„Řidič těžký chleba má s chodci pod kolama.“ Aneb o odtržení Generace Z.
Přes svátky jsme tady na webu měli pauzu, nejen kvůli odpočinku, ale taky jsem si zlomila klíční kost a ťukat do klávesnice jen jednou rukou bylo na nic. Tak jsem se válela a rozjímala... třeba o Berlínu a tak. Možná se mi podařilo identifikovat jistý problém, který opravuje nyní moderní teorii o odtržení elit. Tak pokud vás zajímá, tak čtěte…
Trochu se zastavit… a nepodělat se z každý blbý zprávy.
S naší společností je něco strašně špatně – z hlediska jejího racionálního i emočního vnímání. Jak jsem teď nemohla psát, musela jsem nechat všechny ty vjemy – a že jich přes letošní svátky bylo - jen tak projít, nikoli hned proměnit v traktáty. Všichni mě litovali, že jsem se „zmrzačila“ před Vánoci, ale byl to asi Ježíškův zásah, protože co jiného by mě přimělo zklidnit a rozjímat (přemýšlet)?
Ponořila jsem se do té vánoční pohody tak hluboko, že události světového významu jako by plynuly kolem mě. Oproti běžnému režimu jsem nezkoukla hned po probuzení zpravodajské weby, a místo na ČT24 jsem se zasekávala se na nějaké pohádce. Takže třeba zpráva o Berlíně ke mně doputovala až po dvanácti hodinách. A to má tři blahodárné přednosti:
Za prvé: V době, kdy se žhavě šíří jen kusé informace, znervózňující či rovnou hysterické, protkané dojmy a z nich odvozenými dezinterpretacemi, si užíváte sladkou nevědomost, psychickou pohodu. Za druhé: Jelikož se člověk vyhne zmatení v oné prvé fázi, nenapíše na Facebook žádné komentáře, které by v dalších hodinách a dnech musel zpřesňovat nebo odvolat. Za třetí: Ačkoli je všem jasné, že co se stalo, nemůže se odestát, máme i tak v prvních momentech tendenci vzdorovat tomu (nepřijmout, vztekat se, …), tedy se psychicky vysilovat, přičemž s postupem času tato reakce opadá. Čím více jste tedy offline, tím lépe vstřebáte špatné zprávy. Tyhle tři body platí určitě pro starší 30ti let. Ale já jsem nadále přemýšlela o těch mladších…
Není cynik jako cynik – dnešní mládež je překvapivě znecitlivělá
Dnes je určitě poměr cyniků či sarkastů ve společnosti vyšší, než býval. Seriál Dr. House začali vysílat, když jsem nastoupila na vysokou – a spolužáci mi tak přezdívali. Mít „takové ty hlášky“, když někdo umírá či rovnou umře nebo se prostě děje něco jiného ošklivého, bylo tehdy ještě dost okrajové. Tedy tak trochu originální, dalo se tím odlišit. Dnes je to pro lidi v mém věku a starší naopak norma. Začali tak komentovat zprávy i moji rodiče. Přeci se pokaždé u Televizních novin nerozpláčeme, že.
Správně tedy rozumíte, že se tu bavíme o staletími zažité obranné emocionální reakci, svého druhu krajní a u leckoho úměrné tomu, jak je ve skutečnosti citlivý. Máte slupky jako cibule a funkcí té první je netečnost nebo odpálkování negativní zprávy jízlivou hláškou. Postupem času – tím, co se děje v tomto miléniu – se tak zařídila spousta lidí, aniž by měli vrozené vlohy pro černý humor.
Funguje to, jenže když to tak začala dělat většina společnosti, stalo se to normou. Ba co více, mladší lidičkové, děcka, se tomu naučili jako normální – jediné či hlavní – reakci. A mám silné podezření, že oni nemají narostlých tolik slupek a pokud ano, tak pod těmi dalšími je už jaksi nic netrápí – jsou chladní stejně na povrchu jako uvnitř. Vysvětlím:
Každý, kdo jako starší cca pěti let zažil 21.8.1968, si přesně vybaví, co dělal a co cítil. A podobně je to u 11.9.2001. My jsme na školním výletě sice zpívali „Hledej mě mezi kousky popela“ a „Když vykouknu z okna ven, tak vidím Boeing a v něm…“, ale to právě proto, že se to každého jednoho ze spolužáků hluboce dotklo (vždyť si mnozí z nás a našich rodičů v prvních hodinách mysleli, že začala 3. světová).
