Vojenský zdravotník Jaroslav Duchoň: O armádě a cestách božích
Vojenský zdravotník Jaroslav Duchoň pořádá už léta zdravotnické kurzy pro kolegy i veřejnost, protlačil do AČR systém TCCC, provozuje centrum ELITE Lhenice, včetně tělocvičny, v níž propaguje CrossFit. V rozhovoru otevřeně popisuje své působení v armádě a stav výuky taktické medicíny. Rovněž otevřeně popisuje, jak se hledal v dospívání, jak je pro něj důležitá víra a rodina, anebo boj s vlastním egem.
Redakční poznámka: Ještě než stačil tento rozhovor vyjít, staly se dvě zaznamenáníhodné věci. Zaprvé, Elite Training Center Lhenice se stalo oficiálním certifikovaným výukovým centrem NAEMT (National Association of Emergency Medical Technitians), což znamená, že může vydávat celosvětově uznávané certifikáty pro kurzy bojové medicíny NAEMT TCCC for All Service Members, Combat Lifesavers a Medical Personnel. Zadruhé, vypukla válka na Ukrajině a Jarda Duchoň uspořádal a dál nabízí jednodenní kurzy TCCC bezplatně pro státní příslušníky Ukrajiny, kteří z ČR odjíždí na frontu.
Být voják nebo záchranář? Sice jste skloubil obojí, ale jaké byly Vaše sny o budoucí kariéře, když jste byl ještě teenager?
Ti, co mne znají z dob studií na gymnáziu v Českém Krumlově, mi zcela jistě dají za pravdu, že ani jeden z nich by si v té době ani ve snu neodvážil pomyslet na to, že by se „Jarin”, jak mi na gymplu přezdívali, kdy mohl ucházet o takovéto místo. Měl jsem opravdu velmi bouřlivou pubertu, která byla potencována érou techno a house parties, které jsem si nenechával ujít, samozřejmě na úkor studia. Po maturitě jsem absolutně netušil, co bych chtěl ve svém životě dokázat, avšak Bůh měl se mnou již zcela jasný plán. Základní vojenská služba mě zcela vytrhla z bezstarostného a chaotického způsobu života a dala mi přesně to, na co jsem byl z dětství zvyklý - řád a morálku. Jsem vděčný, a tak je to mých posledních 20 let, za jakoukoli, a to i bolestnou zkušenost. Armáda však byla lékem na mou „nemoc“ a stala se z ní doslova a do písmene má kojná.
Kdy a proč jste se rozhodl studovat obor zdravotní záchranář, vybíral jste mezi dalšími podobnými obory, anebo i diametrálně odlišnými?
Když jsem se v roce 2002, dva roky po ukončení základní vojenské služby u táborských psovodů, hlásil na obor zdravotnický záchranář, měl jsem zcela jasno. Jasno, jako nikdy dříve v mé bouřlivé mladické minulosti, že chci skloubit pomáhající profesi záchranáře se službou v ozbrojených silách. Značná část rodiny z matčiny strany je nebo byla zainteresována ve zdravotnických profesích - lékaři nebo zdravotní sestry. Pro hluboce věřícího člověka, za kterého se považuji, to byla jedna z mála logických cest. Kdo by si pomyslel, že průměrný, až podprůměrný středoškolský student, bez jakýchkoli bazálních informací z oblasti ošetřovatelství, projde touto odbornou školou jako „nůž máslem“. Ten obor jsem si prostě a jednoduše zamiloval!
Armáda v té době měla o vystudované záchranáře zájem?
Původní cíl byla plzeňská SAR (pozn. red.: Letecká záchranná služba), avšak neměl jsem dostatek zkušeností, abych splnil požadavky v té době kladené na létající zdravotnický personál. Při vstupu do AČR mi bylo z důvodu nedostatku zdravotnických míst nabídnuto praporní obvaziště klatovského útvaru, ze kterého jsem záhy přestoupil do svého současného působiště, strakonického 25. protiletadlového raketového pluku.
