Druhý NEJ článek v soutěži na podporu záchranářů – neslyšící dívka se učí první pomoci.
„Sedím v místnosti a jen zírám na umělého člověka, který se mnou bude v následující hodině nacvičovat první pomoc. Přitažlivý není, nelíbí se mi, ale co mám dělat. A tak na něj jen tak zírám. Čekám…. Do místnosti přichází moje „odborná konzultantka“…
„Jsi připravená?“
„Ano jsem, maminko.“
„Tak se do toho tedy pustíme, Dášenko. Cílem první pomoci je zachránit život postiženého člověka a zabránit zhoršení jeho zdravotního stavu a tím mu umožnit co nejrychlejší uzdravení. Pochopilas?“
V duchu si říkám:
„Zas tak hrozné to není.“
„Dášenko, začneme s nácvikem resuscitace, půjdeme rovnou na věc. Tady vidíš model umělého pána. První, co uděláš, je oslovení. Pokud nezareaguje, tak silně stiskneš prsty ušní boltce nebo sevřenou pěstičkou přejedeš po hrudní kosti. Pokud ani na tento podnět nebude reagovat, posoudíš stav dýchání, tedy poslechneš si, zda-li dýchá“.
„Moment mami, a co když to přes naslouchadla neuslyším?“
„Jistě, kontrola dýchání se provádí trojmo. Podíváš, zda se mu zvedá hrudník. Nakloníš se nad jeho ústa a proud vzduchu ucítíš na své tváři. Můžeš také zkusit nahmatat jeho tep.“
A tak si pomyslím:
„Tak to zvládnu levou zadní“.
Ale máma hned pokračuje: „…ale pohmat tepu na zápěstí je nespolehlivý, nedoporučuji…“
Takže mě zase hlodá:
„A jejda, už začínají problémy …“
„Nyní pokročíme dál, budu Tě učit, jak se má správně provádět umělé dýchání. Dášo, před zahájením umělého dýchání je potřeba provést uvolnění dýchacích cest záklonem hlavy. Zapamatuj si také, že není vhodné provádět umělé dýchání v případě, kdy má postižený poranění obličeje. Pak je lépe provádět umělé dýchání přes resuscitační roušku, vyplatí se mít ji neustále s sebou v kabelce.“
„A proooč?“
„No, milá Dášenko, abys se třeba nenakazila nějakou infekční nemocí.“
A zase si v duchu říkám:
„Čím dál horší… , co kdyby to byl narkoman …“
„Pochopilas? Tak se mi předveď a nestyď se!“
Zkouším dýchat, co to jde, máma mě ale napomíná, ať netlačím na pilu, jen docela běžný nádech a výdech. I tak je fakt pecka, líbí se mi, jak se ten umělý hrudník pohybuje – nahoru a zas dolů. Pamatuji si, jak jsem ho oslintala kolem úst. Jen nevím, jak by reagoval opravdový člověk. Asi by mu to bylo jedno.
„Dobré, dobré. Tak a teď půjdeme dál. Naučím Tě nepřímou srdeční masáž. Měj na paměti, že když budeš dělat masáž, musíš stlačovat kolmo dolů střed hrudní kosti asi 3 prsty nad jejím koncem, pak tlak uvolnit a opět stlačit, při uvolnění ale nesmíš ztratit správné místo pro stlačování, je dobré, abys měla stále lehké spojení ruky s hrudníkem. Pamatuj si poměr 30 stlačení a dva umělé vdechy a zase 30 stlačení a dva umělé vdechy“.
V duchu pomyslím:
„To je na mě nějak moooc informací, no snad to zvládnu.“
První, co si pamatuji, bylo to, že jsem ani nenašla správné místo na hrudní kosti, to jsem byla mimo, pak jsem to stlačovala velmi mírně až lehce (v duchu „hm, to bych mu tedy nepomohla, pokud by mu šlo o život.“) Takže na výzvu mámy jsem musela stlačovat silněji.
„Zatraceně, to je fakt hustý.“
Ono na první pokus to bylo fakt těžké. Úplně mě to vyčerpalo a to byl teprve začátek. Byla jsem fakt udýchaná jak uběhaný pes. Musela jsem do toho dávat tolik energie, snad mnohem více než při hodině těláku.
„Musíš silněji, neprovádíš mu masáž srdce, vždyť to vidím“.
V duchu:
„Jak to sakra poznala?“
Stlačuji silněji, jak jen můžu, a najednou rup. On se mi ten panák tak nějak rozpadl, spíše rozbil. Nějak jsem ho silněji stlačila.
„Mami, on mi chcípnul, co mám dělat.“
„Teď už nic, dáme ho do opravny…“
„A mami, co by se stalo, kdybych ho doopravdy hodně moc silně stlačila“
„Zlomila bys mu žebra.“
Tak si pomyslím:
„A do prkýnka, to jsem fakt nechtěla, ten by šel ve skutečnosti rovnou na sál a nevím, zda bych mu pomohla, spíše bych mu ještě přitížila.“
Máma mě ale uklidňuje, že je lepší tlačit více než naopak málo. Já mám ale furt pocit, že jsem prostě nemehlo, ono to fakt není legrace. A v opravdovém životě už vůbec ne! Musím uznat, že má první lekce první pomoci skončila tak nějak rychle, ale i tak to pro mě bylo poučení, že to teda není tak jednoduché, jak se na první pohled se zdá. Přečetla jsem několik návodů (no jo, ta teorie) a zdálo se mi to jednoduché. A navíc to tím nekončí – není to jen o nepřímé srdeční masáži, ale i o tom, jak zastavit krvácení, nebo jak postupovat v ostatních život ohrožujících stavech. A těch je mnoho.“
…
Ale nemusíte se mě bát. Přestože horko těžko slyším a jen díky naslouchadlům, podle mé maminky, lékařky, bych vám – pokud byste náhle na ulici zkolabovali, dokázala poskytnout první předlékařskou pomoc docela obstojně.
Takže bych chtěla své mamince moc poděkovat za to, že mě nejen vychovala, ale také učí první pomoci, seznamuje mě se základními léky a vším, co souvisí s její profesí. Nestydím se na cokoliv zeptat, i když to zní, jako že jsem nejen hluchá, ale i natvrdlá, tak se držím hesla: „Kdo se neptá, ten se nic nedoví“. Jsem ráda, že mám to štěstí a mám maminku lékařku, a všechny ostatní prosím, važme si lékařů. Nemají to jednoduché, je to velká zodpovědnost, je to zodpovědnost za zdraví a život člověka.
Na druhé straně bychom měli ale být zodpovědní i my laici a naučit se základy první pomoci tak, abychom mohli zachránit toho, kdo to bude potřebovat. Není na škodu se zapsat do kurzu první pomoci a investovat do toho čas a třeba i nějaké ty peníze, vyplatí se to. Opravdu, už kvůli svému svědomí, že jsme udělali, co jsme mohli. Já se sama na takový zapsala a jdu na něj hned po Novém roce, tak mě prosím držte palce, aby mi ten umělý člověk opět nezkolaboval…
Dáša Krčková
Pozn.: Autorka získala v soutěži lístky na Hacksaw Ridge od distribuční společnosti Magicbox.