Když ale dnes pozoruji reakce mladých, převážně sluníčkových lidí, tak vidím dvě věci: Za prvé, jsou strašně korektní. Opravdu by si po Nice a Berlínu nezpívali „Řidič, ten tvrdý chleba má, praskají mu chodci pod kolama…“ Jenže a za druhé, jsou daleko chladnější, a právě tak také reagují - programově a povrchně. Tak, jak se má, jak se očekává. Spořádaně položí květiny a zapálí svíčky. Přebarví si facebookovou profilovku. A rozhovor s vrstevníkem zahájí konstatováním „to je tak hrozný, je mi těch lidí tak líto“, načež plynule přejdou k debatě o Justinu Beaberovi.
Kdyby bývali skutečně cítili, tak by to s nimi muselo hnout, ba zamávat. Vždyť je v ohrožení jejich svět. To pohnutí by ventilovali nejen výše popsaným sarkasmem, ale především by silné naštvání a zklamání přetavili v rebelii, včetně násilné. Neříkám, že by to něco řešilo, ale byla by to přirozená – zdravá reakce. Ta se zcela zjevně nedostavuje, ať se děje cokoli. My starší – a je to takový sociologický úzus – máme tendenci vidět je jako změkčilé mamánky, což se logicky pojí s přecitlivělostí, jenže to je právě chybná dedukce. Oni nejsou přecitlivělí, oni jsou naopak citově ploší.
Nemyslím si však, že by se mládež nakazila cynismem, který se v posledních letech tak rozšířil u jejích rodičů. Jak už jsem napsala, reagovat na negativní událost sarkasticky, je odrazem emočního pohnutí. Když mi spadnou klíče do kanálu, tak třeba ironicky řeknu: „No dobrý!“ Když tam spadnou dnešnímu maturantovi, tak neřekne ani „dobrý“, ani „do prdele“, ale pravděpodobně nasdílí na síti fotku toho kanálu s věcným popisem: „V tomto kanálu skončily moje klíče“. Není naštvaný, není smutný, nastalou situaci teprve zhmotňuje jejím sdílením.
Válka Generace X proti Generacím Y a Z
Celé to patrně souvisí s rozdělením generací X, Y, Z, o němž jste patrně už slyšeli. Někdy nebývá zcela jasné, ale našla jsem naprosto trefnou pomůcku (zdroj): „Ke generaci X (nar. 1965-1985) trefně řadí ty, co si ještě hráli v reálném světě. Generace Y (nar. 1986–1996) si ve volném čase hrála na počítači, zatímco Generace Z (nar. 1997 a později) jsou dle Michala lidé, kteří se na počítači dívají na videa, jak na počítači někdo hraje hry. S výjimkou ženské části této populace, která se na videu dívá, jak se někdo jiný líčí.“
Vysvětluje se tím téměř vše. Třeba proč moji bývalí učitelé ze základky dnes říkají, že jsme byli předposlední slušný ročník (já jsem 84) – ačkoli o dělení generací X, Y, Z nikdy nečetli (ale kdo jiný by si měl všimnout, než učitelé?). Také se tím vysvětluje, že si snadno v hospodě rozumím se čtyřicátníky, ač jsou ode mě věkově dál než dvacátníci, s nimiž se však domluvím mnohem hůře. Atp. Samozřejmě věkové hranice nelze brát příkře, evoluce byla postupná, na „Východě“ nastupovala Generace Y trochu pomaleji. Atd.
Každopádně Facebook a YouTube vykonaly své. Zejména odosobnění komunikace, vymazání rozdílů mezi známým-kamarádem-přítelem. Když děcka z Generace Z přijdou do hospody, ať tam sedí se známým nebo „nejlepším přítelem“, nedívají se na něj, ale do smartphonu – a možná si tam dopisují i s ním. V těláku neudělají ani kotrmelec a když spadnou na lyžích, tak se rovnou zmrzačí (fakt není náhoda, že si na to stěžuje i náčelník Horské služby), ale jinak fyzickou bolest, natož nějaké strádání, vůbec na vlastní kůži neznají. Nejsou třeba úplně líní jít na brigádu, ale tvrdě vydělaných patnáct tisíc pak vrazí do jedinýho podělanýho telefonu. Záleží jim totiž jen na sobě (i kdyby si dobrý pocit kupovali prací v neziskovkách) a na svém mobilu, ohozu a prezentaci na sítích.
