Jediná ucelená expozice novodobých misí AČR je ve Vlkoši, pílí srdcaře.
Vojenských muzeí jsou v republice desítky, ať je provozuje stát, kraje nebo spolky. Drtivá většina z nich cílí na druhoválečné období. Ucelená, průběžně aktualizovaná a trvale přístupná expozice novodobého nasazení AČR po roce 1990 je jen jedna, a resortu obrany nepatří. Vojenský historický ústav naopak zařadil do svých sbírek jeden z artefaktů, které z vlkošského muzea vzešly jako pobočný projekt.
Že to lze a jak se to má dělat, ukazuje obec s tisícovkou obyvatel a jedním „obecním bláznem“
Vlkoš u Kyjova je na první pohled tuctová vesnice. Dvě samoobsluhy, hospoda, prvostupňová základní škola. Je ovšem patřičně hrdá na svého slavného rodáka, generála Sergěje Jana Ingra, legionáře a později ministra národní obrany exilové vlády v Londýně. Přesněji, je na něj hrdá díky jinému dnes už slavnému občanovi, Petru Něničkovi.
Ten zde roku 2008 otevřel Ingrovi muzeum, o rok později začal pořádat Vlkošské dny vojenských tradic. To na louce za obecním rybníčkem duní bitva simulující osvobození, od obecního kostelíku nalétávají spojenecké letouny, nechybí ukázky policie a současné armády.
A to není zdaleka všechno, postupem času se zde zrodily další projekty národního i mezinárodního dosahu. Z této obce se vozily několik let zubní kartáčky a školní potřeby distribuované českými vojáky dětem v Afghánistánu, kultovní plyšák Lvíček Míra doprovázel vojáky v misích a zážitky zprostředkovával školákům formou komiksu.
Lípa republiky zde byla ozdobena psími známkami s nacionály padlých vojáků, což je originální, a přitom jednoduchý způsob, jak uctít jejich památku, když obecní pomníky padlým se už nestaví. A do všech koutů Česka, ale i na spojenecké základny v Afghánistánu, doputovalo z Vlkoše přes 80 laviček válečných veteránů jako další alternativa k uctění národních hrdinů soudobých konfliktů.
Právě lavička s pořadovým číslem 000 „Počátek“, která sloužila v kapli na afghánské základě Bagram, se aktuálně stala majetkem Vojenského historického ústavu, a požívá tak zákonné ochrany. Je to poněkud paradoxní, že zřejmě připravovaná expozice novodobých misí, kterou po ukončení rekonstrukce nabídne Vojenské muzeum Žižkov, bude tvořena i tím, čím podporu novodobých veteránů dosud supluje zapálený civilista.
Jak výčet projektů z Vlkoše naznačuje, a to stále není úplný, těžištěm není samotná vzpomínka na generála Ingra, nýbrž dnešní Armáda České republiky. Jejím misím od roku 1990 je věnováno celé druhé patro muzea, které se snad v dohledné době podaří rozšířit o další prostory.
Klíčové je, že díky unikátnosti této sbírky ji vyhledávají právě i novodobí veteráni a sami ji zásobují dalšími artefakty. Každý vystavovaný kousek tak má svůj příběh. Je zde kupříkladu potrhaná a zakrvácená vlajka OSN z tragického zásahu pozorovatelny Petra Valeše a Luďka Zemana v misi UNCRO (1995).
Ministerstvo obrany se ve Vlkoši rádo inspiruje, ale nedokáže projekty rozvíjet
Petr Něnička je vojenský srdcař a tento termín podle internetových stop i zavedl, následně jej adoptoval a popularizoval někdejší ministr obrany Saša Vondra, dnes jde o široce používaný výraz pro nadšence v military komunitě. Nejeden z Něničkových nápadů, jak podpořit vztah veřejnosti k armádě, od prvorepublikových vojenských tradic k novodobým válečným veteránům (těm zejména), převzalo v průběhu let Ministerstvo obrany.
