Evropská pohraniční stráž: místo sjednocení k uhlídání hranic ještě roztříštěnější Evropa
Problém s uprchlíky začal tím, že Řecko a Itálie utrácely dotace na ochranu vnějších hranic Schengenu zřejmě na něco jiného. A jak se imigranti valili dál do Němec, problémy s kontrolou měly i státy vnitrozemské. Logicky se volalo po vytvoření silného sboru pohraničníků. A když je na spadnutí, mnohé státy hystericky křičí, že ho nechtějí. Oč jde?
Tak předně, agentura Frontex (z francouzštiny Frontières extérieures = vnější hranice), jejíž ústředí se nachází ve Varšavě, existuje už jedenáct let. Její kořeny byly přitom položeny dokonce už v roce 1999, aby se mezi jednotlivými zeměmi posílila spolupráce při kontrole migrace, azylové politiky a bezpečnosti. Frontex tak koordinuje ostrahu hranic, provádí analytickou činnost, podílí se na výcviku pohraničních stráží a dokonce má něco jako jednotky rychlého nasazení (European Border Guard Teams).
Takže si teď možná kladete otázku, proč tedy tato agentura nezafungovala hned na počátku migrační krize. Inu, jak to tak bývá s nadnárodními organizacemi tohoto typu, jsou více aktivní v oblasti teorie, byrokracie a diplomacie, než-li v praxi. Nejsou lidi, a i kdyby, nebudou mít mandát. Naši vojáci a policisté v Maďarku a další policisté ve Slovinsku vypomáhají na základě bilaterálních dohod (tamní vlády nás prostě požádaly o pomoc a my jim vyhověli).
Evropská komise tak přišla s logickým návrhem – členské země by měly do Frontexu vyčlenit více profesionálů, nasaditelných kdekoli v Unii během pár dnů. Ale pozor – nikoli na pozvání státu v potížích, ale zkrátka na základě rozhodnutí většiny států. A hned začali někteří premiéři křičet, že tím by byla vážně narušena státní suverenita, takže návrh na posílení Frontexu rozhodně nepodpoří.
Je to tragikomické. Všechny ty země se do EU vehementně cpaly a do Schengenu jakbysmet. Věděly, že pokud mají vnitřní hranice, mohou je vyklidit, ovšem jejich zodpovědnost tím nemizí, jen se přesouvá k hranicím vnějším. A vice versa, státy na vnější hranici věděly, že musí strážit více, protože za všechny, ale samozřejmě spoléhaly, že jim k tomu ti vnitrozemští přispějí.
Což se sice dělo finančně, jenže uznejme, že náklady byly jiné v časech klidu oproti dnešnímu stěhování národů. A platí, že peníze nejsou všechno, jednotlivé státy den ze dne stovky pohraničníků nevycvičí. Dále, jak jsou všichni společně a nedílně zodpovědní za společný Schengenský prostor, tak je zřejmé, že suverenita každé země se přesouvá na společnou, tj. vnější, hranici.
My jako ČR máme nezadatelné právo bránit hranici třeba v Řecku, protože když tam projdou džihádisti, jiné hranice už je nezastaví, jelikož nejsou jiné hranice. Leda ty naše vnitřní trvale obnovit, což by ale nutně znamenalo zrušení Schengenu a také výrazně vyšší náklady pro každý jednotlivý stát.
Je to zkrátka jako v bytovém domě – nelezeme si se sousedy do bytů (v tom jsme suverénní), ale pohybujeme se společně po chodbě a každý z nás má klíče od vchodových dveří, každý je má zavírat a pokud to jeden neudělá, tak je po něm zabouchne někdo jiný. Není možné, aby si právo zavírat vchodové dveře usurpovala sousedka bydlící v přízemí, protože k nim má nejblíž. Pročež neustále pouštěla dovnitř každého podomního prodejce, který pak otravuje všechny partaje. Dveře je třeba zabouchnout i proti její vůli!
