Což takhle vítat také vlastní vojáky? Tušíme, kde je problém…
Průjezd americké konvoje předčil očekávání – rusofilové a pacifisti zůstali přes masivní kampaň sedět doma na zadku, naopak desítky tisíc úplně normálních lidí mávaly, skandovaly, fotily, nosily americkým vojákům dárečky, bábovky, pivíčka i špiritusy. Proč se ti samí neradují s českými vojáky?
Tuhle otázku si už položilo více lidí (přetiskli jsme pěkný článek Pavla Vrby), facebookem se šíří výzvy... Je třeba tedy pokusit se odpovědět - v čem je problém a co s tím.
Foto: Vítání amerických vojáků
Na jedné straně se naši vojáci těší asi přeci jen trochu menší míře podpory, než ti američtí, kteří tudy jen projížděli. Není to ani tak otázka politiky, už vůbec ne důvěry v NATO - ostatně i AČR má léta v průzkumech veřejného mínění podporu více než 70 % občanů. Ale je to pudová touha spoluobčanů být dobrými hostiteli a také stejně in, jako „zaoceánci", jejichž life style je nám zprostředkováván všemi těmi filmy a seriály...
...Američani, to je pro holčiny tak trochu exotika - sdílet na fejsu fotku s americkým seržantem, zvláště „černouškem", je přeci tak cool. Chlapi zase rádi omrknou tu jejich techniku a pořídí chlapáckou fotku (protože vědí, že pak budou pro své drahé polovičky cool jako ti Amíci). Děti je samozřejmě třeba vysadit na transportér nebo posadit do kabiny amerického trucku, ať mají cool památku. A taky si potřebujeme dokázat, že jsme národ, který se tomu americkému vyrovná – rázem usměvaví, pohostinní, každý zvládne prohodit nějakou tu větu anglicky (mnozí ji pilovali do poslední chvíle)...
Tohle líčení - ruku na srdce, pro mnohé výstižné – není myšleno nijak zle. Je naopak strašně fajn, že se občané dokážou i přes ekonomický a politický marasmus pro něco nadchnout, strpět počasí, do kterého by ani psa nevyhnal, zaměnit cíl rodinného výletu z nákupního centra do kasáren nebo na dálniční most. Tohle dokážou jen Češi, euforie a touha být u toho, jako kdybychom vyhráli MS v hokeji (což třeba za pár týdnů národní morálku opět pozvedne, nejlépe když dáme hodně gólů Rusákům).
Proč tedy se stejným zájmem jako sportovní reprezentace nesledujeme výsledky našich vojáků v misích, a s vlaječkami a bábovkami je nevítáme při návratu? Nebo proč se netlačíme kolem silnic, když po nich projíždí neméně atraktivní česká vojenská technika na cestě z posádky do výcvikového prostoru a zpět?
Zaprvé je to často – je to všední, s tím nic nenaděláme. Zadruhé se o tom neví, k tomu se dostaneme v závěru. A zatřetí se ví o akcích typu Bahna, Cihelna, Tankový den, Dny NATO - tam plno je.
Vezmeme to tedy odtud: Na Bahna jezdí každý rok přes padesát tisíc lidí, do Králíků a Lešan přes třicet, do Mošnova dokonce čtvrt miliónu! A tisíce návštěvníků mají dokonce i desítky regionálních rekonstrukcí bitev u prvorepublikových pevností nebo kdekoli, kde působí nadšenci, srdcaři, kluby vojenské historie...
Kdybychom přičetli tisíce lidí na velkých milsim airsoftových akcích, tak zjistíme, že náš národ má v poměru ke své velikosti opravdu početnou military komunitu. Na Ministerstvu obrany byl počet aktivních military nadšenců vyčíslen před pár lety na více než sto tisíc dospělých. S nimi v tom obvykle jedou jejich děti a vlastně i ženy.