Co s nimi „emočně pohne“, až se rozbrečí, je Trump v Bílém domě, Zeman na Hradě a Brexit. Ne proto, že by o tom přemýšleli, ale protože vzájemně sdílí, že „je to bláto“ (termín pro opak toho, co je cool). Chtějí, aby jejich rodiče volili Merkelovou a starali se kromě nich taky o milión imigrantů. Vyzývají, ať učiníme svět stejně bezstarostným pro ně jakož i dalších šest miliard lidí. Vůbec jim nedochází, že je to nesmysl. Kdyby to bylo na nich, tak tu všeobecnou pohodu sestřihají do dvouminutového videoklipu a ten si nasdílejí.
Někteří filosofové se nám snaží namluvit, že právě tahle generace, jen proto, že je nejmladší, je předvojem lepších zítřků. A že se podobá Hippies, což je ale naprostý nesmysl. Pomůžu si jednou velmi trefnou definicí: „Hippies byli otevřeni vesmíru, přírodě a Bohu. Věřili, že vždycky může být hůř. Radovali se z maličkostí. Byli šťastní i s tím málem, co většina měla. Radovali se, když vysvitlo sluníčko, když viděli novou kytičku nebo slyšeli novou písničku. Nepotřebovali k životu luxus, drahá auta…“ (zdroj)
Srovnejte to s generací Z: V Boha nevěří ani trochu, s jakýmkoli transcendentnem má problém, přírodu zná jen z videí na YouTube, nikdy si v ní nehrála, předpokládá, že bude stále jen lépe, lpí na svých iPhonech a předražených kšiltovkách, věčně vnořena do displeje si nemůže všimnout, jaké je kolem počasí a roční období, vlastně si velmi málo všímá čehokoli v reálném světě a když je s ním konfrontována, tak to nese velmi nelibě a obviňuje „dospělé“…
Nemůžeme nalézt shodu, protože nemluvíme stejným jazykem, ba nežijeme ve stejném světě
Další chybnou konstrukcí filosofů a sociologů je nyní tak populární žvatlání o odtržení elit. Podle mě nesouvisí s elitami a politikou, nýbrž způsoby komunikace a vnímáním okolního světa, které je právě typické pro Generaci Z a přeneslo se na část starších, přičemž tato část je omylem ztotožněna s elitou. Oč jde? Také se o slovních přestřelkách Ovčáčka a Kalouska nebo jiných představitelů státu dozvídáte, až když v televizních zprávách citují jejich Twitterové účty? Tak to je ono.
Jeden z mých neojoblíbenějších platných sociologických konceptů se jmenuje „jazykové kódy“. V 70. letech si jeden výzkumník (Bernstein) konečně všiml mnohasetleté praxe, že prostý lid se baví jiným jazykem než vzdělanci. Platí to i dnes, ovšem dělení není už tolik třídní (podle socio-ekonomického postavení dotyčného), za to je odvozeno od podílu komunikace přenesené na sociální sítě, ještě k tomu jejich vybrané typy (na Facebooku jsou dnes už i naši rodiče, pro mladé je Instagram, pro intouše Twitter…).
A další věc, která dnes u teorie jazykových kódů funguje jinak, je vlastní charakter jazyka. Dříve nižší vrstvy používaly jednodušší jazyk – chudší na synonyma, metafory a další prostředky, které výrazům dávají nejrůznější významové nuance a emoční zabarvení. Toho byly naopak schopny vyšší vrstvy s rozvinutým jazykovým kódem. Dohromady s tím, jak v případě psaného projevu autor zvládá ještě i gramatiku, jste si mohli donedávna utvořit jasnou představu, jaké má autor vzdělání a plus mínus intelekt.
Nejprve SMS a pak především online chatování na sociálních sítích naopak zformovaly nový jazyk – stručný, ba plný univerzálních zkratek a emotikonů, s nimiž si můžete dekódovat jednu a tutéž větu mnoha způsoby (je či není myšlena vážně, smutně, radostně?), aniž by však její mnohoznačnost byla autorovým záměrem. Tento nový kód vyvinula mládež, ale převzali jej i ti starší, kdo potřebují držet krok a tuto cílovou skupinu formovat a oslovovat – tedy celebrity, inzerenti zboží pro mladé a politici, v případě politiky také státem dotované neziskovky (vzpomeňme HateFree).
Výsledkem je, že jedni (Generace Y/Z) i druzí (část elit – nikoli elity jako celek) si tam, na sítích, tak nějak rozumí. Kdežto většinová populace – a do roku 85, resp. 96., nás je narozena většina – jim nerozumí a ani nechce, vlastně má dost důvodů jejich vyjadřováním naopak pohrdat. A také se jej neúčastnit, což ovšem ve virtuální realitě vytváří dojem, že ani neexistují alternativní názory.
