Fenomén: Závislost na nikotinu mezi vojáky. Historie-bago-IQOS... ale pořád nikotin
Jedna z věcí, které k vojákům tak nějak neodmyslitelně patří, je žvýkací tabák – bago. Vlastně ale vůbec závislost na nikotinu v proměnách jeho dostávání do těla. Však si to vybaví každý z válečných filmů – krabička Marlboro za páskem na helmě, plivání žvýkacího tabáku... Uvidíme snad v budoucích válečných velkofilmech hochy s IQOS? A půjde to někdy vůbec bez nikotinu?
Ministerstvo zdravotnictví varuje… před čím?
Na úvod si řekněme, že kouření škodí zdraví, rovněž přijímání nikotinu i v jiných formách je minimálně silně návykové, ne-li přímo zdraví škodlivé. Nikotin je droga, což ví snad každý… vyjma nevelké hrstky šťastlivců, jejichž mozky si na něj návyk nevytvoří, třeba jen na rituály jako zapalování a držení cigarety. Tací kuřáci se poznají prý tak, že je nebaví kouřit po tmě, protože pak nemohou pozorovat vyfouknutý obláček dýmu. Nebo si dopřejí dvě tři cigarety asi tak třikrát do roka při společenské události, ale pak jsou schopni krabičku odložit bez jediné známky bažení.
…Nikdy nespoléhejte, že patříte mezi tohle procento! Nikotin je přírodní alkaloid obsažený v tabáku, který si umí v našich mozcích najít ty správné receptory, aby navodil pocity povzbuzení či klidu, přičemž pro drtivou většinu jedinců je potenciálně nejnávykovější drogou ze všech myslitelných. Však kuřáci velmi často začnou zapalovat „jednu od druhé“ hlavně ve stresu či ve večerních hodinách, popř. se bez nikotinu neobejdou ráno k obligátnímu kafíčku… Nikotin a kofein jako by postavil na nohy i mrtvého – zkrátka zabírá proti únavě, která je v dnešním všeprostupujícím tempu, na bojišti pak obzvlášť, naprostou samozřejmostí.
Po téhle droze jste zkrátka bdělejší (až po ten druh předávkování, že ani pořádně nespíte)… Proto jsou kocoviny po večírcích pro kuřáky a nekuřáky jiné – totiž kuřáci mnohdy nemají ani tak kocovinu, nýbrž „rozvrkanost“ z předávkování nikotinem (třes rukou, „bzučení v hlavě“…) kvůli tomu, že během večera vykouřili celou krabičku či více. Nikotin po aplikaci zužuje cévy, zrychluje srdce, pomáhá produkovat endorfiny… což z něj vlastně činí stimulant vhodný třeba i k bojové činnosti. Zkrátka není náhoda, že vojáci od té doby, co se tabák rozšířil, tento fasovali se stejnou samozřejmostí jako fazolové a masové konzervy či zásobníky se střelivem… (Pomineme-li, že Němci uspěli v tažení do Francie, protože fasovali rovnou pervitin, zatímco Francouzi „uspávací“ víno.)
Historie tabákového velkoprůmyslu odstartovala s první světovou válkou...
Se vstupem USA do první světové války zcela prokazatelně vzrostlo užívání tabáku v tamní populaci. Tabákové firmy zkrátka byly vychytralé, vojáky zásobovaly pod rouškou podpory jejich úsilí a mírnění jejich obětí. Na jejich obranu nutno uvést, že v té době studie o rakovině plic a jiných neblahých důsledcích kouření ještě nikdo nezadal (tedy ani netajil). A jak bylo řečeno výše, nikotin tak nějak dokáže odreagovat a nabudit. Na tohle naskočila i tehdejší americká média – New York Times - s titulky jako „Lighten[ed] the inevitable hardships of war" nebo „Last and only solace of the wounded“.
