Fenomén: Domácím zbrojařům se daří, podnikají kroky k další expanzi.
Titulky jako „Česko zbrojí svět“ nebo „Českým zbrojovkám se rekordně daří“ se objevují v tuzemském tisku asi rok a půl a jen tak nezmizí. Určitě souvisí s celkovým hospodářským růstem, ale v případě zbrojařů pomáhá i mezinárodní bezpečnostní situace a politika. Pojďme se podívat na tento fenomén blíže…
Export zbraní a vojenského materiálu z Česka do zahraničí stoupnul v roce 2016 o neuvěřitelných 30 % na celkovou hodnotu přes 18 miliard korun. Škarohlídové ale předvídali, že se tuzemské zbrojovky tímto dostaly na hranici výrobních kapacit, takže růst se zastaví. A vskutku, v roce 2017 dokonce export spadl na 15 miliard (pořád však nadprůměrná částka).
To ovšem nebylo způsobeno limity výroby či ztrátou zakázek, ale prodlevami v jejich realizaci. Kontraktů mělo být podle Asociace pro obranný a bezpečnostní průmysl (AOBP) údajně podepsáno za více než 20 miliard, takže pokud jich čtvrtina dobíhá až v letošním roce, bude konečný výsledek možná opět rekordní.
Aby však bylo jasno, nepředstavujte si, že se v takovém objemu v ČR vyrobí a následně vyvezou jen zbraně, tudíž profit se týká tradičních výrobních závodů. Do vojenského materiálu dnes kvůli mezinárodním regulacím spadá „kdeco“ (tzv. zboží dvojího určení) a současně povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem má od Ministerstva průmyslu a obchodu aktuálně 275 firem a institucí.
Našli byste mezi nimi jak zcela tradiční výrobce zbraní či vojenských automobilů, tak rovněž řadu civilních společností – třeba Státní ústav jaderné, chemické a biologické ochrany, softwarový Gordic, Workswell s populární termokamerou pro drony Wiris a další, které si se zbrojaři vůbec nespojujete, ježto mají tu smůlu, že v momentě poskytnutí svého zboží či služeb zahraničním ozbrojeným složkám už se na ně jako na „zbrojovky“ pohlíží.
A dále je mezi držiteli vývozní licence spousta společností, které nic nevyvíjejí a nevyrábějí, ale zastupují na českém/evropském trhu zahraniční a vlastně i domácí producenty zboží, které právě spadá pod vojenský materiál (například takový Dupler umí zajistit obrněné Toyoty stejně jako vyvést české UAV Robodrone, jinak volně prodejné). Tito „obchodníci se zbraněmi“ jsou oproti druhdy nepříznivé pověsti důležitými a užitečnými hráči, kteří zprocesují prodej produktů těm, kdo jinak působí na civilním trhu a nevyplatí se jim o vývozní licenci žádat, případně najímat vlastní obchodní zástupce pro oblast bezpečnostních produktů.
Přes tuto pestrost vývozců vojenského materiálu je nicméně zřejmé, že se daří všem. A to navzdory jistému utahování šroubů ze strany evropských institucí i občasným zásahům našeho Ministerstva průmyslu a obchodu. Český zbrojní průmysl se poslední roky vyšvihl na osminásobek exportů, jichž dosahoval v nultých letech, kdy kdejaký odborník od piva nadával, že tuto naši národní chloubu zlikvidoval Václav Havel.
Inu, nezlikvidoval, podniky mnohem spíše potřebovaly čas na restrukturalizace a zefektivnění výroby, učinění technického skoku. Česká republika se nyní vyšvihla na 21. místo ve světovém žebříčku vývozců zbrojního materiálu (v HDP na hlavu jsme přitom až ve čtvrté desítce). V době, kdy český zbrojní export dosáhl rekordu 18 miliard Kč, se světový trh s vojenským materiálem zvedal o 8 %. Čím to, že u nás jsme poskočili až o 30 %?
Kritici zbrojního průmyslu tvrdí, že v posledních letech zuří nejvíce konfliktů v regionech, kde měly bývalé státy východního bloku tradiční odbytiště. Této teorii by nasvědčovalo, že rekordní exporty vojenského materiálu zaznamenaly kromě Česka ještě Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko, Ukrajina a Bělorusko. Jenže podle dat uznávané agentury SIPRI napomohl enormnímu růst exportu z Česka vývoz třem hlavním klientům v letech 2013 až 2017, jimiž byly Irák (tam jsme dodávali v rámci obnovení jeho armády a policie), USA a Vietnam. V neposlední řadě je třeba brát v potaz i tlak na zvyšování výdajů na obranu v zemích NATO, které po škrtech z let finanční krize opravdu rostou. Nejen velké akvizice, ale i modernizace a údržba – naši armádu nevyjímaje – přinesou zbrojovkám i obchodníkům další zisky.
Ať už je tedy úspěch českých zbrojařů přiživován jakýmikoli faktory, byla by škoda, kdyby jim došel dech. Jsou si toho vědomi, takže jsme ve stejném období rekordních exportů byli i svědky řady změn v organizačních strukturách firem. Je všeobecně známo, že Czechoslovak Group koupil v roce 2015 majetkový podíl v dalších pěti firmách, včetně Tatry, posléze převzal i Avii a naposledy Jaroslav Strnad překvapil, když pomyslné žezlo předal synovi. Před pár dny vyslal signál o přípravě k expanzi Glomex MS, který založil holding v podobě akciové společnosti. Další podobné pohyby u zbrojařů můžeme očekávat.