Jako by to nestačilo, sociální sítě jsou založeny na tom, že se „přátelíte“ jen s těmi, kdo mají podobné zájmy a postoje, takže jste od reality izolováni třikrát – vezmu to z pohledu „elity“ nebo teenagera: Za prvé, pokud jste fyzickou komunikaci omezili na minimum, pak nevnímáte lidi, kteří nejsou na síti. Za druhé, pokud se bavíte na síti jen s „přáteli“, vůbec nevnímáte osoby, které jsou sice také online, ale mají jiné hodnoty a zájmy. Za třetí, pokud na sebe přeci jen narazíte, tak se beztak nemůžete moc bavit, protože používáte jiné jazykové kódy.
Odtržení od reality bude mít nedozírné následky
Ještě jednou zdůrazňuji – není to tak, že by se „ty elity“ nějak domluvily na ignoraci nás občanů, ony zkrátka nepřicházejí s námi občany, tudíž realitou, příliš do styku. Už dříve platilo, že třeba neví, kolik stojí máslo, ale k jejich izolaci v reálném světě se přidala izolace v komunikaci, jež se dnes odehrává především virtuálně. Tento problém je podle mě reverzibilní – tzn. vratný. Stačí ve volbách vypráskat ty, kdo zjevně o reálném životě voličů nemají páru. Dokázali to Britové a Američané, další budou následovat (vsadím se, že i Babiš projede další volby).
V případě nastupujících generací ovšem virtuální komunikace není marketingovým nástrojem, jakýmsi doplňkem komunikace, nýbrž přirozenou a dominantní platformou, novým stavebním prvkem jejich socializace. Vytváří natolik falešný obraz světa – dost možná zcela samostatný paralelní svět – že před nepříjemným potýkáním se s tím hmotným (není tak líbivý) se mladí lidé ještě více utíkají a izolují ve své virtuální komunitě. Nůžky se tak neustále rozevírají.
Zvrátit tento proces by vyžadovalo resocializaci – doslova je přeučit, resp. nově naučit dvě věci: Za prvé, komunikovat „postaru“. Jak známo, jazyk strukturuje myšlení. Myslíme v jazyce, mluvíme v jazyce, svým způsobem i konáme v jazyce, protože vše neustále pojmenováváme. Dovedu si představit, že tohle je ještě uskutečnitelné. Jenže – pokud někdo vyrůstá v určitém komunikačním kódu (nejde jen o psaní, ale co člověka vůbec zaujme, jak a komu o tom referuje), je tím formována i jeho osobnost, charakter.
To proto nestačí rozdat imigrantům příručky s přehledem „západních“ hodnot a očekávat, že se vzdají zvyklostí, jež odmala považují za správné. Také Generace Z je nekompatibilní s naší kulturou a jen velmi těžko integrovatelná. Pokud nezasáhneme, tak se její myšlení a jednání stane novou normou. Na tak silné změny myšlení přitom lidské společenství není stavěno, technologický pokrok předběhl možnosti lidské mysli, vůle a morálky.
Dnešní technologie činí ze svých uživatelů necitlivé a nevzdělané omezence, netolerantní totalitáře. Teprve nyní, nikoli prosazeno silou totalitních režimů, nýbrž technologií, se naplňuje Orwellova vize o kontrolované společnosti, jež podle potřeby upravuje vlastní historii a přítomnost. Takže zakončím několika citáty:
„Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“
- máme ještě toto právo? Když mi někdo pak nadává do xenofobů a rasistů, je to obvykle někdo z Generace Y/Z
„Jedním z následků bezpečného a civilizovaného života je nesmírná přecitlivělost, takže na všechny primární emoce se pohlíží s určitým odporem.“
- stačí se podívat do komentářů k tomuto článku, kde mi představitel Generace Y píše: "Pokud má autor článku problémy se zvládáním vzteku, tak by měl vyhledat odbornou pomoc a ne psát článek o tom že mladý nemaj emoce..."
„Už dříve jsem si povšiml, že v novinách nikdy není žádná událost podána přesně; avšak ve Španělsku jsem poprvé v životě uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ani vztah, jaký bývá komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí. Viděl jsem, jak jednotky statečně bojující byly označovány za zrádné a zbabělé - a jiné, které ač na ně nebyla vystřelena ani jedna kulka, byly oslavované jako hrdinové imaginárních vítězství.“
- my si toho všimli před rokem po událostech v Kolíně n. R., ale bude toho více a pořád, jen se o tom fakt nedozvíme
A co s tím máme udělat?
„Existují okamžiky, kdy se vyplatí bojovat a být poražený, než nebojovat vůbec.“
