Filmový čtvrtek: Soukromá válka pana Wilsona, aneb jak Američané vyzbrojili afghánské mudžáhidy.
Aby bylo jasno, tenhle film s Tomem Hanksem a Julií Roberts není žádná kino premiéra, natočili ho už v roce 2007. Děsí mě, že o něm vím až poslední rok, kdy jsem navíc odkládala jeho zhlédnutí. Moji chybu neopakujte, jde o základní znalost moderní historie předcházející dění, v němž žijeme…
Sice jsem tento snímek stáhla v nižším rozlišení (což asi čeká i vás), nicméně sedla jsem si trochu dál od monitoru a nakonec mi to vůbec nevadilo, protože nejde o trikovou podívanou, nýbrž o děj a dialogy. Takže ještě jednou apeluji – pusťte si to. Proč?
Všichni jsme obeznámeni s faktem – ovšem jen v podobě fráze – že USA vyzbrojily a vycvičily afghánské bojovníky, kteří sice vyhnali z Afghánistánu sovětská vojska, avšak záhy zemi uvrhli do občanské války, z níž povstal Taliban, pak bylo Září 2001, potom invaze, nedávno stažení… a země zase padá do chaosu.
Jak je sakra možné, že se každý spokojí s tímto „holým faktem“, aniž by řešil, co předcházelo a proč?
Já jsem v uplynulých letech četla hodně knížek o Afghánistánu – možná někteří znáte Frištu, Lovce draků a další. (Kdo je neznáte, vřele doporučuji.) Vesměs líčí, jak se pod Hindukúšem žilo na přelomu 60. a 70. let „jako na západě“ (promítaly se americké filmy a holky na ně chodily do kina v minisukních), pak se ovšem na politické scéně střetli islamisté a komunisté (samozřejmě to beru hopem, dostudujte detaily ve Wikipedii), pročež do země vtrhli Sověti, kteří se ovšem chovali poměrně krutě a rozhodně (logicky) nebudovali demokracii.
Byla jsem se tam podívat a do značné míry sdílím postřehy a závěry našich vojáků v misi ISAF, že dnes jde o velice zaostalý až barbarský národ. Domnívám se, že s ohledem na tamní průměrnou délku dožití a vůbec emigraci tamních elit, vlastně v Afghánistánu nežije moc obyvatel, kteří by „západní civilizovanost“ pamatovali. Přesto jsem vždy tvrdila, že už kvůli té špetce „disentu“, jež tam zůstala, měla mise ISAF smysl, ba naplnila by jej, kdyby trvala další dekádu (ale holt Obama…).
Zatímco názor, co by bývalo bylo pro Afghánistán dobré nyní, jsem si tedy učinila už dříve, nikdy mě bohužel nenapadlo se ptát, zda pro něj byla dobrá ona americká vojenská pomoc v 80. letech. I já se spokojila s onou frází o hřátí si hada na prsou, která je ovšem veskrze výsledkem lidské neznalosti, dost možná i ruské propagandy.
Bylo to tak jednoduché – nechat SSSR vykrvácet v Afghánistánu více než USA ve Vietnamu…
Pochopila jsem až díky filmu Soukromá válka pana Wilsona (Charlie Wilson's War). To byl americký politik, žádný slušňák, moralista či idealista, jen se zkrátka chopil příležitosti a dokázal strhnout další. Byl to děvkař, ale taky antikomunista a pragmatik. A konečně se pro něco nadchnul, snad i trochu dojat návštěvou uprchlického tábora. Takže přišel s návrhem zvýšit finanční podporu afghánskému odboji asi z deseti na dvacet miliónů dolarů…
…Skončilo to na půl miliardě od USA a půl miliardě od Saudů! A to on, nikoli prezident Reagan, uzbrojil Sovětský svaz k ekonomickému krachu a rozpadu. Šel na to chytře – afghánský odboj potřeboval zbraně, opravdu účinné zbraně!, aby s nimi sestřeloval sovětské vrtulníky a ničil bojová vozidla. Nemohly to být americké zbraně (ještě by z toho byla 3. světová), tak přesvědčil v té době znepřátelené země disponující sovětskou výzbrojí (Izrael, Egypt, Saúdy), aby vytvořily utajenou koalici. Nevídané!
No a pak začaly ty sovětské vrtulníky padat z nebe jako švestky, po desítkách… Wilson dopřál Sovětům to, čím si USA prošly ve Vietnamu. S tím rozdílem, že centrálně plánovaná ekonomika SSSR to nemohla ustát. Bylo to jednoduché, proto geniální. Ať se nad tím ošíváte jakkoli, uvědomte si, že svobodu i u nás máme od listopadu 89 do značné míry díky tomuhle prostopášnému americkému politikovi.
A dál?
Film končí tou samou otázkou. Je tam taková postava agenta CIA, který má afghánskou operaci v gesci, pročež po závěrečném přípitku na vítězství se zdaleka tak neraduje, protože tuší… Ta největší chyba USA, to nebylo vyzbrojení mudžáhidů, nýbrž usnutí na vavřínech. Zemi, kde je největší množství AK-47 a RPG v přepočtu na obyvatele, nemůžete nechat ladem. Byl to počátek krvavé občanské války, do velké míry podporované lokálními mocnostmi.
I to ovšem podporuje můj názor, že ukončení mise ISAF bylo stejným omylem. Historie se zkrátka opakuje a pokud má někdo problém se z ní poučit, tak USA. Ostatně nedávno jsem četla statistiku, podle níž byl počet obětí konfliktů (v Afghánistánu, Iráku, globálně) za „krvavého“ Bushe juniora poloviční oproti Obamovi ověnčenému Nobelovou cenou za mír. Jedna z dalších frází, s nimiž se obvykle spokojíme, nadává USA do světového četníka, kterého se o intervence nikdo neprosil. Ve skutečnosti se střídají etapy – a jedna z nich se nezadržitelně blíží – kdy se jej o to opět prosit budeme.
