Čeští vojáci učí ty ukrajinské a sami se učí od nich, politici ujíždějí na patetismu
Příslušníci Ukrajinské armády se už několik měsíců jezdí cvičit do vojenského prostoru Libavá. Protože nejde jen o nováčky, ale i frontové veterány, předávají také cenné zkušenosti našim vojákům. Ti se shodují, že ukrajinské bojiště je zásadně odlišné od afghánského, kterým za dvacet let prošly tisíce z nich. Na otázku, proč Ukrajinci z bojů odjíždějí na výcvik do Česka, je jednoduchá odpověď – někteří se dostali do bojů ihned loni na jaře jako nováčci a teď teprve dohánějí bojové drily a postupy. A především, teď u nás a v dalších evropských státech podstupují odborné kurzy pro zdravotníky, chemiky či ženisty. Díky tomu nemusí Ukrajina odvolávat své cenné specialisty z bojiště do role instruktorů. Měli bychom být věcní v popisu, kdo komu čím pomáhá, neplýtvat vzletnými frázemi.
Politici vyrazili na kontrolu a vyvraceli hoaxy
Výcvik nedávno navštívila i ministryně obrany Jana Černochová, delegaci doplnilo několik poslanců a senátorů z různých stran. Na sociálních sítích jim kdekdo spílal, že si snaží jen nahnat PR. Ale ruku na srdce, kdekdo by se rád přesvědčil na vlastní oči, jak takový výcvik probíhá. Není problém spíš na straně těch, kdo takové příležitosti nevyužili, a tak sdílejí jen to, co slyšeli z doslechu?
Již v prosinci koloval na sítích a v řetězových e-mailech hoax, podle něhož si otec jakéhosi příslušníka AČR stěžuje na průběh výcviku i chování Ukrajinců. Armáda České republiky pak musela vyvracet zjevné nesmysly, jako že vojáci mají dovoleno popíjet. Každý, kdo byl někdy vyvezen do výcvikového vojenského prostoru, přitom ví, že tam dostane nanejvýše čaj.
Pravdivou z těchto fám byla snad jen výtka, že ukrajinští vojáci cvičí v českých uniformách. I to je totiž součástí pomoci České republiky. A logickou – Ukrajina se samozřejmě má co ohánět, aby v bojích zásobovala svá vojska vlastním stejnokrojem, takže u nás si ho šetřili a půjčili si staré české „skladovky“. Vyperou se, zašijí, znovu poslouží.
„Děkuji vám, že na Ukrajině bojujete i za nás.“ Příliš patosu?!
Tuto větu řekla ministryně Jana Černochová během své kontrolní návštěvy ukrajinským vojákům a tento obrat (v různých podobách, až po „Jsme ve válce“) se často vyskytuje i v prohlášeních dalších členů vlády. Je proto nejčastěji rozporován současnou českou opozicí a podle názoru autora tohoto článku bývá vskutku nadužíván tak, že vyvolává u části veřejnosti podrážděné a odmítavé reakce.
Autentičtější by bylo asi říct: „Jsem raději, když se bojuje na Ukrajině, než aby se bojovalo v Česku.“ To už je pocit, na kterém by mohla panovat široká společenská shoda, akorát vyznívá skoro až cynicky. Podobně bychom si mohli nalít čistého vína stran vzájemné výhodnosti společného výcviku – že získává od ukrajinských vojáků zkušenosti i česká armáda, aspoň otevřeně potvrzuje náčelník generálního štábu Karel Řehka: „Čerpáme nejen jejich neskutečnou motivaci a nasazení v boji i při výcviku, ale také obrovské množství zkušeností ze skutečného válečného konfliktu s Ruskem, což je nesmírně cenné.“
Kdo bojuje za čí svobodu bude zřejmé, až se k tomu právně zaváže
Výjezdu se zúčastnil také předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a dvojnásobný prezidentský kandidát Pavel Fischer. Vyjádřil se podobně, a sice že je hrdý na českou armádu, jak dokázala připravit podmínky už pro druhou rotaci vojáků, kteří půjdou z Libavé přímo na frontu na východní Ukrajině, kde budou nasazovat svoje životy i za naši svobodu. Pravdou ale je, že Ukrajinci bezmála rok nasazují životy za vlastní svobodu, odtud plyne jejich nadšení, zápal a obětavost.
Faktická poznámka: Jak by byli ochotni činit to pro tu naši svobodu, by se vyjevilo, kdyby situace byla opačná, napadeni jsme byli my. Respektive, kdyby Ukrajina byla členem NATO a převzala odpovědnost vyplývající z 5. článku jeho smlouvy. Zatím vycházíme z toho, že Ukrajina opakovaně za léta deklarovala zájem do NATO vstoupit, ale právě proto, že tušila nebezpečí z Ruska. Jako autor tohoto článku nechci nijak zlehčovat statečný boj Ukrajinců, jen upozorňuji podruhé na specifickou politickou mluvu, která je přehnaně patetická, a tak dál rozděluje českou veřejnost, nad níž ti samí politici naříkají, jak hluboce je rozdělená.
Přežijte! Aneb nebuďme patetičtější než Američané, kterým se za to vysmíváme
Úplně v závěru jsem chtěl jen popřát ukrajinským vojákům, ať konflikt přežijí a život si hezky užijí. Pak jsem si ještě vzpomněl na film Tábor tygrů (Tigerland, 2000). Celý se odehrává během výcviku amerických odvedenců, kteří během něj svádějí boj o vlastní život už předtím, než vůbec budou vysazeni roku 1971 ve Vietnamu. Ne že by Libavá byla výcvikovým prostorem, kde jde o život, ale film věrně zachycuje, jak se do mlýnku válečné mašinérie dostanou i chlapi, kteří tam z nejrůznějších důvodů nepatří. Na patetické kecy seržantů vedoucích výcvik ukazují známé gesto.
Především ale navazuje na tradici série dřívějších snímků (Četa, Apokalypsa, Olověná vesta aj.), které se nebojí upřímně říct, že ve válce jde o život, nikoli o politiku. A také nám dokazují, že americký patetismus není zdaleka tak dominantní a univerzální, jak se jej tady teď někteří politici snaží napodobit a ve výsledu plitce předčít. Asi se dívali na jiné válečné filmy, ačkoli mi ani není jasné, které to mohly být.
