Porážka IS je vítězství, ale není porážkou islámského terorismu. A co se zajatci?
Je otázkou týdnů, možná jen dní, než poslední bašta IS, ani ne kilometr čtvereční městečka Bahúz, padne jako ostatní před ní. Zhruba 500 členů IS se tam schovává, drží tisícovku obyvatel jako lidský štít, další civilisty propouští a mísí se mezi ně – beztak putují všichni muži na výslechy. Nejspíš tedy rozšíří řady zajatců, včetně těch z Evropy, které si podle Trumpa mají převzít jejich domovské státy. Jistě jsou ale tisíce těch, kdo se už vrátili a pohybují se na svobodě…
Čas a lidská mentalita dělají své – leccos zapomínáme (všechny ty teroristické útoky), na leccos jsme si zvykli (že se tam bojuje, že se vraždí tam i tady), dokonce jsme změnili slovník (označovat teroristické útoky za výpady psychicky nemocných „spoluobčanů“). Islámský stát ale byl a zůstává největším svinstvem končící dekády.
Stojíme na prahu vítězství, sic lokálního – relativního, přesto se nezajímáme. Neradujeme se nad koncem, protože tušíme, že to konec není. Ale ani nebědujeme, co bude následovat. Jsme otupělí, přehlcení, flexibilní, umlčení?
Co byl Islámský stát (ve zkratce)
Skupina těchto radikálních islamistů se zformovala již v roce 1999, ISI (Islamic State of Iraq) působil od roku 2006, tvář a směr mu však dal až roku 2010 jeho nový lídr Abu Bakr al-Baghdadi. O rok později vypukla občanská válka v Sýrii a al-Baghdadi vyslal své jednotky operovat na irácko-syrských hranicích společně s jednou z tamních opozičních frakcí al-Nusra. Tak se roku 2013 zrodil ISIL (Islamic State of Iraq and Levant). Záhy ovládl město Rakka.
O rok později se přejmenoval na IS (Islamic State) s ambicí vytvořit globální islámský chalífát. Opíral se o extrémní odnož islámu zvanou salafismus či wahhábismus, která je doktrínou v Saudské Arábii. S tím se nesmířila řada de facto i formálně deklarovaných, avšak spořádaných, islámských států s malým i – takže se zapojily do široké mezinárodní koalice proti samozvaným radikálům – vzpomeňme na upáleného jordánského pilota. A do toho samozřejmě USA a Rusko. IS ovšem terorizoval i EU, četné státy Afriky a Asie, takže na počet dotčených zemí by se historickými meřítky mohlo klidně hovořit o „světové válce“.
Foto: Upálení zadrženého jordánského pilota, zdroj: Pomonews.com
IS přesto rychle expandoval nejen na území občanskou válkou zmítané Sýrie, ale rovněž v Iráku, kde se k němu přidávali zhrzení sunnitští důstojníci z někdejších vojsk Saddáma Husajna (popraven 2007; pozn.: v iráckém obyvatelstvu převládají šíité, ale za Husajna jim vládli sunnité, proto Američané po porážce Saddámova režimu pomohli poměr obrátit, což se ovšem ukázalo strategickou chybou).
Islámský stát dosáhl největšího rozmachu v roce 2015, kdy kontroloval na základě nejhrubší verze práva šaría asi 8 miliónů lidí – někdy kolaborujících, převážně však zotročených. A další milióny donutil uprchnout (ne nutně jen do Evropy, násobně větší jsou počty vnitřních uprchlíků v regionu). Téhož roku se k němu přihlásila do novodobé „osy zla“ sekta Boko Haram působící v Nigérii, Nigeru, Chadu a Camerunu. Přidala se pak i islamistická hnutí v jihovýchodní Asii – na Filipínách, v Malajsii a v Indonésii. Ještě tentýž rok ale díky široké koalici intervenujících zahraničních států začala IS území v domovském Iráku a Sýrii opět ztrácet.
