Recenze: Hacksaw Ridge má na ČSFD 91 %. Je to 31. nejlepší film vůbec?
Asi všichni víme, že Mel Gibson je ještě lepší režisér než – sic výborný – herec. Když se tedy vypravíte do kina na jeho válečnou novinku, dostanete přesně to, co očekáváte, v absolutní kvalitě. Hacksaw Ridge má jisté výjimečné rysy, které si zaslouží v recenzi více rozebrat…
1) Věrnost příběhu
Snímek vypráví skutečný příběh Desmonda Dosse, který se dobrovolně přihlásí do armády, avšak ke zdravotníkům, s podmínkou, že nevezme do ruky zbraň. Málem ho kvůli tomu zavřou, leč se ukáže, že americká ústava to umožňuje. A on pak v brutální bitvě na Okinawě, během dobývání útesu Hacksaw Ridge, zachrání za tři dny 75 svých druhů.
Ten příběh zní neuvěřitelně, ale stal se. Na konci filmu uvidíte pravé veterány bitvy a zjistíte, že Gibson natočil právě to, o čem vypráví, dokonce s doslovnými citacemi. Na YouTube si můžete přehrát téměř dvouhodinový dokument o Dossovi z roku 2004 a dojde vám, že Gibson vlastně zfilmoval onen dokument.
Ten příběh je tak silný a sám o sobě zázračný, že scénáristé si museli odpustit jakoukoli fantazii a přibarvení. Nu a Gibson k režii přistoupil s nevídanou pokorou, takže se vyhnul jakémukoli patosu (s výjimkou posledního záběru, který je tak gibsonovský, že tam slouží vlastně jako podpis malíře pod obrazem – ale ten jediný).
2) Dynamika je dokonalá
Film má tři standardní části – představení hlavního hrdiny (od dětství), jeho vojenský výcvik a boj za právo sloužit v první linii beze zbraně, nakonec vlastní bitvu na Okinawě. Jsme tak nějak zvyklí, že první dějství bývá nudné a zdlouhavé, ale to není tento případ – Gibson si na to dal pozor, scény neprotahuje, ví přesně, kolik minut rozjezdu divák unese.
Vlastně celý snímek působí, jako by do stopáže byly vsunuty přepážky, přes které se nesmí jít. Žádný záběr není moc dlouhý, žádná scéna není přebytečná. Takže výsledných 130 minut odsýpá od začátku do konce a naopak máte v závěru pocit „seděl bych tu klidně ještě půl hodiny, chci se dívat dál“.
3) Žádné srdceryvné scény
Tohle je na tom filmu asi úplně nezvláštnější – absentuje jakékoli citové vydírání diváka. Jistě, párkrát se spontánně krátce zasmějete, několikrát se bojíte, párkrát se leknete, asi třikrát vám skápne po tváři slza – ale jen jedna drobná, že ji ani nemusíte otírat. Především ale nemáte nijak zvlášť svíravý pocit či nechutenství z pohledu na válečné hrůzy.
Dlouho mi nebylo jasné, jak to ten Gibson udělal? Protože člověk by od něj po zkušenosti s Umučením Krista čekal pravý opak. Jeho válečná novinka je v tomto směru ale bližší Statečnému srdci – u toho vás také vlastně nijak zvlášť nedrásají krvavé bitvy a dokonce ani závěrečné mučení Wallace. Nakonec jsem identifikovala dva důvody: zaprvé je filmové dění prodchnuto „smyslem“, zadruhé žádná scéna utrpení není „dohrána“.
Zatímco „smysl“ pojednám v dalším bodě, tak co se provedení scén týče, jde jednoduše o to, že ačkoli během útoku dochází ke zmasakrování desítek vojáků na obou stranách (některým granáty trhají nohy, jiným provrtávají tělo kulky, další se svíjejí v plamenech…) na nikoho se kamera nedívá další desítky sekund, zvukař nezesiluje jeho sténání a volání „maminko!“ a tak podobně, jak to bývá v drtivé většině jiných válečných snímků, které jako by divákovi explicitně říkaly: Vidíš, jak je to umírání hnusné?“ Ne, u Gibsona buď přichází smrt, je drsná a díky tomu rychlá, nebo zůstává šance, protože po bojišti někde pobíhá Doss a zraněným zaškrtí ránu a podá morfium, takže to nejsou umírající, ale pacienti, kterým zůstává naděje. A tím se dostáváme k dalšímu bodu – víře.
4) Gibsonova víra
Že je Gibson zapálený křesťan, je jasné nejpozději od doby, kdy se rozhodl udělat blockbuster z ukřižování Ježíše. A že je hříšník, to zase víme z jeho skandálů, ať už nadával policistovi nebo propleskl manželku. On sám to také jistě ví, což mu dává jistý nadhled a cit vybírat si z Evangelia především pasáže o milosrdenství. U mnoha jiných válečných filmů máte neodbytný dojem, že vám režisér chtěl kázat – třeba že válka je špatná, že to či ono je dobro/zlo – ale Gibson tohle vůbec nedělá, ba neřeší.
