Je Severní Korea opravdu hrozbou? Nepotřebuje naopak naši „podporu“?
Poslední týdny se zase hodně píše a mluví o KLDR. Faktem je, že tento komunistický skanzen, ani žádná jiná země na této planetě si válku nepřejí. Právě v tomto případě platí do puntíku heslo „Když chceš mír, připravuj se na válku.“ Ačkoli napětí se stupňuje a jednomu by i nahnalo strach. Tak si pojďme trochu více aktuální zápletku rozplést…
Nejprve trocha geografie
Jihokorejský Soul a severokorejský Pchjongjang jsou vzdáleny jako Praha a Brno. Hranice jako by však vedla už před Benešovem. A z brněnské strany stála více než miliónové zfanatizované vojsko. Tedy ku Praze na dostřel běžným dělem. Není divu, že urbanistický rozvoj Soulu řídí armáda a vybudovala z něj novodobou městskou pevnost plnou podzemních krytů a skříní s plynovými maskami.
Poloostrov jinak obklopuje moře, pouze na severu vede hranice s Čínou (a 11 km s Ruskem). Z jihokorejského Busanu do japonské Fukuoky doletíte za necelou hodinu, což je pro změnu jako z Prahy do Bratislavy. Na západní straně Žlutého moře je opět Čína. Takže co se děje v KLDR, se primárně týká čtyř zemí. Zatímco KLDR je historicky provázána s Čínou a Ruskem, Jižní Korea a Japonsko s USA, které jsou nejbližším východním sousedem v oblasti.
A trocha historie
Korejský poloostrov během druhé světové války okupovali Japonci. Poté si jej rozdělili podél 38. rovnoběžky Sověti (na severu) a Američané (na jihu), podobně jako si tehdy rozdělili Německo. V červnu 1950 pak Severokorejci s podporou SSSR zaútočili. Rada OSN následně přijala rezoluci o vojenské intervenci, takže Američané se legitimně vrhli do války (známé především ze seriálu M*A*S*H*). Zatlačili komunisty nejen zpět, ale prakticky až k čínské hranici, pročež se zapojila i čínská armáda a s její vydatnou pomocí se fronta posouvala opět na jih. Boje přešly v zákopovou válku a ta byla ukončena v červenci 1953 opět na 38. rovnoběžce.
Po celou dobu řídí KLDR dynastie Kimů podle vlastní ideologie Čučche. De facto jsou pasování do role bohů obdařených nadpozemskými schopnostmi. Masivní propaganda a přísná izolace více jak dvaceti miliónů obyvatel těmto neumožňuje vytvořit si k nomenklatuře a poměrům v zemi kritický postoj. Kdyby přeci jen, celé rodiny jsou přesunuty do obřích koncentračních táborů. Ostatně dobrou představu si lze učinit z vyprávění ojedinělých uprchlíků a literatury (skvělý je třeba Syn správce sirotčince).
Jaderný program a jiné provokace
I přes hladomory KLDR především zbrojí. Od roku 1993 přestala na své území pouštět jaderné inspektory. V roce 2009 oficiálně prohlásila, že disponuje jadernou zbraní, každopádně už v roce 2006 hlásila, že provedla první jaderný test. Odpovídající otřesy tehdy zachytili japonští i američtí seismologové. Další test následoval v již zmíněném roce 2009 a opět další roku 2013. Další dva testy proběhly loni v lednu a v září. Síla otřesů, tedy i zbraně, se zvyšuje.
K tomu je třeba připočíst řadu testů raket středního i dlouhého doletu. A také jiné nepravosti, jichž se severokorejský režim dopouští, ať už jde o hackerské útoky nebo praní špinavých peněz. Pokud ale zůstaneme u jaderné zbraně, rizika jsou zde dvě: jednak její prodej třetí straně (třeba teroristům), jednak tlak na státy v širším regionu, které by rovněž mohly začít usilovat o držení jaderných zbraní.
Nikdo válku nechce, tahle by rozhodně nebyla výdělečná
Tím se konečně dostáváme k tomu, co bylo zmíněno v úvodu. „Si vis pacem, para bellum“, doslova „Chceš-li mír, připravuj válku,“ (nikoli poněkud eufemistická česká verze „připravuj se na...“).
Mnoho nadějí bylo z počátku spojováno s nástupem třetího Kima. Čong-un vyrůstal pod změněnou identitou ve Švýcarsku, výspě demokracie, měl tam kamarády, hrál dobře basket a celkově se choval normálně. Jako nejmladší syn neměl převzít vládu nad KLDR, ale nakonec nebylo zbytí. Zatímco jeho otec byl na takovou kariéru připravován deset let, Čong-un sotva rok.
V režimu, kde mají kromě „boha Kima“ hlavní slovo generálové, není divu, že v pudu sebezáchovy musel záhy provést brutální čistky (včetně popravy strýce). Nadán prakticky neomezenou mocí a utvrzován všudypřítomnou propagandou, možná sám podlehl vlastnímu kultu. Přesto se v mnohém liší, odhaluje režimním médiím své soukromí, setkává se s obyčejnými lidmi, prověřené kádry vysílá studovat do zahraničí atd.
S ohledem na jeho „evropské kořeny“ si zkrátka musí být vědom, že KLDR je nutné vést ne snad k demokracii, ale minimálně kapitalismu čínského či vietnamského ražení. Čím více to ale bude dělat, tím více bude ohrožen vnitřními klikami i zahraničním kapitálem a lobby. Takže mu nezbývá, než současně ještě více demonstrovat sílu. V neposlední řadě není pochyb, že kdyby režim padnul (a to by se ve válečném konfliktu bez jakýchkoli pochyb stalo), stanul by před mezinárodním soudem.
Ovšem Kim Čong-un a jeho nejbližší nejsou jedinými, kdo stojí o zachování státu quo. Jak známo, sjednocení Německa financuje to „Západní“ dodnes. A to „DeDeRoni“ nebyli nijak dramaticky zaostalí a izolovaní, po čtyřech dekádách ještě nebyly zpřetrhány ani příbuzenské vazby a ztracena generační paměť. Naopak Jižní Korea si v žádném případě nemůže dovolit postarat se o severní krajany. Ti by se vydali za lepší obživou i do Číny a Ruska, které o ně rovněž nestojí. Nedopustí to ani USA.
Pomyslné sjednocení Korejského poloostrova bude možné teprve tehdy, kdy se KLDR modernizuje do té míry, že životní úroveň a informovanost obyvatelstva budou za okolními regiony zaostávat na škále od 0 do 100, nikoli od 0 do 1000. Tím vůbec není řečeno, že je to nemožné, vždyť ekonomický i mentální přerod Číny srovnatelný s průmyslovou revolucí v Evropě a USA proběhl několikanásobně rychleji. V KLDR to může být otázka (optimisticky) 30 let.
Problém je spíše ve vyděračském potenciálu KLDR. Zřejmě by si netroufla své zbraně ani přeprodat, neboť by to pro ni mělo následky podobné, jako je použít. To jí ovšem nebrání „jitřit vody“ a hrát na nervy zainteresovaných států, již dost napnuté. Vzhledem k současné geopolitické situaci je ale dost možné, že jí mezi prvními vyjde vstříc Moskva i Peking (je vůbec otázka, zda shromažďuje vojska na hranici, aby KLDR pomohl, nebo naopak zastavil migranty, že?). A jestli bude Trump co k čemu, udělá to také. Mnohem snazší a výnosnější je upnout konečně síly na potírání Islámského státu, kdežto KLDR potřebuje čas a – asi to zní blbě – i naši podporu.
