Jak vést mládež k národní hrdosti včetně podpory bezpečnostních složek?
Cílem následujících řádků je reflektovat několik aktuálních událostí, které mají společné, že se u veřejnosti a zvláště u dětí a mládeže snaží posílit vztah k vlasti a k příslušníkům bezpečnostních složek, kteří za ni nasazují život. Nelze se totiž ubránit dojmu, že se to dělá špatně, ba čím dál hůř…
V pátek jsem byla na Dni bezpečnostních a záchranných složek v Dobrušce – podobných akcí mám za sebou mraky a mám je ráda. Na náměstí se postaví technika, stánky s výstrojí a výzbrojí, ve vymezeném prostoru se odehrávají dynamické ukázky. Dopoledne se tam vypraví všechny místní školy a školky, senioři a maminky na mateřské, po poledni se zastaví i lidé vracející se z práce. Všichni se výborně baví a fotí. Starostům, kteří to prosadí, patří dík – zdaleka ne v každém městě je to tradice.
Den bezpečnostních složek v Dobrušce
Proč ale píšu o něčem, co se na první pohled jeví jako naprostá idylka? Kdyby totiž takové veselice – atrakce plnily zamýšlený účel, tak by z jejich návštěvníků byli uvědomělí občané, kteří ještě poděkují policistům, když je zastaví za nepřiměřenou rychlost, že jim zachraňují život. A s vlaječkami by vítali vojáky vracející se z mise. Samozřejmě přeháním, ale věřte, že plánovači podobných akcí to přesně v této naději dělají. Co naději? Skálopevné víře, že když to tak půjde deset let, tak už tu konečně vyroste nová generace! Věřte mi, na téhle vlně jsem se nechala unášet čtyři roky.
Jenže dělá se to tak mnohem déle a efekt se jaksi nedostavuje. Takže je na místě zamyslet se, zda by ten koncept neměl být přeci jen jiný. Zda by se lidské a finanční zdroje nedaly použít jinak a lépe. O hodně lepší než jednodenní výroční show bývaly, žel krátkou dobu, Týdny s armádou.
Týden s armádou v Žatci (zdroj ARMY.CZ)
Ty vyvrcholily stejně pouťově, ale předcházelo pět dnů výstav, filmových promítání, přednášek a besed. Takže žák základní školy se seznámil s různými vojenskými odbornostmi, s misemi, ale také s historií třeba prostřednictvím vynikajícího filmového dokumentu Wintonovy vlaky doplněného ještě o besedu s autorem. Jedno zda třeťáci či sedmáci, nedutali, nejvýš pobrekávali, odcházeli s vědomostmi i kýženými emocemi. (Tyhle programy ale zrušila milá přechodného ministra Picka, no nejen Nagyová muži vládla.)
No nic, teď se přeneseme k aktuální záležitosti z jiného ranku, která jako by si kladla podobné cíle, avšak prováděla je stejně špatně. Česká televize se nás (nebo spíše ty mladé) rozhodla moderně a podle ní atraktivně dovzdělat v klíčových historických obdobích národa. Takže nám naservírovala Jana Husa, Dovolenou v protektorátu a chystá snímky o Karlu IV. a o Lídě Baarové. Pojďme se podívat na to, co už proběhlo a běhá z toho mráz po zádech…
Nemůžu úplně říct, že by mě Hus nezaujal. Tedy, dost mě nudil a byla jsem z něj rozpačitá, to druhé mě ale vedlo k tomu, že jsem si dokázala všechny tři díly přehrát (ještě jsem bohužel nenašla nikoho, kdo rovněž, tedy s kým bych o nich mohla polemizovat). Kraluje se tam zásadně v podnapilosti (pravda, v té době bylo bezpečnější pít víno než vodu), Václav IV. je „slabošský kverulant“, Zikmund „férový alibista“ a Hus je „naivní drzounek“, který se pomate při věznění v Kostnici a umanutí nechat se upálit vydává za zodpovědnost k národu. Jakkoli stará Vávrova verze nese indoktrinaci dobou svého vzniku, pro dnešní děti musí být pořád násobně zajímavější a inspirativnější, než výplod k 600. výročí.
Jako by nestačil tento průšvih s moderní interpretací Husa ve stylu Hra o trůny v českém podání a rozpočtem neumožňujícím najmout komparz (Betlémská kaple poloprázdná, takže si kladete otázku, zda se Hus nechal upálit pro třicet Pražanů), naše veřejnoprávní televize vypustila do světa něco, čemu říká docureality, ale je to více realityshow než dokument, s naprosto nechutným názvem Dovolená v protektorátu. Nelze se divit izraelským novinám, které do Česka poslaly vzkaz, zda vyjde druhý díl Dovolená v Osvětimi. Podobně pak reagovala evropská a americká přední média.