Před základní vojenskou službou jste na dráhu profesionálního vojáka nepomýšlel? Jaké byly Vaše začátky?
Víte, myšlenka na armádu my přišla v době puberty tak stupidní, že jsem během studia na gymnáziu ani v koutku mysli nezapochyboval, že se vojenské službě vyhnu, a to velkým obloukem. Z omylu mě vyvedla odvodní komise, která na můj žertík, že bych rád obsluhoval jaderné střely, zareagovala určením nástupního termínu říjen 1999, a to v místě přijímače Českého Krumlova s další štací 4.brn Tábor. Tento klistýr měl jediný cíl, zkrotit, možná zlomit mou vzpupnost, namyšlenost a lehkomyslnost. Tyto hříchy byly ze mne během prvního půl roku zcela vymýceny za použití jednoduchých vojenských drilů. Během této základní vojenské služby jsem opět nabyl ztracené morální hodnoty a byl jsem rozhodnut zůstat. V tom mě utvrdilo i velice úspěšné umístění na výběrovém řízení ke 4. brn, které jsem absolvoval v Bechyni ještě během základní vojenské služby.
Kartami však v té době zamíchala má první žena, která se s mou myšlenkou profesionálního vojáka neztotožňovala. Vše se tedy na malou chvíli odložilo a opět to tak mělo být. Vše čekalo na moment, kdy se s vojenskou profesí bude moci skloubit profese pomáhající. Tak se tedy stalo v roce 2005. Po vstupu do profesionální armády jsem se takřka okamžitě pustil do realizace mého již v civilu připraveného projektu výuky bojové medicíny. Bez jakýchkoli praktických zkušeností v poskytování neodkladné péče v bojových podmínkách, jsem doslova na koleni nastartoval projekt vzdělávání vojenského personálu na základě systému TCCC, který byl v té době doslova a do písmene v plenkách, avšak dával mi smysl jako nic jiného, co jsem do té doby zvládl nastudovat. Jeho jednoduchost a využitelnost v taktickém prostředí se mi jevily jako vhodná kombinace pro řadového vojáka.
Nebylo poněkud drzé hned na počátku vojenské kariéry chtít učit ostatní?
Propagace systému TCCC mi hned v úvodu vysloužila nejen uznání, ale i kritiku z míst nejvyšších v oblasti vzdělávání – z Fakulty vojenského zdravotnictví (FVZ), kde se v té době protlačoval diametrálně odlišný, britský systém BATLS/BARTS. Musím říct, že toto mě ani trochu neodradilo. Ba naopak. Dobrou zpětnou vazbou pro mě zůstávalo čím dál větší množství požadavků na proškolení v pětidenních kurzech TCCC for CLS, které jsem od roku 2006 ve strakonické posádce realizoval, a to nejen ze strany do misí odjíždějících příslušníků z celé 4. brn nebo tehdejšího prostějovského průzkumného praporu, ale i členů různých speciálních policejních jednotek a ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů.
V té době, mám na mysli období let 2006-2011, jsme byli schopni ročně odučit více než 15 kurzů, ve kterých bylo mnohdy kolem 20 posluchačů, kteří se ve většině případů připravovali na plnění operačního úkolu v rámci zahraniční mise. Tato práce měla smysl, i když probíhala de facto „ilegálně“ bez armádního požehnání. Tomu se dostalo až záhy, a to na základě nezvladatelné situace, která nastala poté, kdy stejnou potřebu školit jiným systémem pocítili i mí hraničtí kolegové B. V. a D. C. a spolu s nimi i žatečtí zdravotníci. Většina z nich již měla v té době první reálné zkušenosti s poskytováním péče v bojovém prostředí a věřím, že pociťovali stejně jako já podobnou nedůvěru v tehdy zajetý systém výuky, ve které se kombinovala civilní medicína s vojenskými prvky. Za toto jsem si na univerzitní půdě vysloužil nehezký cejch, který mě ještě do nedávna při jakékoli návštěvě FVZ provázel (s úsměvem).
