Nejde jen o parametry techniky: Zbrojní akvizice v geopolitických a ekonomických souvislostech
Na webech jako tento a podobně zaměřených, ale mnohdy i v mainstreamových novinách, vycházejí články, které vojenskou výzbroj nabízenou české armádě ve velkých tendrech popisují, až hodnotí, podle technických vlastností. Ty jsou bezesporu důležité, ale nemenší roli hrají i vedlejší zisky či ztráty spojené s nákupem od toho či onoho výrobce. Ať zapojení domácích zbrojovek do výroby, nejrůznější bonusy a protiplnění. Pojďme se podívat na aktuální tendry také touto optikou…
Představte si to na situaci, kterou dobře znáte – kupujete nový vůz. Ruku na srdce, málokdo ho bude vybírat jen (a zda) podle detailního porovnání výkonu motoru, spotřeby, výsledků v crash testech… Roli v takovém případě hrají i iracionální parametry – zda se vám líbí, jaké jsou nabízené barvy karoserie, zda je to vaše oblíbená značka. A pak ještě roli sehrají docela důležité okolnosti, jako zda vám soused Franta pracující v místním autosalonu zařídí slevu nebo v rámci podzimní akce dostanete set zimních kol. Pokud byste nakupovali vozy do své firmy, pak i to, zda náhodou ta či ona automobilka nenakupuje pro změnu vaše výrobky.
A teď si něco řekněme o specifickém vztahu států a zbrojních podniků. Jelikož zbrojovky vyvíjejí a vyrábějí produkty, které jsou pro obranyschopnost – přeneseně důvod existence – státu, naprosto klíčové, mělo by být přirozené, že stát domácí zbrojní průmysl podporuje. Jednak tím, že mu dává zakázky, dále tím, že musí-li nakoupit v zahraničí, usiluje aspoň o realizaci části výroby doma, aby se sem dostalo potřebné know-how, výrobní linky a kapacity. Nezřídka si v některých zbrojovkách stát udržuje i majetkový podíl.
Současně jsou armádní zakázky na těžkou bojovou techniku obvykle těmi největšími obchody, které stát realizuje. Pro představu, modernizace D1 bude stát asi 20 miliard korun, které jsou rozděleny mezi několik stavebních firem. Nová bojová vozidla pěchoty vyjdou na 53 miliard a dodá je jeden výrobce. Zdůrazněme, že zahraniční, protože v Česku nikdo BVP nevyrábí. Samozřejmě, že se všemi potenciálními dodavateli již mají předjednánu spolupráci domácí zbrojovky.
Když jde o tak velký balík peněz a ke všemu pro zbrojovku, fandí jí přirozeně i její domovský stát. Jednak ví, že zbrojovku potřebuje sám, takže má-li zakázku, není třeba se bát o její další fungování a rozvoj. Dále ví, že mu ta zbrojovka zaměstnává spoustu občanů, platí za ně odvody a daně, navíc ještě zaplatí daně ze svého zisku. Zkrátka každý stát je rád, když jeho podniky – zbrojovky obzvláště – prosperují a vyvážejí.
zdroj: Army.cz
Odtud je třeba dovodit, že ať už bude AČR pořizovat nová BVP, nová samohybná děla, nové tanky a další, nepůjde jen o výběr vojenský „co nejlépe jezdí a střílí“, ale také politický, mezi zainteresovanými vládami.
Zde pak nastupují v úvahu ty faktory, které znáte z výběru nového auta. Co k tomu dostaneme navíc? Co z toho, že nakoupíme právě u vás? Pomiňme neblahé minulé zkušenosti, pokud takovou otázku kladl kupříkladu Marek Dalík stran Pandurů – to byl úplatek, sic překvalifikovaný na podvod. Z hlediska mezistátní obchodní bilance jsou však taková jednání zcela legitimní a naopak doufejme, že proběhnou.
Vezměme si jako příklad právě obchody z minulosti, kdy Česká republika utratila obrovské sumy peněz ve prospěch Švédů – pronájem Gripenů, Rakušanů – nákup Pandurů, Portugalců – nákup CASA. Ehm, co udělali předtím či poté oni pro nás? Koupili snad české pušky BREN? Postavili zde automobilku? Kdepak.
Statistika zahraničního obchodu – naše vývozy do jiných států versus dovozy z nich – hovoří jasně: Portugalsko ši Švédsko nestojí za řeč. Ani Rakousko, s nímž je obchodování na polovině úrovně se stejně velkým Slovenskem. Jediný, kdo je pro nás zajímavý, kdo naprosto dominuje – s kým nejvíce obchodujeme, je Německo. Bilance je s ním dlouhodobě výhodná pro nás.
zdroj: ČSÚ
Z hlediska geopolitických a ekonomických zájmů ČR bychom tedy podobné obří obchody měli realizovat s Německem. Přičemž, bude-li řeč o potřebných modernizacích armádní techniky, tak ke všemu německá BVP PUMA, houfnice PzH 2000 či tanky Leopard bezesporu splňují nejvyšší nároky na technické parametry těchto druhů zbraní.
Ovšem, že by německá vláda velice stála o to, abychom si vybrali její zbrojovky, tím pádem by naše politická reprezentace mohla otevřít téma „bonusů“. Proč by nám třeba k BVP PUMA nemohli Němci rovnou poskytnout 10 kusů tanků Leopard? (Mimochodem, to není moje úvaha, údajně by Němce navrhoval takto tlačit jeden bývalý ministr obrany, což mi dává smysl.) Dále by pro Němce bylo jistě nejvíce skousnutelné zapojit české zbrojovky nejen jako subdodavatele nebo pro finální montáže, ale patrně jen Němci jsou dost silní, aby v Česku postavili rovnou montážní linku. Také by si mohl Bundeswehr pořídit nové letouny L-39NG. A tak dále a tak podobně.
zdroj: Aero.cz
Co napsat závěrem? Tento článek tu není od toho, aby porovnával a hodnotil vlastnosti vojenské techniky, ale aby upozornil na fakt, že při utrácení hodně peněz daňových poplatníků ve prospěch jiného státu je třeba hledět si, aby se to pak zpětně zúročilo i na prosperitě naší. Nezpochybňuji, že české daňové poplatníky především potěší, když jejich vojáci obdrží moderní, bezpečné a dobře fungující zbraně – v tendrech musí být jasně definováno, jaké standardy požadujeme. Ale v tak obrovských finančních objemech to nestačí, není to jen otázka bezpečnostní a technická, nýbrž geopolitická a makroekonomická.
PS: Na Švédy (po Gripenech by si rádi urvali 53 mld. za BVP CV-90) a Rakušany (ti chtějí tyhle peníze za BVP ASCOD, jako by jim nestačily Pandury) bych se – bráno politicky a ekonomicky (a dost možná i morálně) – tentokrát už vykašlala.