Rodina musí přežít na samotě, vybavené úměrně tehdejší době – což asi jediné, rozumějte rekvizity, má co dočinění s historií. Babička, která by klidně mohla hrát v remaku té od Němcové (kdy asi ČT přijde s tímhle?), válku jediná pamatuje a realisticky ztvárňuje. Takže brečí, když GESTAPO odvede syny. Následuje vstup deus ex machina (vypravěče) – poučení o tom, že GESTAPO obvykle vrátilo místo zadržených jen úmrtní list. Ale hle, nám se zde protagonisté po dvou dnech vrací a dědeček na zápraží se diví, že ani nejsou zbití. Bože!
Dovolená v protektorátu je drsně parodována (zdroj J.Dvorak.blog.idnes.cz)
Tento výplod České televize není průlomový a záměrně kontroverzní, jak se snaží už nejen před tuzemskými diváky, ale před zírajícím světem, sama sebe hájit. Je totiž neskutečně blbý, urážející žijící pamětníky a účel – zaujmout zvoleným formátem mládež – rozhodně neplní, protože opravdu neznám jediného uvědomělého puberťáka, který by na to koukal, ale ani uvědomělé rodiče, kteří by svému potomkovi vůbec dovolili se na takové hanobení obětí našich předků dívat. Nedávno z nějaké školy vyhodili učitelku, která deváťákům pustila Padesát odstínů šedi, já navrhuji vyhazovat dějepisáře, kteří by snad pouštěli v hodinách Dovolenou v protektorátu.
Pořád ale stojíme před otázkou, jak tedy dnešní mládež vzdělávat v otázkách historie, vlastenectví, jak ji vést ke kladnému vztahu k armádě atd… Jako bychom neměli dost kvalitních knih, dokumentů, celovečerních filmů a ještě pořád i pamětníků. Povinná druhoválečná četba? Proč ne komiksy Maus nebo Pérák? Filmy? Proč ne Musíme si pomáhat, Všichni moji blízcí, Schindlerův seznam, Pianista, klidně i Nepřítel před branami atd.? Pro následné období – komunistický teror 50. let – komiks Ještě jsme ve válce, filmy Ucho i nový Konfident s Mádlem je obstojný… Vynikající propojovák Tmavomodrý svět. Atp, atd. Vybavím si spoustu knih a filmů, které mě v tom věku – a není to tak dávno – bavily, oslovily a hodnotově zformovaly.
Takže, je třeba zastavit „čárkovače“ – jedno zda sedí na PR odděleních ministerstev obrany a vnitra nebo v ČT. Snaží se držet krok s dobou, ale opakováním špatných postupů, hlavně že mají tu svoji židli za peníze daňových poplatníků a plní(?) plán. Není nutné produkovat stále něco nového a nově, nýbrž využít toho, čeho kvalitu ne nadarmo ověřil čas. Bylo vydáváno za úspěch, že se do vzdělávacích programů (postaru osnov) podařilo vrátit přípravu občanů k obraně státu (postaru brannou výchovu). Kdyby to nebyla jen teorie, úspěch by to byl. Co kdyby raději armáda na ministerstvu školství prosadila, že se odpromítají kvalitní filmy, od Atentátu klidně až po Všiváky?
Atrakce na náměstích? Jistě, ale jako vyvrcholení cíleného a cílevědomého průběžného vzdělávání. Pak se teprve možná s tou další generací již dočkáme. Na té akci v Dobrušce, jíž jsem začala a která mě přivedla k tomuto zamyšlení, mě doprovázel čerstvý maturant nejprestižnějšího soukromého gymnázia v ČR. A úplně vážně se mě u sochy F. L. Věka zeptal, kdo o něm napsal tu knížku…
Ale co? Já sama Jiráska nevydržela nikdy číst, jenže aspoň jsem ho nakoukala. Možná ho zas zopáknou v prázdninovém tv programu. Neměl by ale běžet od září dopoledne, aby se mohl pouštět ve školách? Když jsem ho sledovala prvně tak v pěti letech (a nepřepnu, když na něj narazím dodnes), pochopila jsem pojem vlastenectví dokonale. Proč by neměly dnešní děti?
Anebo možná opravdu v této době F. L. Věk nebaví, já tenkrát nemohla ani přepnout na jiný televizní kanál, natož odejít na počítač. Aspoň tedy, že ten maturant se průběžně celý den ptal na základní otázky spojené s armádou, hasiči, policií… Snad jsem mu uměla odpovědět, ale copak tu návštěvu „atrakce“ na náměstí umí doplnit o jakžtakž výklad všechny ty učitelky? Což mě přivádí k otázce, zda MO už zahájilo vzdělávání pedagogů podle Koncepce POKOS, ale to vydá na jiný článek. Bohužel asi opět o tom, co se nerealizuje. Je to jedno s druhým…