Také sám jste se dál vzdělával?
Další studia byla nutností, kterou jsem vyhodnotil během zahraničních operací. Prvotní myšlenkou bylo rozšířit přednemocniční znalosti o ty z nemocničního prostředí. Bylo to na základě mé první zahraniční mise, kde v některých případech bylo z důvodu prolongované péče zapotřebí spíše dovedností z oboru ošetřovatelství. Tato cesta však pro mě byla slepou uličkou a studium jsem na konci druhého ročníku dobrovolně a se zklamáním ukončil na základě vnitřního boje s tzv. Ošetřovatelskými modely.
Hned v zápětí jsem však zcela bez jakéhokoli zaváhání nastoupil na obor, který byl naprosto šitý namíru všemu, co jsem potřeboval a byl schopen ve své profesi využít. Ochrana obyvatelstva se zaměřením na CBRNE byla startovní čárou mého současného navazujícího magisterského studia na jihočeské univerzitě v oboru Civilní nouzová připravenost, kde se postupně připravuji na roli krizového manažera. Obor mě svým širokým rozsahem vědomostí z různých vědních disciplín zcela pohltil.
Profese vojenského zdravotníka si vyžaduje neustálé udržování nadstandardní profesní erudice. Jak říkám i svým studentům, aniž bych chtěl jakkoli dehonestovat určitá povolání nebo profese, „zde neprodáváme rohlíky“. V našich rukou je v určitých situacích to nejcennější, co jsme od Boha dostali propůjčené - lidský život.
Myslíte, že do Vašeho profesního směřování vstupovala náhoda, anebo osud? Můžete se s našimi čtenáři podělit o nějaké klíčové momenty, které Vás zásadně ovlivnily?
V mém vnímání bytí existuje pouze přítomnost, která je již dávno předurčena. V přítomnosti zároveň vidím po mnoha letech slepoty – přežívání v minulosti a pošetilého plánování budoucnosti – jistou spásu. Jak nedávno během jednoho z našich rozhovorů řekl můj duchovní otec M. Š., vojenský pravoslavný kaplan: „Bohu musí občas připadat úsměvné, jak si plánujeme budoucnost”. Už příliš neplánuji, respektive nejsem tolik upjatý na myšlenku budoucnosti. Věřím, a každý, opravdu každý, den se modlím, abych ten den žil nejlépe, jak to jen dokážu. Můj život, a tak to v současnosti vnímám, byl a je zcela jasně řízen ke konkrétnímu bodu. Proto tu stále jsem, proto ještě nenastal můj čas. Vnímám to tak, že Otcův plán ještě nebyl naplněn a já budu zcela jistě vystaven mnoha dalším životním zkouškám, které prověří nejen víru mou, ale i mých blízkých.
Mezi klíčové momenty, které mě ovlivnily, zcela jistě patří kontakt s realitou života mimo naši evropskou západní bublinu, ve které byl ještě donedávna všeho dostatek, včetně svobody. Ať již Afghanistán, tak i Afrika ve mně zanechaly stopy, stejně jako ve většině z lidí, kteří dostali možnost tyto části naší planety navštívit. Odsud jsem odjížděl s pokorou a vždy se s naprostou pokorou zase vracel. Myslím, že jste již tato slova slyšeli mnohokrát. Beru to jako velký dar a lekci od Boha, která ještě více zformovala můj postoj k bytí jako takovému.
Na jaké pozici v armádě v současnosti působíte, jaká je Vaše pracovní náplň? Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
V současné době působím na pozici zdravotnického důstojníka praporního obvaziště a na této pozici pravděpodobně setrvám až do mého odchodu z AČR v polovině roku 2022. Mou hlavní pracovní náplní je supervizovat výcvik zdravotnického a nezdravotnického personálu, provádět odborná školení a odborně zastřešovat výcvik TCCC u 25. plrp Strakonice, kde připravujeme Combat Lifesavers v jednom ze šesti výcvikových center AČR.
