„Jim vděčíme za to, že jsme“, říká veteránský fanoušek o hrdinech 2. světové války
Adama jsem poprvé potkala na nástupišti londýnského metra 9. listopadu 2019. Velmi skromný usměvavý sympaťák v dlouhém kabátě s bekovkou na hlavě zajišťoval servis pro výpravu českých veteránů na Remembrance Sunday. Původem rodák z Opavy, punkový fanda a nadšený amatérský fotograf. Mezi jeho srdeční záležitosti patří péče o pietní místa československých vojáků, kteří za 2. světové války sloužili své vlasti ve Spojeném království.
U hrobu nezapomene položit vlčí mák s trikolorou nebo věnec a s poděkováním zapálí svíčku. Nejen o letcích RAF a úctě k veteránům je rozhovor s Adamem Hruškou.
Osud tě zavál do Velké Británie. Musela to být pro tebe velká životní změna. Ty sis ale, kromě obživy, našel velmi zvláštní a důstojný koníček v péči o pietní místa. Jak ses k němu dostal a co pro tebe znamená?
Životní změna je, když se přestěhuješ z místa, kde se ses narodil, o dvě stě kilometrů dál. Když tohle vynásobíš tak stokrát, vyjdou ti ty změny, co tě čekají v cizí zemi. Některé věci si člověk s sebou nese už od dětství, díky své rodině, co doma pochytí. A tak to je i s tím mým koníčkem, který díky mému příchodu do UK dostal, řekněme, reálnější rozměr. Člověk se najednou dostane na místa událostí, o kterých vždy jen četl nebo slyšel. A pak tady jsou hroby Čechoslováků, které jsem se před x lety rozhodl navštívit z důvodu, který si nechám pro sebe. Jen řeknu, že je to pro mě hodně o tom, být na tom konkrétním místě. A že muž, co tady leží 5 stop pod zemí, položil svůj život vlastně proto, abych já teď tady mohl být a vzpomenout na něj daleko od domova.
Památník československých vojáků v Brokwoodu
Jak o tobě vím, máš přehled o spoustě míst v Británii, která jsou spojena s Československem a 2. světovou válkou.
Kdo Ti tohle řekl? (smích) Spíš se trošku orientuji. Ono těch míst až zas tak moc není. A v dnešní době, když člověk trošku chce, tak se k různým informacím dokliká během pár minut. Nejsem určitě žádný expert, ale pár jich znám.
V rámci těchto aktivit se setkáváš se spoustou zajímavých lidí, například s potomky druhoválečných veteránů.
To je jeden z těch benefitů života v UK. Moc si těchto setkání vážím a jsem rád a opravdu poctěn tím, že některá ta setkání po letech přerostla v přátelství. Tímto bych chtěl pozdravit Toma Doležala, Vee a Mari (R.I.P.) - dcery Karla Kuttelwaschera*. A také Pip & Ninu – dcery Roberta Bozděcha.**
*Karel Miloslav Kuttelwascher, zvaný "Kut" (23. září 1916, Svatý Kříž u Německého Brodu – 17. srpna 1959, Truro, Velká Británie), byl český stíhač – letecké eso britského královského letectva v době druhé světové války. Byl nejúspěšnějším českým pilotem RAF a jediným československým dvojnásobným držitelem britského Záslužného leteckého kříže (DFC and Bar)
**Plk. Václav Robert Bozděch (15. července 1912 Soběkury – 27. února 1980 Devon, Anglie) byl československý vojenský letec, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF, kde v době 2. světové války působil jako palubní střelec, důstojník, instruktor a velitel výcvikových center britského královského letectva (RAF). - zdroj Wikipedie
"Starý mazaný lišák a tři unesené Dakoty"
Když zmiňuješ Toma Doležala, osud jeho otce je velmi dobrodružný...
"Starý mazaný lišák" – tak ho pojmenovala přeživší posádka německé lodi Alsterufer, kterou se svou posádkou jako pilot Liberatoru v prosinci 1943 potopil – jeden z hlavních úspěchů 311. bombardovací perutě během její činnosti. Organizátor hromadného únosu tří Dakot v roce 1950 z Československa do Erdingu v Americké zóně v Západním Německu. Jeho poválečný život mimo vlast je neméně dobrodružný a má bohužel smutný konec.
Doporučuji jeho životopis, který opravdu stojí za to. (Pozn. Dostupný online zde.) Jeho syn, Tom Doležal, je zakladatelem FCAFA - Free Czechoslovak Air Force Associates Ltd. Nezisková organizace, kterou provozují dobrovolníci, se věnuje vzpomínce na československé muže a ženy, kteří během druhé světové války sloužili u RAF. Je autorem většiny článků na webu https://fcafa.com/. Dále se jako konzultant/poradce podílel na mnoha knihách o CZ RAF, například Rytíři Nebes, Pokořitel Alsterufera, When Lions Roar, Men of the Battle of Britain a dalších.
