Proč je z každého nákupu výstroje a výzbroje aféra s podezřením na korupci či úřednický šlendrián? Bez obalu…
Asi jste dnes postřehli zprávu, že když se konečně podařilo vysoutěžit vesty pro vojáky, vyšlo najevo, že vítězná firma poslala krátce předtím sponzorský dar ANO, které ministerstvo obrany řídí. Ale koho by to překvapilo, když o neschopnosti transparentně nakoupit kvalitní výstroj za slušnou cenu se v médiích mluví co pár měsíců už asi deset let? Ať jde o uniformy, boty, pušky, obrněné transportéry… Nemá smysl pohoršovat se pokaždé nad dílčí zakázkou, protože problém leží v systému. V článku se jej pokusíme rozložit na prvočinitele…
Jak ozbrojené síly, tak bezpečnostní sbory, postrádají schopnost nakupovat selským rozumem. Existuje pět jednoduchých otázek a z nich vycházejících úvah, které si normální zákazník položí, než za něco utratí své peníze:
1) Co chci koupit? Rohlík.
2) Kolik na to mám? Čtyři koruny. Takže si můžu koupit větší a křupavější, nebo dva obyčejné.
3) Od koho/kde to pořídím? V pekárně. Pokud mám hlad, tak v té cestou do práce, ale nemusí mít adekvátní výběr. Nebo si počkám na oblíbenou pekárnu, kde se stavím odpoledne.
4) Kdo a jak o tom rozhodne? No já, protože to platím a protože vím, že chci rohlík a jaký. Jestli ho kupuju pro kolegu, zavolám mu a zeptám se ho.
5) Co s tím nákupem bude dál? Skončí v žaludku. Kdyby ne, další den se rozpeče. Kdyby ani to ne, skončí v koši.
Samozřejmě popsaný princip je triviální, tím spíše by ale bylo záhodno se jej držet u komplikovaných obchodů v řádech desítek a stovek miliónů. Jenže my si teď ukážeme, jak vzdálený je systém nákupů ministerstev…
Co potřebujeme a co chceme? To nejlepší nebo nejlevnější?
Hned u první otázky řeší ministerstva zásadní problém. Dosud nevznikla doktrína o tom, zda chceme, aby všichni vojáci či policisté měli průměrně dobré boty, kdežto lepší se nakoupily třeba jen speciálním jednotkám, zda pokud se někdo nespokojí s průměrem, má si koupit lepší obuv sám (a ideálně dostane příspěvek v hodnotě odpovídají těm průměrným, které odmítne nafasovat) atd. Pokud uděláte anketu mezi vojáky a policisty, samozřejmě zvolí ty nejlepší, ale také nejdražší boty. Třeba takové Meindly jim vydrží pět let, ale pořizovací náklady budou závratné.
Jedinou cestou je převzít zodpovědnost a říct: „Za dostatečně dobré považujeme boty takových a makových vlastností v dostupné cenové hladině.“ Když dítě píše dopis Ježíškovi, napíše, co chce. Pod stromečkem pak najde to, co potřebuje. Platí to a zodpovídají za to rodiče. Princip funguje za předpokladu, že ti chtějí svému dítěti dopřát to nejlepší, co si mohou dovolit. A tak je to správně. Tedy právě tak musí uvažovat hlavy představené a pomazané v čelech resortů obrany a vnitra.
Velký problém je – a k tomu se dostaneme později – že správa státních peněz se řídí naprosto nesmyslným požadavkem na nejnižší cenu. Zodpovědní rodiče by přitom dítěti nikdy nekoupili nejlevnější křusky z tržnice, kvůli kterým by se mu zbortila klenba. To v hospodaření se státními penězi neplatí a podle toho zde také vypadá úplně vše, výmluvným extrémem budiž záplaty na silnicích.
Úplně zásadní potíž pak spočívá ve stanovení ceny, na kterou ještě mám a nemám. S tím mají dnes problém i rodiny, na Ježíška si půjčují a pak mají problémy. U státních resortů by vzhledem k objemu investic bylo žádoucí plánovat aspoň ve střednědobém horizontu. Roční rozpočet je zcela nedostatečný. Čtyřleté funkční období vlády rovněž. Navíc na jeho začátku si vláda třeba vytkne zvyšovat výdaje na obranu na 1,4 % HDP, ale už další rok se jí naopak propadnou, čehož jsme právě svědky. Řešení je známé a v některých zemích uplatňované – garantovat klíčovým resortům rozpočty na pět a více let dopředu.