Má běžná pracovní náplň není v posledních dvou letech příliš květnatá, jak tomu bylo v předchozích obdobích. Ve většině případů se jedná o administrativní práci, spojenou s vylepšením již fungujícího systému výuky. Nepředstavujte si, prosím, pod tím nějakou vědeckou práci. Jedná se o jednoduché procesy v přípravě překladů nových guidelines, odborných článků podpírajících námi vyučovanou problematiku a podobně. Prostě v posledních dvou letech spíše „kancelářská krysa”.
Do období covidu byla má práce nefalšovanou směsí toho, co by si přál dělat snad každý záchranář, který má obavy ze syndromu vyhoření. Polní výcviky s jednotkami, odborné stáže na ZZS Plzeňského kraje, lektorská činnost na univerzitní půdě, kooperace v rámci edukačního procesu se ZZS Jihočeského kraje, výuka vojenského personálu, fyzická příprava, naše i zahraniční odborné kurzy a párkrát i možnost vycestovat do zahraniční operace. Co víc byste si mohli přát?
A to tedy nechcete v armádě sloužit dál?
Za posledních šestnáct let se mi v AČR dostalo všeho, po čem jsem jen mohl kdy toužit. Jsem armádě, mé „kojné”, vděčný a vděčný zůstanu. Opouštět ji budu opravdu nerad, avšak na své životní cestě jsem byl již několikrát marně nasměrován do bodu, který má být mou Meccou, a tím je rodina. Rodina musí dostat konečně šanci nad mým egem, které se do nedávna lačnivě hnalo za kariérou a uznáním. Vše z toho je však stejně jako náš fyzický život pomíjivé, jen láska přetrvává… a to je také můj současný směr.
Co Vám daly, ale také vzaly, zahraniční mise? Potřeboval jste nějaký čas na adaptaci po návratu?
Ani mise, ani můj tehdejší život mi nic nevzaly. To naše ega nám berou. Já jsem se dvakrát svým egoismem připravil o rodinu. Zahraniční mise mě, jak jsem již řekl, pouze posílily a daly mi dar v podobě zkušeností a pokory. Čas na adaptaci jsem vždy potřeboval. Je nelehké v tomto případě zapomenout a zcela vytěsnit zlé věci, které jste měli možnost spatřit. Pamatovat je důležité, protože pouze to mi neustále ukazuje cestu, na kterou jsem se před mnoha lety vydal. Nenesete si ale pouze stigmata, ale i ducha skutečné soudržnosti a doživotního kamarádství, které z naší profese dělá to, čím je – ryzí týmovou práci.
Proč, kdy a jak vznikl nápad vytvoření Elite Lhenice, Elite Gym? Odkud jdete a kam?
Nápad navázal na předchozí projekt, který běžel od roku 2008 až do roku 2014. V mém rodném městys Lhenice jsem zakoupil nemalou nemovitost s jasnou vizí - vybudovat výcvikové a vzdělávací centrum. Cílem bylo vybudovat toto centrum hned na několika pilířích. K prvnímu z nich mě vedla má láska k pohybu a všestrannosti, která se v té době upírala ke CrossFit, se kterým jsem, tuším, že od roku 2013, díky Jaroslavu Kratinovi z brněnského Elite Gym, koketoval. Tělocvična, která by v plném spektru rozvíjela vytrvalost a sílu zároveň a připravovala tak jedince, ideálně vojáka, na takřka jakýkoli fyzický úkol, se mi jevila jako nejlepší cesta.
Prostory se tomu vybízely a tak ještě dříve, než jsme vůbec zrekonstruovali náš vlastní byt pro naši čerstvě narozenou dcerku Michaelu, jsme provozovali tělocvičnu. Dcerka vyrůstala doslova mezi vzpěračskými osami, kettlebelly a dalším náčiním a musela přivyknout křiku, hluku střelby a výbuchům při výcvicích bojové medicíny, které se v našem areálu začaly realizovat.