Americká armáda přestala na základě poznatků o škodlivých dopadech na zdraví přibalovat cigarety do potravinových balíčků až v roce 1975! I tak v roce 1985 kouřilo 47 % jejích vojáků (oproti 30 % civilistům). Postupně vynakládala závratné sumy na protikuřácké kampaně, až se (již!) v roce 1993 stala válečná loď USS Theodore Roosevelt první „smoke-free“ lodí v historii amerického námořnictva. Avšak, přes další podobné počiny se do roku 1988 podařilo snížit počet kuřáků v tamní armádě jen na 42 %, čísla z roku 2005 udávaly 32 %, dnes jde pořád zhruba o každého pátého (sic!).
Asi nepřekvapí, že na druhé straně stála a dodnes stojí bohatá, tudíž mocná, lobby tabákových firem. Argumentující třeba i lidskými právy kuřáků (ruku na srdce, když už je někdo na nikotinu závislý, jeho právo na dávku mu fakt neberte). Na počátku 90. let po „Válce v Zálivu“ stály tabákové koncerny za masivní a jinak i líbivou a prospěšnou kampaní „Welcome Home“, v níž sponzorovaly rehabilitace a rekreace veteránů, čemuž tamní resort obrany nedokázal a ani nechtěl vzdorovat.
Pokud jde o českou armádu, je svým způsobem tak zanedbatelná, že není nic známo o tabákových kampaních, ani osvětových anti-kampaních. Z hlediska vojáků by se asi dalo hovořit o skupině nekuřáků, kteří dbají na fyzickou kondici, tedy zdravý životní styl, versus skupině (spíše starší generace) zaběhnutých kuřáků. Pravým fenoménem jsou mezi nimi konzumenti nikotinu ve formě bago – žvýkacího tabáku – což je způsob masově rozšířený třeba i na cvičeních Aktivní zálohy mezi jinak zásadovými nekuřáky (viz další pokračování článku). Případně by nebylo od věci vzít v potaz ještě pop-kulturní vlivy, jak byly již vylíčeny v jiném díle seriálu „Fenomén“ o alkoholismu v armádě (viz), na což dále také narazíme...
Krabička Marlboro na helmě, bago za zuby…
Pokud vám naskočí nějaké filmové scény z druhé či vietnamské války (hle, hned navazujeme na předchozí odstavec – věřte, že hoši ochotní sloužit v armádě je mají pod kůží jako nikdo jiný), pak tam asi nějaký vojín Tex má za páskem kolem helmy z jedné strany zubní kartáček a z druhé krabičku Marlboro (a uprostřed nápis „Born to Kill“, což dnes paradoxně působí jako předzvěst varování na cigaretách, ale tehdy upřímné odhodlání masakrovat Vietcong).
Kromě toho, že jde o zdařilý product placement ještě z dob, kdy reklamy na tabákové výrobky byly povoleny, je to jistě i odraz reality. Že je nikotin pro vojáky funkčním stimulantem, o tom bez debat, jenže jen do té doby, než se v každé základní příručce vojáka (v té pro AČR ve starším vydání v kapitole „Určování vzdáleností“) dočtete, jak výborně je vidět rozpálený oharek – ostřelovač pak nemůže minout. Podobně vojáka prozradí i jen ten cigaretový dým. Nemluvě pak o zdravotní stránce, kdy věčně chrchlající a zadýchávající se voják prostě není ideální buddy pro dobývání nepřátelské kóty. A tak se ujalo bago, alias žvýkací tabák...
…Jestli se vám pořád vybavují válečné snímky, tak bago rovná se týpci, kteří vypadají jako po bodnutí vosy do tváře, protože na dásni mají zasunutý váček s potřebnou dávkou nikotinu, pročež každou chvíli odplivnou hnědý slepenec slin a tabáku. Pravdou (resp. dosavadním vědeckým poznáním) jest, že nikotin sám o sobě není karcinogenní (to jsou zplodiny hoření při požití prostřednictvím cigarety), čili bago je jedním ze způsobů, jak dostat tento stimulující alkaloid do těla, do mozku, bez nežádoucích účinků (pokud mezi ně však – logicky – nepočítáme také a právě nikotinovou závislost). Jinou výhodou je, že to není vidět, což je pro vojáky dost možná důležitější než otázka ničení si zdraví (ve smyslu, že oproti viditelné cigaretě nedostanou kulku mez oči, kterážto znamená „okamžité zničení zdraví“).