Vlkošského srdcaře k tomu někdy přizvalo a jindy jej spíše obešlo. K dohadování o autorství má příliš velký nadhled i srdce, stýská si spíše nad tím, proč všechno tak trvá. Několik let totiž trvalo i uložení ostatků generála Ingra na hřbitově rodné obce, nepochopitelně a navzdory jeho poslednímu přání zdobila urna poličku ve Vojenském historickém ústavu. Nakonec se uložení ostatků ujal Saša Vondra, se všemi vojenskými poctami v září 2012.
„Jste na nás moc rychlý a moc daleko od Prahy,“ cituje Petr Něnička, se směsicí hrdosti, pobavení i hořkosti, vysvětlení liknavého přístupu oficiálních míst, kterého se mu před lety dostalo z komunikačního odboru MO. Je sympaticky upřímné a jasné, současně však pravým opakem toho, co chce z vládního úřadu občanský dobrovolník a vlastenec slyšet jako výmluvu. Kdyby ministerstvo samo přicházelo s projekty a budovalo novodobé tradice, nechť tak činí po svém, jenže těžko si vybavit jediný počin z dílny ministerstva, který by měl dopad a trvalost jako ty z Vlkoše.
Něnička kupříkladu jako první zavedl na Facebooku připomínání padlých, což s odstupem následovaly další tematické stránky včetně resortu obrany, přičemž některé si dodnes kopírují (nikoli přesdílejí) jeho grafiku. „Začal jsem publikovat příspěvky o den dříve, jako „Nezapomeňte, že zítra si připomínáme…“, tak mě začali kopírovat i v tom, ale to je poslední, co by mi vadilo,“ směje se tento bodrý Moravák.
Zamrzí ho spíše projekty, které Ministerstvo obrany vzalo za své a pak je zazdilo. Příkladem může být web turistika.army.cz z roku 2013 (zobrazit můžete přes web.archive.org zde), což byl svého času moderní projekt, kdy jedna mapa obsahovala, umožnila tematicky třídit a automaticky přidávat veškeré vojenské památky a muzea v ČR. Ministerstvo obrany o pár let později portál zrušilo bez náhrady a vysvětlení, navzdory nabídce bezplatného zajištění pokračování provozu. Obdobně MO upustilo od několik let rozvíjeného projektu Lvíček Míra, který předběhl dodnes nezvládnuté zavádění POKOS do škol (Příprava občanů k obraně státu).
Proč vlastně resort obrany nemá expozici novodobých misí?
„Protože je přeci ve Vlkoši,“ chce se ironicky říci. Snad bude součástí nově zrekonstruovaného Vojenského muzea na Žižkově. Na druhou stranu, ta trvá dva roky, takže prostor zde byl. Na mise VHÚ dříve pamatovalo však jen formou dočasných expozic. K dispozici navíc mělo a má ještě letecké muzeum ve Kbelích a muzeum pozemní techniky v Lešanech, kde se koná i tradiční Tankový den s návštěvností desítek tisíc lidí. S budováním oficiální resortní expozice moderním misím se tedy mohlo začít dávno.
VHÚ občas na Facebooku sdílí, že součástí jeho sbírek je ta či ona součástka novodobé vojenské výstroje. Vykoleduje si tím spíše ironické komentáře připomínající letité trable s nákupem obyčejných polních uniforem. Má ale VHÚ ještě vůbec potenciál získat „uniformy s příběhem“?
Ono i mezi druhoválečnými vykopávkami hraje roli, zda víte, komu patřily, nebo jde jen o kus zrezivělého železa, kterého jsou pole stále plná k potěše nadšenců s minohledačkou. S jen špetkou nadsázky totiž nezbývá než konstatovat, že vše cenné z novodobých misí je už ve Vlkoši.
Na zdi vlkošského muzea visí citát: „Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude skutečně potřebovat.“
V expozici se pak objevuje ještě citát nejznámějšího novodobého veterána Jiřího „Regi“ Schamse: „Kdybys byl třeba jediný, kdo může či umí udělat, co je potřeba, musíš to udělat.“
Petr Něnička se jím do puntíku řídí, akorát je smutné, že už 12 let je právě ten jediný.
(Foto: archiv autorky, kromě lavičky v Bagramu - foto sdílené P. Něničkou)