Druhým pilířem tohoto projektu bylo vzdělávací centrum, které by pomáhalo šířit osvětu v oblasti bojové (TCCC), ale i taktické medicíny (TECC), kterou jsem spolu s mým bývalým kolegou A. K. a zejména panem doktorem Jaroslava Gutvirtha pomohl adaptovat na českou legislativu.
Posledním projektem a zároveň jakousi charitativní oblastí mé činnosti, značně podporovanou místním zastupitelstvem a paní starostkou, se stala oblast branné výchovy dětí. Zde se skutečně realizujeme v plném spektru našich služeb a během celého kalendářního roku pracujeme na tom, aby se všechny „naše děti” rozvíjely nejen po fyzické, odborné, ale i morální stránce.
V roce 2016 jsme začali s rekonstrukcí druhého objektu, který slouží nejen jako speciální simulační centrum našich odborných kurzů, ale realizujeme v něm i pravidelné kroužky lezení na umělé lezecké stěně a stejně tak i programy našich příměstských táborů. Tato druhá část objektu je zároveň jakýmsi „želízkem v ohni” jednoho z našich blízkých projektů, které budou značně souviset se zdravým životním stylem, jehož ideologii na sobě již několik let praktikujeme. Tímto by se měl již brzy uzavřít kruh toho, co vnímám jako deficit dnešní uspěchané doby a věřím, že si tento holistický projekt najde své další zájemce.
Víte, bylo by toho ještě mnoho, co by mé dřívější ego rádo stihlo. Toto však cítím jako zadostiučinění mého dosavadního snažení, které převezmou jiní, mající ambice v oblasti kariérního růstu. Rád bych v tomto centru umožnil seberealizaci mým kolegům z profese, kteří mají podobnou cestu jako já a chtějí se o své znalosti a dovednosti podělit s lidmi -studenty, kterým není lidský život lhostejný. V budoucnu bych zde rád poskytl „útočiště” nejen sloužícím, ale i vysloužilým zdravotníkům z AČR, kteří budou sdílet mé nadšení v oblasti záchrany lidských životů v nebezpečném prostředí.
Zakusil jste v souvislosti s tímto projektem nějaké potíže? Ať s ohledem na Vaši profesi, časové možnosti, tak třeba pandemii covid-19, která „řídila otevíračku“ po dva roky?
Covid nás na dlouhou dobu zcela vyřadil z procesu výuky a zcela zastavil tréninky svěřenců našeho klubu. Nezbývalo nám nic jiného, než akceptovat vládní nařízení. Nebýt opět armády a mé profese, pravděpodobně bychom zanikli.
Ve vašem fitness centru se zaměřujete hlavně na CrossFit, ten termín je poslední dva tři roky velice populární, ale co podle Vás je, respektive není? Nasdílíte s námi nějaký tip pro začátečníky?
Tento termín je s jistotou populární déle, než dva roky. V civilní sféře se o původním projektu Grega Glassmana ví již více než jedno desetiletí. V naší armádě však získává stále větší popularitu díky panu plukovníku Zelinkovi, který jej u svého výsadkového pluku podporuje. CrossFit a jeho původní myšlenka jsou skvělé. Sám jsem však zdárným příkladem toho, jaké následky může mít, pokud jej nesprávně „dávkujete”. Rozvoj všestranné fyzické kondice je neodmyslitelnou součástí vojenské „kultury” a tento prvek si dle mého názoru zaslouží nemalou dávku pozornosti. Měl by však být titrován s rozvahou lidmi, kteří rozumí fungování a možnostem lidského organizmu. V opačném případě si člověk odnáší nemilou zkušenost a zdravotní problémy.