Foto: Mapka znázorňuje území IS v roce 2015 šedivou barvou, zdroj: Wiki
Počty jeho bojovníků přitom dosahovaly od desítek tisíc po 200 000. V tomto období se v něm uplatnilo asi 20 000 zahraničních džihádistů, z toho minimálně 3500 ze západních zemí. Lákala je především propracovaná internetová propaganda využívající obratně sociální sítě. Není pochyb, že inspirovala i četné teroristické akce „osamělých vlků“ v Evropě – ty si však evropská média zvykla označovat za duševně nemocné „taky Evropany“.
Foto: Tabulka státní příslušnosti zahraničních bojovníků IS v roce 2015, zdroj: Wiki
IS se přitom přihlásil k teroristickým činům v Tunisku (38 a 24 obětí, zejm. evropských turistů), mnohokráte v Turecku (v součtu stovky obětí – Kurdů, Turků i turistů), ke zřícení letu F9268 (224 obětí, zejm. Rusů), útokům v Paříži 2015 (130 mrtvých), v Berlíně 2016 (12 mrtvých), v Bruselu 2016 (32 mrtvých), v Petrohradě 2017 (15 mrtvých), ve francouzském Nice 2016 (86 obětí), v Manchesteru 2017 (22 mrtvých) a řadě dalších míst.
Video: Necenzurované záběry bezprostředně po masakru v Nice
Mezi oběťmi IS jsou prokazatelně dosud i dvě Češky – jedna v Berlíně a jedna v Egyptě. Na ovládaných územích navíc IS provedl genocidu Jezídů, mučil a vraždil ovšem okupované obyvatelstvo obecně – v listopadu 2018 vydala OSN zprávu, že odhalila již 200 masových hrobů (srovnejte si, jak se dosud oklepete s mrazem přebíhajícím po zádech z bývalé Jugoslávie, potažmo i o mnoho vzdálenější Rwandě).
Konečně, v létě 2017 ztratil IS klíčové město Mosul a od té doby přicházel o další teritoria. Dnes se tedy hájí už jen v městečku Bahúz (zajímavou reportáž z něj přinesl Reflex z 21. 2.). Opravdu to je důvod slavit vítězství, ale ještě větší důvod neusnout na vavřínech. (Nějak máme tendenci tušit, že +1 – 6 = - 5, ale to není správná optika, jelikož defétistická… oslavme to a dodejme si síly k dalšímu boji.)
Co se zajatci, co s pohrobky?
Berme v potaz, že přívrženci Islámského státu, zfanatizovaní zabijáci a jejich (minimálně poslušné) rodiny opouštějí „potápějící se loď“ kontinuálně od roku 2015, kdy došlo k obratu. Tudíž i do Evropy se vracejí tisíce z nich, jakkoli mnozí v bojích padli. A dalších 800 bylo zadrženo, zřejmě na základě nějakých ne zcela osvětlených dohod se jich dočasně ujala americká strana (početnější kontingenty tam nasadily jiné, těžko říci, zda se zajatců zbavily po svém, nebo je humánně předaly USA). A tak v polovině února vyzval Donald Trump Evropu, aby si je převzala. Zatím je ticho po pěšině.
Jaký je vlastně status zajatých džihádistů, potažmo jejich rodin? Podle Ženevských úmluv zodpovídá za válečné zajatce mocnost, která je zajala, ovšem tyto úmluvy se nevztahují na žoldnéry, což tito rozhodně byli. Ke všemu se dopouštěli řady trestných činů, za něž by mohli být souzeni – od nejzávažnějších válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, terorismu a podpory terorismu, po celou plejádu mírnějších. Například ruský trestní řád zná doslovně i čin žoldnéřství, ten by ale měla umět zpracovat každá země, která už dávno přijala mezinárodní úmluvy OSN, které právě žoldnéřství staví mimo zákon.
