Katka M.: Vážím si... (soutěžní článek, tentokrát od přítelkyně policisty)
Vážím si svých rodičů, kteří mi dali život, kteří mě celé mé dětství zahrnovali láskou, kteří i po vstupu mezi dospěláky mě neustále láskou zahrnují, kteří mi jsou oporou a kteří pro mě dělají první-poslední.
Měla jsem celkem pohodové dětství a momentálně studentský život, který mi díky morální i finanční podpoře rodiče zajišťují, svůj vděk jim oplácím studijními úspěchy, protože vím, že to je pro ně momentálně to nejvíc, čím jim můžu ukázat, jak moc si jejich podpory vážím. Též se ale snažím je zahrnovat láskou, dobrou náladou a být jim na blízku, když to potřebují.
Matka ani otec nepracují a ani nikdy nepracovali u žádného bezpečnostního sboru, ozbrojených sil, ZZS ani u obecní policie. O to větším překvapením pro ně bylo, když jsem jim oznámila, že bych se po dostudování vysoké školy chtěla ubírat bezpečnostním směrem. Vážím si i toho, že mi tuto cestu umožnili... Nejvíce si ale vážím toho, že je mám.
V současné době si také velmi vážím své drahé polovičky, přítele, který je policistou a svoji vykonávanou činnost nebere jako práci, ale vyloženě jako poslání. Až díky němu a jeho práci jsem skutečně poznala, jak náročné je toto povolání a jak nebezpečné může být.
Už jen ten pocit, že neustále u sebe má zbraň, kterou samozřejmě může použít pro vlastní či cizí ochranu, ale která i v případě nešťastné náhody může být použita proti němu. Nikdy dříve jsem si neuvědomovala sílu zbraně, toho možného neštěstí, jaké může těch pár kousků kovu způsobit. To, že vás třeba může připravit o někoho, kdo vám ten život dělá krásnějším, někoho, kdo vám pomáhá a kdo tu pro vás je.
Zbraň dnes nosí, a předpokládám, že v budoucnu bude nosit, stále více a více lidí. Proto si vážím každé chvilky, kdy můžeme být spolu, protože nikdy nevím, jestli tato chvilka není tou poslední... Toto nebezpečí s sebou přináší služba ve všech bezpečnostních sborech, proto tento vděk jistě pociťují všichni příbuzní těch, kteří v těchto kruzích svoji službu vykonávají.
Vážím si též záchranářů, protože dokázali v akutní chvíli několikrát mým blízkým velmi pomoci a v neposlední řadě si vážím doktorů, kteří umějí (i když třeba jen dočasně) zachránit člověka. Vážím si vědců, kteří neustále bádají, jak vyléčit různé nemoci. Mým rodinným blízkým tito lidé dokázali prodloužit život o několik let. Byla to krásná léta a až teď, když už tyto rodinné členy nemám, si uvědomuji, jak moc velký vděk cítím k těm, kteří se medicíně věnují.
Až teď, když už mi babička nepeče své výborné koláče, vím, jakou váhu má lidský život a jak bychom měli být vděční za to, že jsme, že máme kolem sebe ty, kteří si nás váží také a jak moc bychom si měli vážit těch, kteří pro nás něco dělají. Ať to jsou drobnosti či velké věci. Važme si těch, kteří se nám snaží pomoci a pomoc nikdy neodmítejme. Za poskytnutou pomoc svá slova vděku řádně říkejme a vyslovujme nahlas.
PS: Nedokážu určit, zda si víc vážím hasičů, policistů či záchranářů, protože je nejde stavět do jedné roviny. Vážím si zkrátka všech, kteří mně i ostatním pomáhají. Upřímně za vše děkuji.