Nakoupíme doma nebo v zahraničí? Přímo od výrobce nebo obchodníka?
Také v tomto bodě dosud chybí jasná doktrína, přitom je naprosto klíčová pro národní bezpečnost. Pokud nastanou potíže, mohou být dodávky výstroje a výzbroje ze zahraničí přerušeny. Udržet, ba hýčkat si, domácí obranný průmysl, má být naprostou samozřejmostí. Je bláhové myslet si, že v případě ohrožení jej obnovíme a rozvineme – třeba zbrojíře nevyučíme ze dne na den a potřebné stroje jsou obvykle také zahraničním dovozem.
Samozřejmě lze namítnout, že je to drahé. Opravdu? Nikdo neříká, že české firmy mají investovat do vývoje toho, co již bylo jinde vynalezeno. V klidu mohou koupit zahraniční patenty a když přijde do tuhého, beztak nebude protistrana čekat, že za ně budou dál hradit licenční poplatky. Jejich zboží bude dražší také kvůli ceně tuzemské pracovní síly, ale s ní zůstává výrobní know-how doma. A bude dražší také proto, že domácí bezpečnostní složky odebírají mnohem menší množství zboží s ohledem na svoji nepočetnost. Pokud to zboží ovšem bude kvalitní, a právě bude mít reference zařazení do výzbroje armády a policie, zásadně tím roste šance, že jej budou nakupovat i jiné státy.
To vše se státu vrátí – na daních ze zisku, na odvodech za tuzemské zaměstnance. Plus ta jistota, že jsme nezávislí. Kdyby byli poslanci co k čemu, v rámci rozpočtového určení daní směřují ty od zbrojovek jako bonus do rozpočtů silových resortů. Proč je asi izraelský obranný průmysl i armáda na světové špičce?
Má to ale háček – drtivá většina tuzemských firem vyrábějících výstroj dnes šije v lepším případě v Polsku, v horším v Asii. Nakupovat od nich je totéž, jako z ciziny nebo od překupníků. Jejich vesty sice mají textilní štítek s jejich logem a střih vymyslely chytré tuzemské hlavy, ale když se přeruší dodávky přes půl světa, je to prd platné. Proto by součástí oné doktríny mělo být, že se nakupuje pouze to, co se do poslední součástky v Česku i vyrobí.
Současně respektujme, že ne vše lze dnes v ČR skutečně vyrobit. Pak ale platí opačná zásada – je úplně jedno, kdo to dodá, zda domácí nebo zahraniční překupník. Nakupovat přes agenturu NATO, která slučuje poptávky více spojenců a stlačuje tak cenu, je v takových případech logickou volbou. Takže ještě jednou: V prvním kole se resorty obrany a vnitra musí zeptat, zda poptávané zboží někdo v Česku vyrábí. Pokud ne, tak musí vypsat soutěž otevřenou firmám celého „spojeneckého“ světa.
Výběrové řízení v domácím podání nevede ke zdravé soutěži, nýbrž deformaci
Jsme u toho, co již bylo nakousnuto – není vůbec normální, aby kritériem byla cena. Je to sice oblíbená strategie části českých důchodců a nižších společenských vrstev, že objedou pět hypermarketů podle letáků a u večeře se naládují párky, které nepotkaly vepře, ale to neznamená, že tak to má být. Normální člověk nakupuje tak, že ví, co chce. Projede srovnávače zboží a objedná to v tom eshopu, který nabízí nejnižší cenu (včetně dopravy).
Třeba u vest (nosičů plátů) by to mělo vypadat tak, že si armáda řekne, že chce Warrior Ricas. Poptá výrobce i resellery a kdo dá nejlepší cenu, záruční a pozáruční servis (nemusí to být vždy výrobce), ten zboží dodá. Praxe je taková, že nějaké chytré (ovšem třeba zmanipulované hlavy – k tomu zase více dále) sice dospějí k rozhodnutí, co chtějí, ale nesmí to do výběrového řízení tak napsat. Takže se snaží všelijak to opsat. Asi jako kdybyste si chtěli koupit ke svačině rohlík, ale aby se neřeklo, že diskriminujete housky, tak budete poptávat kynuté slané pečivo délky 16 cm zahnuté v úhlu 15 stupňů.