V posledních dnech je globálně sledován kontroverzní případ, kdy britská vláda zbavila občanství „nevěstu“ Islámského státu. Ta ve věku 15ti let utekla z Británie, kde se již narodila bangladéšským přistěhovalcům, k ISIL v Sýrii, už deset dní poté se tam provdala za holandského islamistu a postupně mu porodila tři děti, z nichž dvě ale záhy zemřely. V únoru letošního roku ji objevil reportér Times v syrském uprchlickém táboře, poté poskytla interview BBC.
Zatímco články o ní (v duchu nekonečného humanismu) vybírají z jejího vyjádření sotva odvoditelnou konstrukci, že terorismus islamistů odsoudila, fakticky a zřetelně říká, že se v IS měla dobře. A opakuje, že v uprchlickém táboře nezůstane. Argumentuje zájmem o své dítě, ale variantu, že Británie převezme jen dítě, nese nelibě. Nikoli mateřsky a lá „bez dcerky neodejdu“, ale sobecky – hlavně pro mě něco dělejte. Britská vláda ji přesto zbavila občanství a čelí mezinárodním odsudkům, potažmo soudům, zda si to smí vůbec dovolit. Posuďte sami ve videu níže…
Video: Žena bojovníka IS chce zpět do Británie
(Je to z jiného soudku a přeci podobné, vybavil se mi rozhovor s dcerou velitele Osvětimi, která vyrůstala hned za zdmi a i jako dospělá to celé nechápe… přehrajete zde.)
Na druhou stranu, jakkoli ona „IS nevěsta“ promlouvá bez špetky zamyšlení, pochopení a soucitu pro ty, kdo spočinuli ve dvou stech masových hrobech, toliko se stará jen o sebe, je to současně (a při odchodu z Británie tuplem byla) jen nevyspělá nána (jejíž IQ by se dost možná nerozvíjelo ani na britské střední škole, natož v Mosulu).
Obecně na téma mladistvých uprchlých z Evropy k IS existuje již několik knih, veskrze sestavených z výpovědí jejich zoufalých rodičů. Ovšem, že vzbuzují lítost a soucit. Ne vždy šlo o potomky přistěhovalců (a i kdyby), někteří byli i „pravými“ Evropany, kteří konvertovali. Patrně se shodneme, že tyto stále ještě děti mohly být zmanipulovány propracovanou propagandou IS a radikálními imámy, touhou po seberealizaci, dobrodružství… Vzpomeňme na patnáctileté chlapce odvedené v posledních měsících druhé světové války k SS (více k tématu zde) a další mementa novodobé historie. Je to prvořadě obrovská osobní tragédie tisíců rodin.
Na druhou stranu, kdo by chtěl riskovat, že se tací budou pohybovat svobodně po Evropě? Že jednoho dne zabijí vaše dítě? Nejhorší varianta je, že by byli bez dalšího přijati zpět mezi řádné občany. Dobré vyhlídky ale neskýtá ani představa, že budou repatriováni, odsouzeni ke zhruba pětiletým trestům, pročež se ve věznicích, zvláště třeba francouzských, ještě více radikalizují. Ovšem ani varianta, že budou zbaveni občanství a ponecháni tam, kam se před lety vydali, nenabízí lepší vyhlídky – jejich mysli ovládne ještě hlubší ukřivděnost, bída, a tudíž radikalizace a touho po pomstě.
Osobně a obecně se vždy přikláním k využití toho, co již bylo odzkoušeno a do přijatelné míry fungovalo, místo vymýšlení novot. V tomto ohledu tedy vidím inspiraci v zacházení s nacistickými zajatci po druhé světové válce: Ti nejvyšší byli souzeni mezinárodním tribunálem. Ti řadoví byli internováni a re-socializováni. (Upřímně, mnozí uprchli do vzdálených zemí, které jim nabídly krytí, dokonce i „denacifikované“ Německo některé nechává dožívat dosud, Francouzi mnohé přijali do Legie atd., ale souhrnně taková selhání pokryla pár procent proviněných. Nepřipusťme, aby dnes kryla 90 %.)