Který památník nebo pietní místo našich válečných hrdinů tě zaujal nejvíc?
Každé z těchto míst má svou auru a je výjimečné, stačí se tam jen trošku zamyslet. Je pár míst a okamžiků, na které nikdy nezapomenu. Ale na odlehčení jednu romanticko-úsměvnou příhodu. (smích) 350 mil od Londýna, hřbitov Heanton Punchardon na jihovýchodě Anglie, v ústí Bristolského zálivu v hrabství Devon. Malý hřbitov s kostelem a farou na samotě. Na vrcholku kopce, cca 2 míle od pobřeží, kde odpočívá F/Lt M. Cígler, Sgt F. Novák, Sgt R. Pancíř, Sgt V. Orlík – část osádky Wellingtonu KX-F, Z1155 a pilot Bitvy o Británii P/O S. Zimprich. Na tohle místo jsem se chystal jet dobrých 15 let hlavně proto, że tam leží Opavák, ale pořád mi to z různých důvodů nevycházelo.
Nakonec v den svých čtyřicátých narozenin lezu po úzké cestě v Devonu do toho kopce. Je vidět tak na dva metry, pět hodin v kuse prší, kosa – Good Old England! Dorážím ke kostelu, hledám náhrobky. Přestává pršet, vychází slunce. Pokládám ke každému z náhrobků kytičku a k jednomu věnec. Vyfotím šest fotek. Zahlédnu vesničku pod kopcem, duny na pobřeží a moře. Začíná pršet a padá mlha. Když tu se objevuje kouzelná babička. Zve mě na faru, kde bylo krásně teplo a brandy, co hrdlo ráčí. Večer jsem se skutálel z kopce dolů a v Devonu zůstal celý víkend. Užíval jsem si atmosféru toho historického místa.
12. července 1942 se posádka vracela z operačního letu nad Biskajský záliv. Letoun Welington KX-F, Z1155 se zřítil do moře a celá posádka utonula. Těla M. Cíglera, F. Novotného, V. Orlíka a R. Pancíře byla vyplavena 14.8.1942 na pobřeží u Brantonu v Devonu. V letounu pravděpodobně zahynuli také H. Dostál a J. Holub.
To byl moc hezký narozeninový zážitek. Anglický venkov má své kouzlo, viď? Ty ale navštěvuješ i různá technická muzea s dochovanými letouny Spitfire, Hurricane. Máš možnost se, v podstatě, dotknout historie. Jak to na tebe působí?
Moc si to užívám! Muzeí na toto téma je v UK opravdu spousty. Za všechny bych chtěl jedno zmínit a opravdu všem doporučit – Kent Battle of Britain Museum v Hawkinge, které uchovává největší světovou sbírku artefaktů a památek, připomínajících 16 týdnů bitvy o Británii. Jezdím tam několikrát do roka. Pořád je co objevovat a poznávat nová fakta.
Díky pár lidem jsem měl možnost si sednout do "Spita a osahat si "Hurriho", kteří během války létaly a létají dodnes. Jsou součástí expozice RAF muzea v Duxfordu. Ale největší zážitek pro mě byl, když jsem si mohl prolézt a sednout si za knipl Heinkel He-111, kterého pravděpodobně sundal Sgt. Bohumír Fürst z 310. letky, a který se po velmi dlouhé a zajímavé cestě nachází ve zmiňovaném muzeu v Hawkinge. (Pozn. Podrobněji zde.)
Ty jsi, Adame, měl možnost navštívit i velmi zvláštní místo posledního odpočinku, hrob psího válečného veterána Atise.
Atis byl německý ovčák. Jediný, který kdy létal v bombardéru jako člen posádky. Spolu se svým pánem Václavem R. Bozděchem absolvoval několik bojových misí u 311. československé bombardovací perutě, byl vyznamenán Dickin Medal – ‚zvířecí‘ Victoria Cross (nejvyšší britské vyznamenání). Více se o této dvojici dozvíte v perfektně zpracovaném článku Anny Habartové.
S Bonnie u hrobu Atise. Atis zemřel 11. srpna 1953 a byl pohřben s vojenskými poctami na zvířecím hřbitově v Ilfordu
Proč je tak důležité starat se o památku a připomínat osudy vojáků, československých letců u RAF?
Jeden z mnoha důvodů je určitě ten, že jim vděčíme za to, že "JSME". Pro mě pak osobně je to ten fakt, že oni nemuseli. Nedostali rozkaz jít bojovat. Byla to jen a jen jejich volba. A už jen ta cesta k československým zahraničním jednotkám byl obrovský boj a hrdinství.