Zákony jsme si napsali tak, že záměr z toho čouhá jak sláma z bot, což neúspěšní soutěžící napadnou u ÚOHS, ten výběrové řízení zruší a jede se nanovo. Výsledkem je, že se výstroj nepořídí včas a vojáci pomalu chodí bosí a otrhaní jak ti Habešani, ve stavu nouze se obhájí výjimka, díky níž se napřímo nakoupí menší množství zboží zcela neprůhledně a draho. Kdyby se do konečné ceny (až se to povede řádně koupit) započetly náklady s prací úředníků a předražení nouzové dodávky, vyšla by daleko vyšší, než kdyby se to nechalo na počátku být, sic to třeba nebyl košer kauf. To si ale nikdo nedá práci spočítat.
Korupce, provize, normální obchod
Kdo za to zodpovídá, kdo to řídí? Obvykle nějaká odborná komise a u menších nákupů referent, který by měl být kvalifikován ve zbožíznalství. Tady dám k dobru historku, kterak jsme pro tehdejší Odbor komunikace a propagace MO nakupovali propagační a dárkové předměty, třeba jako odměny do soutěží pro fanoušky armády:
Chtěli jsme koupit třeba jednoduché peněženky ve vzoru 95 a polystyrenová házecí letadélka. Existují jen v jednom všem známém provedení, z hlediska marketérů nám bylo jedno, zda je vyrábí jedna firma nebo tucet. Ve srovnávači zboží na internetu jsme si našli, že peněženka stojí od 150 korun a letadélko od 10 Kč. Když jsme toho chtěli sto nebo pět set kusů, logicky by to mělo stát maximálně 120, resp. 8 Kč. Přesto od těch „profesionálních“ nákupčích, kteří měli věc zprocesovat, přišel cenový odhad 240 Kč za peněženku a 150 Kč za letadélko. V prvém případě vyšly z ceny v nejdražším armyshopu, v druhém si úplně spletli model. Kdybychom razantně neprotestovali, byli by schopni peníze daňových poplatníků vtělené do skromného rozpočtu našeho odboru takto rozfrcat.
Co teprve, když se nenakupuje za tisíce, ale milióny a miliardy?! Na jedné straně je státní byrokracie prolezena lidmi naprosto nekompetentními – to proto, že se tam zabydleli ti, kdo se nechytí v konkurenci soukromého sektoru. Všechna ta ministerstva jsou do značné míry zaopatřovací ústavy a bylo mi to tak i vysvětleno v momentě, kdy došlo na reorganizaci a vyzváni k odchodu byli ti schopní, protože „vy se přeci dobře uchytíte, nechcete si vzít na triko, že odtud pošleme XY, který má pár let do důchodu a nic neumí“. Na druhé straně jsou tito úředníci silně platově demotivovaní…
Normální je, že pokud ve firmě s rozpočtem resortu vnitra nebo obrany zodpovídáte za desítky miliónů a více, máte plat mnoho desítek tisíc, spíše mnoho set tisíc. Podle toho, jak dobře nakupujete a prodáváte, tedy podle zisku firmy, pak berete bonusy. Abyste se s tím spokojili, máte garanci zlatého padáku pro případ, že firmu neokradete, nicméně budete muset odejít. Je pak naprosto vyloučeno, abyste se nechali koupit nějakým dodavatelem, natož za mrzký peníz do stranické pokladny, zahraniční dovolenou, darováním vozu (zvláště máte-li služební BMW) a podobně. Kdežto v těch komisích, které rozhodují velké zakázky pro stát, sedí pár lidí s platem kolem padesáti tisíc a roční odměnou nejvýše také tak.
Nelze se divit, že za a) nejsou odborníci, b) nechtějí vlastně o ničem rozhodovat, protože v dnešní atmosféře by mohli být vyšetřováni i bez úplatku, c) vezmou za vděk naprosto tristním všimným, d) obvykle po nich nikdo následky chybného rozhodnutí ani nevymáhá (resp. přijdou o odměnu, o srážku z platu, o místo, ovšem k jejich škodě v desítkách tisíc, nikoli miliónů jako u soukromého manažera). Stát by se neměl bát vzít si ze soukromého sektoru dvě věci – jednak oslovit skutečně kvalitní lidi slušnými platy a bonusy, jednak je potom hnát k zodpovědnosti. Klidně je přeplatit i proti nabídkám úplatků: „Pokud pro nás nákup vest vyjednáš dobře, dostaneš na prémiích třetinu toho, co nám ušetříš.“ Bohužel systém státní služby kariérních byrokratů toto naprosto zazdil.