A tak není divu, že v roce 2012 byly publikovány studie o tom, že američtí vojáci sloužící v misích, potažmo veteráni, nadužívají to, čemu se v anglické terminologii říká „smokeless tobacco“ – zahrnující kromě tabáku žvýkacího i ten šňupací, posléze elektronické cigarety, v souhrnu ale i nikotinové náplasti a žvýkačky (druhdy označované jako pomůcky pro odvykání kouření, nikoli však odvykání závislosti na nikotinu!). Znepokojivé je, že podle jedné ze studií si v letech 2001 až 2006 vytvořilo závislost na „nekuřáckém příjmu nikotinu“ 9 % (tedy skoro každý desátý) amerických vojáků. V Česku data k dispozici nemáme, ale nebylo by překvapivé, kdyby si ve službě (včetně AZ) přivyklo na nikotin ještě více „jinak nekuřáků“.
Výhledově půjde pořád o nikotin, bago třeba nahradí IQOS…
Máme tu tedy tři úrovně problému s tabákem v armádě. Na jedné straně tradiční kouření cigaret, při němž během spalování vzniká kupa karcinogenních látek (což nevyřešila ani uplynulá dekáda elektronických cigaret, z nichž člověk nasává jiné a dost možná ještě horší chemikálie). Tahle první linie by sama o sobě pro vojáky nebyla tak kritická, protože jejich nasazení (od zásad na základnách, cvičeních, až po – a hlavně – účast v akci) dost dobře neumožňuje dávat si před nos na kilometr viditelnou značku pro nepřítele.
Druhá linie problému spočívá v tom, že pro vojáky a dost možná i jejich velení je svého druhu žádoucí, aby se tak nějak dopovali, k čemuž je společensky přijatelný a „bez následků“ aplikovatelný už jen ten nikotin, tedy v jeho „smokeless“ formě. Bago zasunuté k dásni je však pro mnohé nepříjemné, tak by to snad mohly řešit nejmodernější IQOS přístroje, které tabák jen nahřívají. Svítí na nich nejvýše kontrolní dioda (stačí přelepit či jen zakrýt prstem) a je třeba pravidelně dobíjet jejich nosiče (vlastně powerbanky… sic na bojišti to není vždy možné), ale aspoň se nahřívá jen tzv. heet, uživatel vdechuje vodní páru z přírodního tabáku, bez dalších chemikálií, takže se nerozkašle uprostřed útoku… Přejít na IQOS je dnes rozhodně nejlepší (nejzdravější) i nejpříjemnější (nejchutnější) řešení pro ty, kdo dosud kouří.
Ale pořád je tu ještě třetí linie celé zápletky, a sice nikotin. Znovu si dejme ruku na srdce, přiznejme, jak to je – v zájmu zefektivnit výkony lidí je tahle dostupná, levná a v krátkodobém měřítku neškodná droga akceptována, ba vítána – uživateli i manažery/veliteli. Mezi vojáky i těmi, kdo teprve půjdou za svou vlast nasazovat krk, bude mít svoji úlohu i v dalších desetiletích. Budou se na něm stávat závislými, což je smutné. Budou to dělat, z taktických i zdravotních důvodů, i z hlediska technických vymožeností, tak nějak bezpečně. Nepotrvá dlouho, ve filmech z aktuálních válečných střetů zasunou za helmu třeba ten IQOS, ale pořád – bohužel – závislí na nikotinu…
Nebylo by od věci začít se i v českých podmínkách aspoň bavit o tom, jak z kuřáků tradičních cigaret udělat uživatele nikotinu skrze moderní zdravotně méně závadné prostředky, ale ještě více žádoucí by bylo hledat způsoby, jak nové závisláky na nikotinu přestat vůbec produkovat. (Dost možná by takovou kampaň mohla AČR rozjet snáze než proti alkoholu.)