“Vnímám to jako den vzpomínek, smíření a vzájemného respektu”
My jsme se spolu, Adame, poprvé setkali na Remembrance Sunday 2019 v Londýně při oslavách Dne válečných veteránů. V porovnání s Českou republikou je to pro celý Commonwealth velmi prestižní záležitost. Jak tyhle oslavy vnímáš ty?
Ono to vše začíná týden před Remembrance Sunday, kdy se v ulicích začínají prodávat vlčí máky. Nedělí to vrcholí. Nechtěl bych zabřednout do zarytých klišé, ale je to čas, kdy je cítit úcta, hrdost, pokora a díky vůči lidem, kteří padli a sloužili, téměř opravdu na každém kroku. Neděle je potom den piety a vzdání holdu všem, kteří položili svůj život ve válečných konfliktech po celém světě. A zároveň je to i setkání starých kamarádů a poznávání nových přátel. Vnímám to jako den vzpomínek, smíření a vzájemného respektu.
Památeční den se poprvé v zemích Commonwealthu slavil v roce 1920 na popud krále Jiřího V., který tím dal Britům novou tradici. Remembrance Day připomíná všechny členy armádních sil, kteří položili svůj život za vlast v první a druhé světové válce, a také na zahraničních misích. Největší oslavy však tradičně probíhají o pár dní dříve, a to na Remembrance Sunday, tedy neděli před samotným jedenáctým listopadem.
V několika posledních letech se těchto oslav účastní i čeští veteráni ze současných zahraničních operací a pozůstalí padlých vojáků. Českou účast organizuje veterán z bývalé Jugoslávie Tomáš Sláma ze spolku Československý legionář - SPIA Czech, z.s. Pro naše vojáky a pozůstalé je to ohromná pocta a prestižní záležitost. Součástí oslav je i pochod po boku veteránů z Commonwealthu před královskou rodinou. Uctění památky českých vojáků ze zahraničních operací je také tradiční zatloukání křížků s fotografiemi vojáků ve Westminsterském opatství. Na fotografii česká výprava z roku 2018.
"Děkuji Ti za Tvoji největší oběť. Nezapomenu!"
Z Tvého pohledu, jak Britové vnímají naše vojáky a novodobé veterány? Mě osobně se vybavují lidé děkující za službu našim vojákům v londýnských ulicích a metru. Tatínek na ulici v Leytonu, který zahodil plenky, odstavil kočárek s dítětem a požádal o fotografii s našimi kluky. Potlesk a hlasité "Thank you for your service" přihlížejícího davu při pochodu Českých lvů před královnou Alžbětou II.
Zmíním dvě příhody. K hrobu Sgt. Františka Marka, pilota 310. čs. stíhací perutě RAF ( *30. 1. 1913 +14. 9. 1940 ), jezdím celkem často, mám to za rohem. Před pár lety jsem u jeho hrobu našel věnec z vlčích máků, báseň "Lest We Forget" - což u hrobů padlých v UK není nic neobvyklého - a jeho fotku, pod kterou se psalo:
"Františku, byl jsi moc mladý, abys zemřel. A moc daleko od domova.
Teď zde odpočíváš vedle mých prarodičů a jejich milovaného dítěte, mé tety Theresy.
Po smrti mé maminky v lednu 2017, která je také pochovaná na tomto hřbitově, jsem prošla kolem Tvého hrobu a začala jsem o Tobě přemýšlet. Když jsi byl 77 let mrtev, maminka 77 let žila.
Díky internetu o Tobě teď něco málo vím. A moc bych si přála, abys 14. září 1940 byl na jiném místě. Děkuji Ti za Tvoji největší oběť. Nezapomenu! Clare McCarthy."
Další je z 11. listopadu 2017, kdy v Londýně byli kluci (pozn. veteráni z České republiky). Tehdy menší část výpravy byla ubytována na druhém konci Londýna než druhá, takže díky tomu se Kuba Kosek musel vydat na ‚misi‘ do londýnského Black Cab (což je hodně drahá záležitost), aby se dostal na večerní párty v klubu pro veterány, kde byl zbytek výpravy. Ze západního do východního Londýna, cca 40 minut jízdy, cena £80-£90 (v přepočtu cca 2450,-Kč). Před klubem ho taxikář vyklopil se slovy: "Díky za Tvoji službu a ta cesta je na mě. Užij si večer, kámo!". Tak zhruba takto vnímají naše vojáky v cizí zemi lidé, kteří v ČR dost možná ani nikdy nebyli.
Při téhle příležitosti se setkáváš s našimi veterány ze zahraničních operací, kteří byli nasazeni např. na Balkáně, v Iráku, Kosovu, Afganistánu. Také s některými doposud žijícími druhoválečnými veterány, s pozůstalými a rodinami. Co tahle setkání pro tebe znamenají?