Náprava tehdy obnášela třeba pravidelné promítání jejich vlastních zvěrstev – to by dnes, bohužel, moc nefungovalo, protože vojáci Wehrmachtu a SS převážně o realitě koncentračních táborů netušili, a tak to jimi pohnulo, kdežto dnešní účastníky IS právě videa s uřezáváním hlav nadchla a přilákala. Tehdy i dnes by ale fungovala tvrdá práce na nápravě válečných škod. V extrémní podobě tuto formu nápravy odprezentoval dánský snímek Under sandet – zajatci po válce likvidují miny, které na plážích jejich vojska položila – až budou hotovi a pokud přežijí, mohou se vrátit domů.
Ve vší složitosti situace nalézám pro sebe spravedlnost prostou: Pro vrahy provaz, pro jejich ženy a pomocníky tolik let nápravných prací v regionu, kolik let přihlíželi a asistovali jeho destrukci, zda si tam u toho děti nechají, nebo je předají k adopci, nechť se rozhodnou sami. Náš humanismus nechť se projeví k těm dětem (včetně sirotků) do té míry, do jaké o to jejich státy jednak vůbec stojí, jednak jen do věku, kdy si státní a náboženskou příslušnost uvědomují (nechť stanoví odborníci, pro mě osobně je tou hranicí nejvýše 12 let věku dítěte).
Máte lepší návrhy? Podělte se. Hlavně ale nemlčte k tomu, jak podezřele mlčí k této zásadní otázce samozvaní vůdci EU. Protože jde taky a prostě o životy naše a našich dětí. Tak moc je ta rovnice prostá.
PS:
Myslím, že o lidství – nadhledu, odpouštění, solidaritě atd. něco vím, ba to řadu let praktikuji a zapojuji další. Tím spíše mi vadí „pseudo-lidství“ – pokrytectví, mravní relativismus a nerozhodnost přímo nesnáším. Zlu můžete čelit jen upřímným dobrem, nikoli falší. Chtěla jsem zde pro připomenutí, co byl a je IS zač, sdílet plnou verzi upálení onoho jordánského pilota. Kdo by nechtěl, nepustil by si to. Možná ani já, kdyby se mi to to podařilo dohledat. Ale proč žijeme ve světě, kde takové video vygooglovat ani nejde? Cenzura, která tvrdí, že nás chrání, jej plošně stáhla už první minuty poté, kdy jej IS zveřejnil. A k čemu to vede? Že mi při jeho hledání vyběhlo hned několik článků o tom, že to byl podvrh, že k tomu nikdy nedošlo. Úplně stejně, jako když kdejaká vylepaná hlava tvrdí, že nebyl Holocaust. A to ty záběry z něj běží na tuctu dokumentárních TV stanic denně, přesto se najdou popírači. Promítaly se hned, jak koncentráky byly objeveny, promítají se dosud. Tak proč ne zvěrstva Islámského státu? Není to divné? Kdo a proč to zařídil? Aspoň, že se mi podařilo vyhledat výše odkazované video z Nice. Je na Youtube od července 2016, den po události. Ale vidělo ho jen 2410 lidí. Kdežto tisíckrát víc třeba lokální písničku Přeju Ti od Tomáše Kluse. Doteď jsem ji ani neznala, hledala jsem na závěr prostě něco „všehospásného“ právě s takovouto sledovaností, tak mě napadl první Klus (nic proti němu). Zpívá to hezky: „Cokoli si přeješ, napiš na papír, ať už je to auto, zdraví nebo mír, nos pak všude s sebou tohle své přání a každý večer si ho přečti před psaním…“ Tak jasně. A byl by tak laskav a poslal tuhle svoji obálku s přáním všem těm zavražděným a taky tý náně, kterou britská vláda nechce zpět? Ať oni taky napíšou svý přání na papír a nechají na nás, zda je budeme chtít číst.