Ač si Gibson jistě vybral Dossův příběh kvůli víře v přikázání „nezabiješ“ dovedené do absolutního maxima, neupírá dobrou vůli a právo na spásu ani střílejícím vojákům, jak americkým, tak japonským. Je válka – to pěšák neovlivní, je třeba bojovat za zájmy svého národa a po boku svých sousedů, proto se Doss hlásí do armády. Ostatně akceptace války jako kolektivního stavu, v němž se Bůh angažuje skrze ctnostné individuální činy, je shodně líčena v Tenké červené linii (psali jsme o tom zde), shodou náhod rovněž Okinawa, nicméně Hacksaw Ridge to dokáže podat mnohem stravitelněji, srozumitelněji, jakoby mimochodem. Díky tomu je to válečný biják pro masového diváka.
Zkrátka, aniž byste vědomě vnímali, že i takové krveprolití, k jakému došlo na Hacksaw Ridge, je u Gibsona a skrze přesvědčení a činy hlavního hrdiny zasazeno do metafyzické roviny (a film je pojednán tak, aby vás filosofování nerušilo, neodvádělo vaši pozornost), podvědomě cítíte, že to tak mělo být, že v té vřavě je pořád přítomno dobro. Proto jsem napsala, že filmové dění je prodchnuto „smyslem“, díky němuž neprožíváte, ani si z kina neodnášíte, ošklivé obrazy padlých, které by se vám pak vracely v nočních můrách.
5) Uvěřitelní herci
Velkým překvapením jsou herci. V hlavní roli Desmonda Dosse exceluje Andrew Garfield. To není nijak známé jméno a když už, tak jen z filmů Amazing Spider-Man či Neopouštěj mě. Jednoznačně byl pro roli vybrán, protože je Dossovi podobný. Doufejme, že jeho kariéra teď nabere vyšší obrátky, protože předvedl úžasný výkon. Ale to platí o všech, z nichž nejznámější je asi Vince Vaughn v roli seržanta. A co je důležité - nikdo, opravdu nikdo, pod Gibsonovou taktovkou nepřehrává.
6) Výborný zvuk, kamera, střih
Víte, jak mi došlo, že Hacksaw Ridge má výborný zvuk? Protože jsem si ho vůbec nevšimla. Je naprosto přirozený, výbuchy vám v kině nebudou rvát uši, prostě to duní, rachotí, ale zvukař se nesnažil zviditelnit. Totéž Rupert Gregson-Williams, autor hudby, kamarád věhlasného Hanse Zimmera, který ovšem na rozdíl od Zimmera nedělá z filmu muzikál. Po odchodu z kina si tak nebudete ještě týden broukat nějakou vlezlou melodii. Nápodobně Simon Duggan – hlavní kameraman – jednoznačně první liga (točil třeba Warcraft, Vekého Gatsbyho a další hity) – snímá, co má snímat, a sice vždy z přirozené perspektivy (až na ten už zmiňovaný závěrečný záběr, který si na něm Gibson nejspíš vydupal).
7) Historická přesnost
Popravdě nemohu odborně posoudit, zda rekvizity a postupy bojových mediků jsou historicky věrné, ale oproti jiným válečným filmům mám ten dojem. Dílem je to jistě dáno prostě faktem, že tenhle film je o zdravotníkovi, takže mu kamera musí koukat pod ruce, na což jistě dohlížel nějaký poradce z vojenského muzea. Je to taková třešnička na dortu pro všechny, kdo se zajímají o polní medicínu, resp. combat lifesavery, jejich postupy a pomůcky (například jakou cestu urazily zaškrcovací turnikety).
Závěrečný verdikt
Vyjmenovala jsem 7 výjimečných rysů této filmové novinky, což je na jeden válečný film až dost. Pokud chcete vědět, kolik procent bych filmu Hacksaw Ridge na ČSFD udělila já, tak asi klidně 100 %. Protože ten film je po všech stránkách stoprocentní. Zároveň se ale nemohu zbavit dojmu, že právě tohle mně osobně trochu vadí. Nevím, jak to popsat, prostě je to až moc dokonalé. Někdo to ocení a bude uchvácen, já jsem paradoxně trochu zklamaná, sic bez zřejmého důvodu. Možná mě ale jen mrzí, že jsem v tom kině už byla a na tak dobrý film si zase budu muset mnoho let počkat. Možná.
A jestli jsem na něco zvědavá, tak jak se s tím poperou filmoví kritici. Ani v českých médiích se o filmu zatím moc nemluvilo, v Americe má Gibson kvůli svým názorům pomyslnou stopku. Samozřejmě, že chce Oscara. A tak se ukáže, jak moc se společenské hodnoty a vkus skutečně mění či nikoli, protože Gibson předvedl tradiční filmařinu, ale úplně vynechal témata multikulturalismu, genderu a globálního oteplování, naopak ukázal hrdinu, který se modlí: „Bože, pomoz mi zachránit ještě jednoho.“ Zneutralizuje to fakt, že Doss poskytl pomoc i zraněným Japoncům?