Novodobé mise a lidi, co na nich byli, byli pro mě taky věci, o kterých jsem dosud jen četl. Takže jsem před prvním setkáním s klukama měl dost trému, která opadla v sekundě s pozdravem: "Čau vole…" (hahaha). A od té chvíle jsem našel spoustu skvělých kamarádů, díky kterým mám možnost vidět "život" veterána hodně zblízka. A ohromně si cením toho, když slyším "Jseš jeden z nás".
K pozůstalým a rodinám cítím obrovský respekt. Obdivuju jejich sílu, s jakou se vypořádávají s tíhou jejich těžkého údělu. Je mi velkou ctí být jim nablízku a pomáhat jim.
"Velký respekt Pane Honzo!"
Musím v této souvislosti zmínit jméno plukovníka Jana Hronka. Myslím, že mě rád doplníš.
"Pan Borec" s permanentním úsměvem na tváři, s pozitivní náladou a ohromnou energií. S vtipem pro každou situaci. A to vše rozdává svému okolí s klidem a rozvahou opravdového gentlemana. Setkání s ním mě vždycky ohromně nabíjí. Hrdina už jako mladý kluk, co více dodat? Velký respekt Pane Honzo!
Čtrnáctiletý člen domácího odboje, později plukovník československé armády, plk.Jan Hronek s českou výpravou před Buckginghamským palácem v roce na RS 2019 Zivotopis_Valticka_Hronek.pdf (pribehynasichsousedu.cz)
"Britové neměli to "štěstí" užívat si 40 let komunismu…"
Určitě se shodneme, že Velká Británie je v budování veteránských tradic mnohem dál než Česká republika. Proč myslíš, že tomu tak je?
Tuhle otázku dostávám celkem často. Podle mě se tady nedá nic srovnávat z mnoha důvodů. Historických, politických, geografických… Uvedu jen jeden za všechny - Britové neměli to "štěstí" užívat si 40 let komunismu. Dále bych to nerad rozváděl, jsem ten poslední, kdo má právo soudit. Ti, na kterých mi záleží, můj názor znají, a tak bych to nechal.
Nemusíme dělat vše jako Britové, ale jistě se můžeme inspirovat. Dočkají se naši veteráni někdy takové úcty a poděkování od svého národa? Pro některé by to znamenalo více než veteránské benefity.
V našich končinách je to běh na dlouhou trať jako mnoho věcí, ale myslím si, že jednoho dne ano. Už třeba za posledních pět let se věci pohnuly směrem dopředu. Podle mě jedna z hlavních věcí je, naučit se respektovat jeden druhého.
Kromě péče o pietní místa vím, že máš další krásný koníček – fotografování. Dokážeš velmi mistrně zachytit atmosféru míst, která navštěvuješ.
Zase se vraťme do reality, nejsem žádný profesionální fotograf! Tenhle koníček je taky z dob dávno minulých. Můj tatínek fotí. Na UMPRUM jsme měli fotografii jako jeden z předmětů a tehdy to byla magie v temné komoře s vývojkou, ustalovačem a papírama Foma. Po škole jsem na focení díky blbostem, co mě zaměstnávaly, na mnoho let zapomněl. Před pár lety jsem zase přišel na to, že mě focení baví. Občas mám štěstí a některý obrázek se povede. V dnešní digitální době je to také hodně o editování, aspoň v mém případě.
“...kámoška, modelka i klaun s obrovským srdcem...”
Na tvých cestách po pamětních místech tě doprovází tvoje čtyřnohá přítelkyně Bonnie. Mimochodem, skvělá modelka. A musím říct, že vlčí mák nosí opravdu s hrdostí.
Bonnie, nejlepší přítel člověka! Vzhledem k tomu, že ke spoustě cest se rozhoduju doslova z hodiny na hodinu, tak je jediná, kdo je ochoten, respektive tedy nemá na výběr, se mnou jet. Pak, například, když se mám s někým sejít, koho jsem ještě neviděl, díky Bonnie mě ten člověk bezpečně pozná. No a je to ženská, takže když má náladu a já v kapse pár pamlsků, tak i zapózuje. Je to kámoška, modelka i klaun s obrovským srdcem.
To mohu potvrdit. Chtěl bys na závěr do Čech něco vzkázat?
Hlavně bych ti chtěl poděkovat za tuto životní zkušenost, kterou jsi tímto interview pro mě připravila (smích). A moc se těším, až se zase uvidíme. Ale hlavně, chtěl bych pozdravit všechny, kteří jsou součástí byť jen jedné z mých odpovědí. Za všechny speciálně - Tom S., Petr P., Pepa S., Hejtmánek Bros., Rosťa L. a Milda & Martina. Díky a brzy se uvidíme!
Adame, děkuji ti za rozhovor. A především za to, že nezapomínáš.
Pro Spolek VLČÍ MÁKY Martina Horová
Fotografie z archivu Adama Hrušky