Navíc je tento sport čím dál více spojován s problematikou zakázaných látek, čemuž se není třeba divit s ohledem na absolvovanou tréninkovou zátěž. Jistou dobu jsem spíše odtažitý, co se současného stavu v oblasti CrossFit děje. Jako příčinu vidím nejen finance, ale opět již mnou mnohokráte zmiňované lidské ego. Naším cílem a mou přetrvávající vizí je připravit jedince tak, aby byl dlouhodobě a stabilně schopen podávat kvalitní výkony i v pokročilém věku a ne si během tří let kompletně zlikvidovat pojivový systém a vnitřní prostředí, pravidelně se opakujícími úrazy z přetrénování, nadměrné zátěže a následnými chronickými záněty. A to nemluvím o farmakologické zátěži na lidský organizmus mnohých „profesionálů”.
Zaměřujete se i na jiné techniky a disciplíny, případně proč právě na ně?
Ano, zaměřujeme se na jiné techniky, a to zejména v oblasti přípravy na samotný trénink a regeneraci. S tím se pojí samozřejmě nejen jiné tréninkové principy, ale zejména strava, která se odráží nejen na výkonnosti, ale i míře regenerace. Od samého počátku jdeme cestou TriggerPoint therapy, která nabývá na popularitě mezi vrcholovými sportovci. V této oblasti nám v jeho začátcích velmi pomohl Ondra Lunga, který byl pionýrem této metody v České republice. Na tuto myofasciální metodu jsme navázali i Primal move, která zapadla do naší koncepce tréninkové přípravy a regenerace.
Pořádáte i zdravotnické kurzy, v nichž se zaměřujete na oblast bojové medicíny, taktické medicíny a prolongované péče, mohl byste vysvětlit, jak konkrétně se tyto kurzy, respektive oblasti, od sebe liší a komu jsou určené?
Naše kurzy vychází ze světově platných a v reálném prostředí vyzkoušených principů, jak je tomu nejen u systému TCCC (Tactical Combat Casualty Care) nebo TECC (Tactical Emergency Casualty Care), ale i v nedávné době vzniklém projektu prolongované péče, reflektující potřeby odloučeného prostředí současných zahraničních operací, zejména na území afrického kontinentu. Kurzy se od sebe liší nejen cílovou skupinou posluchačů, pro které jsou šité na míru, ale i cílovou skupinou pacientů.
Systém TCCC je poplatný bojovým podmínkám. TECC, projekt Dr. Davida Callawaye, se kterým stále ještě aktivně spolupracuji, stojící sice na pilířích bojové medicíny, avšak zaměřený na zcela jinou cílovou skupinu civilních pacientů, řeší mnohem širší spektrum populace, legislativní rámec a mnohá další úskalí taktického prostředí. V tom tkví jeho krása. Projekt prolongované péče realizujeme ve spolupráci s Petrem Karmazínem, který je pro nás řadu let jistým guru v této oblasti. Ten se zaměřuje více na nemocniční, ošetřovatelskou část péče a specifické oblasti, jako například telemedicínu, než-li na přednemocniční péči. Jedná se o nejvyšší level našich kurzů, na který se vyprofiluje pouze hrstka studentů, popřípadě profesionální lékařský nebo nelékařský zdravotnický personál.
Na kurzech TCCC již léta s údivem spatřuji zejména policejní příslušníky, pro které je určen systém kurzů TECC. Dávám to za „vinu” nadměrné úvodní popularizaci systému TCCC, který odvrátil pozornost od mnohem funkčnějšího projektu. TECC je naštěstí čím dál více vyhledáván nejen řadovými civilisty, ale i již zmiňovanými jednotlivci z řad různých jednotek PČR, ochranných služeb, ale i zdravotnického personálu a příslušníků HZS, pro které byl a je mimo jiné vytvářen. Všechny naše kurzy jsou vedeny lidmi z praxe, z valné většiny vojenskými profesionály, majícími reálné zkušenosti s ošetřováním trauma pacientů. Na tom si zejména zakládáme. Stejně tak i na drilu založených kurzech, kdy se po vojenském vzoru snažíme vtěsnat do svalové paměti danou dovednost spíše, než-li teatrálním vystoupením během ne vždy smysluplné modelové situace.
Chápu správně, že armáda obdobný výcvik neprovádí, a Vy tak suplujete její funkci, de facto jsou některé z těchto kurzů primárně určeny příslušníkům AČR?
