Jestli je něco opravdu velkou hrozbou dnešních dní, tak tzv. morální panika.
Na tomto portálu se vyjadřuji už pár let ke hmatatelným problémům v našich bezpečnostních složkách i spíše abstraktním bezpečnostním hrozbám povahy národní až globální. Nemám pocit, že by kdy bylo cílem vyvolávat paniku – ostatně články obsahují fakta, argumenty a pravidelně končí návrhy řešení. Tentokrát je ale možná na místě k jisté panice burcovat – a sice proti tzv. MORÁLNÍ PANICE, která se na nás naopak odevšad valí, jejímiž oběťmi i komplici se napříč společenským spektrem stáváme. Je to zároveň odpověď na stále častější povzdechy mých přátel i lidí zcela neznámých, že se jakoby vzdor svému naturelu radikalizují…
Příklady morální paniky
„Morální panika je reakce sociální skupiny založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování nějaké jiné skupiny je nebezpečně deviantní a je hrozbou pro společnost.“ Toliko začíná dané heslo ve Wikipedii a pro základní definici to stačí. Mnohem praktičtější však bude, když si uvedeme několik příkladů.
1) Islám
V českých poměrech je na prvním místě obava z muslimských imigrantů, která překvapivě roste v nepřímé úměře tomu, kolik jich tu máme (prakticky 0). Lze namítnout, že se – zcela proti jiným obvyklým deklaracím – cítíme být docela dost i Evropany, takže nás znepokojuje, co se děje v Británii, Francii atd. Vymezit se vůči propustnosti společných hranic, selhání evidence obyvatel a samozřejmě terorismu, je zcela na místě (sama jsem dříve napsala, že je třeba zbavit se islamistů, nikoli však muslimů, resp. těm zamezit v radikalizaci). Tedy napadat muslimy jako takové (2 miliardy obyvatel Země, 50 miliónů v Evropě včetně tradičních na Balkáně a bez těch, kdo sem poslední dva roky přišli) je nejen přehnané, ale prostě iracionální. Najednou se jako křižák cítí i každý druhý český ateista, což prostě nelze označit jinak než jako morální paniku.
2) Korupce (a ti další)
Další výmluvný příklad, v rámci ČR asi No. 2. Začalo to už za minulé vlády, kdy se Petru Nečasovi říkalo „pan Čistý“ (po posledním soudním verdiktu s Nagyovou bychom se k tomu mohli vrátit, ne?), utrhli se z uzdy státní zástupci a někteří vyšetřovatelé (Šlachta a spol.), načež i miliardáři, což vyústilo ve fenomén jménem Babiš, který je sám o sobě stokrát škodlivější, než nějaké - ve srovnání s jeho byznysem - drobně předražené zakázky na Pandury. Což národu nebrání v tom, aby se rozdělil na dva (v podobné linii jako Zemanovci/antiZemanovci, rusofilové/rusofobové), kde jedni jsou ti čistí a druzí ti, kdo kradou (politici, úředníci, podnikatelé, živnostníci). Vítězí nepřejícnost, udavačství, pohrdání, všeobecná nesnášenlivost, dokonce jsou tací, kdo si filtrují přátele na Facebooku a zbavují se těch, s nimiž vyrostli nebo roky slavili společně narozeniny. Ano, to je morální panika.
3) Stigma bílého muže, Trump
Totéž, co u nás, ale v jiných tématech, se děje na západ od nás. Polovina Ameriky musela po vítězství Trumpa k psychologovi, což by nevadilo tolik, jako že se (obě poloviny) snižují k mediálním manipulacím (lžím), kampaním a protestům (násilným), jichž by se dříve v tom svobodomyslném a tolerantním národu nikdo nenadál, rozhodně ne s takovou vášní a četností (byl Mccarthismus – hon na komunisty, ale pak nic takového, až dosud). Do toho tam univerzitní marxisté (považte, v USA!) vyhlašují „dny bez bílých“ a strhávají sochy velikánů, kteří se provinili tím, že než sami zrušili otroctví, měli sami také nějaké otroky. Je to absurdní jak proto, že nelze hodnotit historické postavy optikou dnešní politické korektnosti, tak i proto, že otroctví vymyslely a dodnes provozují jiné než křesťanské civilizace (ano, muslimové, ale neberte to jako záminku napadnout mou zdrženlivost v případě prvním).
A tak by šlo pokračovat, resp. rozepsat dílčí morální paniky zachvacující Česko i zbytek světa jednu po druhé. Svého času se všichni vysmívali Francisu Fukuyamovi (vzdor jménu americký politolog), že po pádu Železné opony prohlásil, že je konec dějin. Nejpozději od anexe Krymu víme, že Studená válka pokračuje, ke všemu není ani tak studená. Před pár roky tu kdekdo prohlašoval, že je mrtvý koncept levice a pravice. Nejen, že není, naopak je silnější, ale zákopů, které jej v různých liniích prohlubují, ještě přibývá, čímž jej poněkud maskují. Ale v jádru nic jiného není – buď ke světonázoru dospíváte zkušeností (vč. tradice), rozumem a svobodnou individuální vůlí, nebo experimentováním, emocemi a vírou v kolektivní dobro.
Jak je to možné?
Jak je možné to, co jsem popsala výše, netřeba zkoumat, protože to zažíváme a je to prostě fakt. Můžeme a máme se spíše ptát, proč se ocitáme v dějinném období, kdy to vše probíhá tak překotně. Na to jsem kdysi zkusila odpovědět v jiném článku, o vlivu internetu, zejména sociálních sítí. V zásadě proti nim nic nemám, patří k vývoji stejně jako knihtisk, ale technologie překročily mez, kdy se zdokonalují samy sebou rychleji, než je lidská mysl schopna reagovat.