Ekonomika provozu
V principu pěti otázek a úvah, podle kterých se selským rozumem nakupuje, zbývá nakonec poslední – co se s tou výstrojí či výzbrojí bude dít. Tento bod není ve státní mašinérii zkreslen, on tam chybí zcela. Sice na to existují odbory, které nakládají s nepotřebným majetkem, ovšem bez návaznosti zpět do minulosti, tj. už k plánování jeho pořízení. Příliš se nemluví (média/veřejnost nekontroluje a nekritizuje), za kolik se pořízené věci servisují, opravují, odprodávají, recyklují či likvidují.
Abychom byli čestní, tento prvek kalkulace nezvládá ani celá řada soukromých podniků, zvláště těch malých a středních. Jde přitom o významné náklady. Voják něco nafasuje, resp. zakoupí za výstrojní body, obyčejně je to nějaká blbost, protože ve výstrojácích nic kloudného není, tak to jde prodat do armyshopu, aby si za utržené peníze koupil pořádné boty. Každopádně tímto řetězcem se cena rozmělní, připomíná to pohádku o kohoutkovi, který měnil, až mu nezbylo nic.
Stačí sledovat třeba www.armyburza.cz, aby si člověk udělal představu o tomto koloběhu. Stát utratí majlant za předražené boty Prabos, které vojákovi nejsou (z pochopitelných důvodů) dost dobré, a zatímco on si jde koupit pořádné, těmito vezme za vděk nějaký airsofťák. Pokud voják nevyužije zmíněný portál, který si za transakci nic neúčtuje, ale třeba Aukro nebo kamenný armyshop, pár stovek z ceny si nechá překupník – pár stovek nás všech daňových poplatníků. No, to je ta efektivita státních zakázek v konečném důsledku.
Ale nejde jen o toto „sdílené státní bohatství“, problém nastává teprve u výzbroje – nedávno vyšlo najevo, že letectvu Omnipol účtuje hodinu technika za 5000 Kč. Wow! A ovšem co ty tisíce útočných pušek SA-58 darovaných Kurdům a jiným? Opravdu jsme na tom tak, že než mobilizační zásoby skladovat (jistě, něco to stojí), raději je rozdáváme?
V jednom článku tady na portále jsme před časem počítali, kolik nám těch pušek asi zbylo, alias do jakých počtů bychom vůbec mohli mobilizovat, než by povolaní dostávali lopaty. A propos lopaty – svého času vojáky trápilo, že se sem tam nějaká utrhne z boku Pandura a armáda jim účtuje k náhradě 5000 Kč za kus. Začali kupovat ty z Bauhausu a přestříkávat je na zeleno. Jak je ale vůbec možné, že naše vojsko nakupuje lopaty v takové ceně? A tak dále a tak podobně.
Proč se s tím vším nic nedělá?
Zdá se to vše výše uvedené velice jasné. Přesto paradigma je takové, že pokaždé, když se nějaký nákup nedaří a po x kolech dokončí nepoveden, média to popíší, veřejnost zavzdychá, no a jede se dál. Nevzpomínám si, že by kdy média věnovala energii a prostor, aby problém analyzovala, jako jsme to zkusili teď a tady. Což tedy nebylo nijak složité ani objevné. Přesto nebo právě proto?
Poněvadž dokud se nebude v každém takovém článku, což bývá každé dva tři měsíce, psát o tom, že nemáme dosud jasno v základních pěti bodech rozhodování o nakupování, tak tuhle prapodstatu prostě nikdo řešit nebude. A proti těm symptomům jsme už tak odolní, jako začínáme být třeba vůči terorismu. Společnost občas zakýchá, ale o alergenu, který to působí, se nemluví, ten se nehledá. Porazte břízu před svým domem a nebudete muset kupovat kapesníky. Nechte ji tam stát a na těch kapesnících se nedoplatíte.
