, jakým přitahují pozornost jejich soupeři. Z pohledu Washingtonu získají spojenci, kteří mohou přinést bloky hlasů do OSN, EU, WTO nebo NATO, maximální pozornost.
Tragická slabost zemí ve střední Evropě spočívá v jejich neschopnosti vytvářet životaschopné koalice. Přitom Visegrádská skupina, původně česká iniciativa z roku 1990, byla velmi úspěšná v rozšíření NATO a teď je zavázána postavit pro rok 2016 bojovou skupinu EU.
5.
Česká vláda by měla podporovat včasné a úspěšné dokončení rozhovorů mezi EU a USA o dohodě TTIP. Hlubší a širší obchodní a hospodářské vztahy posílí transatlantickou vazbu, která je v životním zájmu SVE. ČR jako otevřená země, která vytváří většinu svého národního bohatství vývozem a jiným vnějšími ekonomickými aktivitami, bude nepochybně těžit z rozšířeného obchodního a investiční- ho partnerství napříč Atlantikem.
6.
ČR by měla dostat otázku energetické bezpečnosti do středu pozornosti česko-amerických vztahů. Český úspěch při diverzifikaci energetických zdrojů a posílení vlastní energetické nezávislosti znamená – v porovnání s jinými státy SVE – českou komparativní výhodu.
Pokud uvážíme, že energetická bezpečnost je pro Evropu zřejmě hned po terorismus a Rusku největší dlouhodobou výzvou, pak nejlepší způsob, jak si může ČR v USA vysloužit pozornost, je poskytovat poradenství při řešení problému, který ani USA, ani EU nejsou schopny vyřešit. Na druhé straně by USA měly umožnit zásobování Evropy zkapalněným plynem.
7.
Češi by měli agresivněji soutěžit o strategické vedoucí pozice v mezinárodních institucích. Zatím ČR nevyvíjela žádné zvláštní úsilí, aby dostala své vycházející hvězdy do klíčových pozic uvnitř EU, NATO nebo MMF. Navzdory dílčím úspěchům v NATO (Jiří Šedivý, gen. Petr Pavel) a EU (Štefan Füle) převažuje mínění, že ČR nijak agresivně nesoutěží o každé volné místo v euro-atlantických institucích, aby si získala větší pozornost ve Washingtonu.
8.
USA by měly konečně vyřešit finanční a manažerské problémy v Rádiu Svobodná Evropa (RFE/RL) a využívat jeho umístění v Praze k tomu, aby ve spolupráci s ČR vytvořily ucelený program pomoci transitním zemím a lidem v zemích, kde jsou porušována lidská práva. Právě v této oblasti jsou Češi schopni předávat své know-how o přechodu z totalitní diktatury na svobodnou a demokratickou společnost. Založení Centra pro občanskou společnost v Praze, jež bylo iniciováno ze strany USA a které bude společně financováno několika vládami i soukromými nadacemi, by mělo sloužit podobným cílům.
Konečně v neposlední řadě bychom měli uznat, že budoucí česko-americké vztahy budou více utvářeny jinými hráči, než jsou vlády. Stejně jako válka je příliš vážná věc, než abychom ji nechali jenom generálům, jsou i mezinárodní vztahy příliš důležité, než abychom je přenechali pouze diplomatům. Novými aktéry, kromě jiných, budou významní byznysmeni, zdělávací a vědecké instituce a nevládní organizace. Jejich potenciál a vliv je už nyní větší než kdykoli dřív.