Tady tedy problém není. Na co narážejí aktuální výzvy, to je opravdu jen vítání vojáků vracejících se z misí. Vůle občanů tady ovšem je už léta a problém je celou tu dobu na straně Generálního štábu AČR a jím zavedeného a vzdor řadě apelů neměnnému systému. To si teď důkladněji rozebereme:
1. Vojáci přistávají ve Kbelích. To je vojenské letiště, kde je z podstaty vstup civilistů problematický. Musí mít občanky, projít bezpečnostní kontrolou, být doprovázeni... ale není moc kam, protože příletová/odletová hala je miniaturní. Před bránou do areálu je rušná silnice, kolem ní není moc místa, davu zde nikdo nezaručí pohodlí a bezpečí. A i kdyby, tak vojáci vyjíždějí v autobusu, možná do něj nebude ani vidět a hned zmizí.
2. Vojáci jsou převezeni do Těchonína. Zde se podrobují lékařským prohlídkám. Je to traumatické i pro jejich nejbližší, kteří se s nimi sami nemohou pořádně přivítat. Jiné armády to nedělají, ta naše je papežštější než papež, zlí jazykové tvrdí, že v tom není ani tak obava z nějaké zavlečené nákazy, nýbrž snaha nalézt pro drahou speciální nemocnici alespoň nějaké využití. Kdyby tam aspoň mohly být těch několik dnů s vojáky už jejich ženy... třeba Spolek VLČÍ MÁKY dlouhodobě prosazuje, aby tam proběhla pod vedením psychologů a terapeutů „resocializace", adaptace zpět do všedního života. Marně. Je „logické", že když velení AČR separuje bezprostředně po návratu vojáky od rodiny, nechce ani jejich kontakt s fanoušky.
3. Vojáci pár týdnů po návratu absolvují slavnostní nástup, mnozí dostávají vyznamenání. To je docela dobrá příležitost, vzdát jim hold. Jenže dost často se tak děje za zdmi kasáren a dovnitř se dostanou jen rodiny (zase problém s občankou, bezpečnostní prohlídkou). U malých skupin – třeba polního chirurgického týmu, se to dokonce odehrává na chodbě před kanceláří náčelníka Generálního štábu. Někdy se nástup koná na náměstí posádkového města, ale zase mu nepředchází informační kampaň, kterou by si zasloužil.
Tiskovou zprávu sice Ministerstvo obrany médiím zasílá, ale je to začarovaný kruh – těch pár desítek vojáků a jejich rodinných příslušníků nejsou do zpráv atraktivní, natož aby se avizovalo, že něco takového teprve bude. Tím pádem tam není moc lidí, zastaví se jen náhodní kolemjdoucí, takže to pro média opravdu není atraktivní. To by samozřejmě armáda mohla vyřešit třeba lokálním výlepem plakátů a zatraktivněním akce vystavením nějaké té techniky či koncertem vojenské kapely. A také načasováním na odpolední a nikoli dopolední hodiny.
... Tak, teď jsme asi našli řešení, že? Ale to není žádný objev, to komunikační manažeři generálního štábu samozřejmě léta vědí. A také to vědí vojáci a jejich rodiny. Přihlíží tomu už pár let i jinak zbožňovaný generál Petr Pavel. Za nečinností není vlastně nic jiného, než přístup „hledáme důvody, proč to nejde". Bohužel.
Video: Soldier Tribute / YouTube
PS: Autorka tohoto článku o tom něco ví – týkal se toho její první pracovní dotaz vznesený na plukovnici Růžičkovou, komunikační manažerku NGŠ, a s tehdejší ředitelkou Odboru komunikace a propagace si později říkala „tohle je náš cíl" nad videem s vítáním amerických vojáků u nich doma. Zůstalo u snění, snílci už na MO nejsou. Snad se paní plukovnice zeptá někdo další znovu nyní, kdy je zřejmé, že náš národ umí a chce vítat vojáky.