Zaslechla jsem nedávno myšlenku od zcestovalého, od mládí vychovávaného křesťana, přestoupivšího (kvůli manželství) na islám, pak majícího románek s židovkou a deklarujícího se za agnostika (nejsou důkazy ani pro ani proti existenci Boha), kterou si dovolím parafrázovat: „Nepochopím stupiditu Západu, který se snaží vést k demokracii nevzdělané muslimské národy s kmenovým uspořádáním. … Obecně je třeba říci, že demokracie je skvělý systém, ale nikoli pro nevzdělané ignoranty.“
Čímž tedy nemyslel jen státy Maghrebu a Blízkého východu, ale odpověděl tím na otázku, proč demokracie lapá po dechu třeba i u nás, ba ve svých kolébkách, samozřejmě v Rusku a vůbec kdekoli na světě. Bohužel, demokracie není pro každého, ani narozeného na tzv. demokratickém Západě. Což na druhou stranu neznamená, že o ni nemáme usilovat, protože máme a musíme usilovat o to, aby lidé byli vzdělaní a společensky vyspělí (jen se někdy sama sebe ptám, zda je nutné dát jim všem už předtím volební právo a profil na Facebooku).
Prazdroj štěpení společnosti
Zmínila jsem již, že koncept dělení světonázoru na pravicový a levicový vůbec není přežitý. Je v nás naopak silně zakódován. Však jej lze manifestně datovat nejméně do poloviny 19. století, latentně pak mnohem dřív. Troufnu si dokonce tvrdit, že souvisí s rozkoly náboženství, církví, konfesí. To nevadí, že je někdo ateista, popřípadě tomu nerozumí, ale jen si představte, že člověk se vždy k nějakému světonázoru (ne nutně politickému, ale o tom, proč je na světě a co se s ním stane po smrti) upíná od počátku samotné své existence.
11. září – jak příznačné (ano, vím dosud přesně, co jsem tehdy dělala, ten den vždy nějak rozjímám) – vysílala ČT2 nejprve dokument o tom, proč věže WTO spadly (byl fyzikálně přesvědčivější než všechny ty spiklenecké teorie), potom film Poslední údolí (1971). Ve zkratce je o tom, jak během třicetileté války (Evropu zdevastovala více než ty „světové“) zkusí společně přežít (místo se pobít) kontingent vojáků, zatoulaný učitel a vesničané v malebném horském údolí. A to navzdory tomu, že jsou mezi nimi katoličtí a protestanští fanatici (ti nepřekvapivě jara nedožijí). Zařídí to kapitán a učitel (vzdělaní, ne-ignoranti, agnostici), přičemž vedou řadu dialogů a dva z nich jsou velice silné:
První řeší princip války (pf): „Proč jsme vypálili Magdeburg i s vaší rodinou? Byla to pomsta za nějaké jiné vypálené město. A to zase padlo kvůli nějaké vypálené vesnici. A ta zase za jakousi vypálenou vísku…“ Druhý pak pojednává ještě o něčem hrůznějším: „Věříte na čarodějnice?“ „Moji setru obvinil nějaký anonym z čarodějnictví, když jí bylo šest. Mučili ji, legálně. Odsoudili ji, legálně. Upálili ji, legálně. Jistě, že na čarodějnictví musím věřit, jinak bych se musel zbláznit.“
Co se tím snažím naznačit? Třeba se chci jen zeptat, na co věříte Vy, milý čtenáři/čtenářko? Čím to podle Vás všechno začalo? A pokud máte dojem, že je to pro Vás jasné, jaká síla nebo zkušenost nebo psychologická nutnost Vám víru v ten dojem dodává? Dokážete se na to ještě podívat i jinak, nebo se radši svezete v tom kolotoči a svými botami pomůžete vyrýt do prachu země nepřekročitelnou čáru mezi MY a ONI?
Ale ano, i já se nad tím, co si myslím a cítím, musela zamyslet trochu jinak, z jakéhosi odhledu. Ještě mi k tomu pomohlo, že o pár dnů později vyšla zpráva, že se na Staroměstském náměstí neobnoví, vzdor již dávno na květen 2018 naplánované re-konstrukci, mariánský sloup. Marno se rozepisovat o tom, že tam už jsou doplněny husitské symboly, že sloup ani nesouvisel s Habsburky (oslavoval ubránění Prahy Pražany před Švédy) a strhli jej anarchisté a žižkovská lůza, nikoli po vůli mužů 28. října…
Podle magistrátu by s tím byly akorát pře. Pře?! Po 369 letech? Po 99 letech? I to je morální panika, tzn. blbost, klam, který může mít jednou bratrovražedné následky. Nicméně potvrzení, že jsme idioti dnes, jako ve středověku. A tak ještě jedna parafráze: „Židé tvrdí, že jediní jsou Bohem vyvolení. Křesťané to tvrdí také. Pak přišli muslimové, opět totéž. Načež se křesťané vraždili s tvrzením, že do pekla přijdou katolíci, anebo protestanté. A všichni se dosud vraždí mezi sebu... Všem je společné, že z jednoho Boha, v něhož věří, dělají naprostého idiota, jako by snad On tvořil nerovné, většinu rovnou pro peklo. Proč by to dělal? Ale nadal LIDI (ne jedny či druhé) svobodnou vůlí - to je božský princip a to ostatní je na nás a v nás.“
Tak asi tak, no. To víte, že do pekla přijdou komunisté, ódéesáci, sluníčkáři, národovci, muslimáci, židáci… Akorát, že když podlehnete téhle morální panice – a není nic horšího, než se pasovat do role boha, tak v tom pekle neskončí nikdo jiný, než Vy. Bylo to ale jen takové zamyšlení, taky na to nemám patent. Díky za pozornost.