Armáda díky značnému úsilí nemnoha jednotlivců na základních instruktorských pozicích, systém TCCC od počátku roku 2021 vyučuje. Já v žádném případě tuto funkci v civilním sektoru nesupluji. Nevylučuji ovšem skutečnost, že do Elite Training Center Lhenice čas od času nezavítají mí vojenští kolegové, pro které kurzy TCCC for CLS nejsou v AČR prioritně nařízením NGŠ určeny. Vidím v tom opět nezdolnou a bohulibou snahu jednotlivce zdokonalit se i přes jisté překážky v oblasti, která může pomoci zachránit lidský život/životy, což se již v mnoha případech našich vojenských, ale i policejních, studentů stalo.
Dá se obecně říci, kdo je nebo má být typickým účastníkem zdravotnických kurzů z nabídky Elite Lhenice?
Kdokoli, pro koho má hodnota lidského života dostatečně vysokou prioritu.
Jak se v průběhu poslední dekády proměnila bojová či taktická medicína? A jaké je zpoždění do proniknutí nejnovějších postupů a pomůcek do praxe AČR?
Medicína všeobecně se ubírá v posledních letech neuvěřitelným tempem. Novodobé válečné konflikty nám poskytly široké pole působnosti a my jsme tyto hrůzy zúročili a posunuli trauma medicínu o dekády dopředu, a to nejen medicínu vojenskou, ale i civilní. Postupy a pomůcky, které se osvědčily v boji, dnes po mnoha letech debat používají civilní záchranné systémy a jsou profitem civilnímu obyvatelstvu. My jsme naopak implementovali nemálo civilních postupů, mnohdy primárně určených do nemocničního prostředí, přímo v reálném boji. Vše je navzájem propojené a z bolesti přichází osvícení.
AČR je v současné době, a beru to na sklonku své kariéry, jak jsem již v jiném rozhovoru zmiňoval, jako určitou satisfakci mého předchozího neúspěšného snažení, na velmi dobré cestě v procesu edukace nejen nezdravotnického, ale zdravotnického personálu. Udržitelnost projektu stojí, a věřím, že i nadále bude stát, na iniciativě jednotlivců. Rád v této skupině zůstanu i po svém odchodu, protože od samého začátku cítím užitečnost a pozitivní impakt tohoto projektu, který svým nadšením a pracovitostí zaštítil Honza Vinš, jemuž patří velký dík.
Český Červený kříž dlouho, možná dosud, zrazoval od užití turniketů pro zástavu masivního krvácení v civilním prostředí. Přitom některé krajské ZZS nakoupily turnikety už dávno. Jaký je Váš názor?
Ve společnosti, a to i odborné, přetrvává, Bohu žel, neustále mnoho již dávno vyvrácených mýtů, lží a polopravd. Náš problém jako lidstva je, že zapomínáme. Některé organizace si stále ponechávají své zaprášené „know how” a jiné jdou s moderními trendy. Jsme lidé -chybujeme.
Setkáváte se při rozhovorech s veřejností nebo i účastníky kurzů s nějakými zažitými mýty typu zapadlého jazyka přišpendleného sichrhajskou?
Na každém začátku kurzu se ptám na zkušenosti jednotlivých studentů, a to včetně jakýchkoli předchozích zkušeností s civilními kurzy. Už si ani nevzpomínám, kolikrát jsem musel některý z těchto patologických dogmat rozporovat (smích).
Pořádáte v Elite Gym, resp. Elite Lhenice, ještě jiné aktivity a akce?
Elite Gym je pouze jedním z projektů Elite Training Center. Navštivte naše webové stránky nebo FB Elite Gym Lhenice nebo Elite Training Center Lhenice a sami se přesvěčte.
Co Vás dělá šťastným a doplňuje Vám energii?
Bytí.
Děkuji za rozhovor.
Já děkuji Vám za milé dotazy.
Podpořte autora článku a kupte mu kafe zde.
