Knižní recenze: Já, voják v Afghánistánu. Nečekejte druhý díl Do temnoty.
Když vydal Pavel Stehlík svoji prvotinu Do temnoty, byl z ní právem bestseller. Kombinace jeho silného životního příběhu s osobitým stylem psaní okouzlila na jedné straně fandy naší armády, kteří jen vzácně tráví čas s knihou, na straně druhé náruživé čtenáře, kteří se jen pramálo zajímají o armádu. Druhá kniha je po stránce stylistiky přístupná širokému publiku, nutno však upozornit, že jde vlastně o akademický text…
Autor opět v hlavní roli?
Pavel je člověk velice vzácný, skoro takový ohrožený druh. Čestný, přímý, odvážný, houževnatý, zábavný a společenský, přemýšlivý, vysoce inteligentní i hluboce vnímavý. Naklonujte ho patnáctkrát a můžete sestavit ideální vládu, jakou žádný stát ještě neměl (a mít nebude). Spojení profesionální voják v jeho případě nastoluje zcela novou kvalitativní úroveň.
Pavel je ovšem důsledný a svým způsobem posedlý vším, do čeho se pustí. Včetně vysokoškolského studia, jehož výsledkem není nějaká zpola okopírovaná fádní diplomka zplozená coby nutné zlo k získání titulu, nýbrž zcela obrácený postup, kdy Pavel považoval za natolik důležité objektivně zmapovat a popularizovat problematiku novodobých válečných veteránů, že se kvůli tomu na dni otevřených dveří odpovídající fakulty předem zeptal, zda by na ní pro naplnění tohoto záměru mohl vystudovat.
Takže, ačkoli jeho druhá kniha nese podnázev Vzpomínky českých veteránů, kdo Pavla zná (aspoň jako čtenář jeho osobního příběhu Do temnoty), dostává napodruhé svoji dávku motivace a dnes tolik potřebného vzoru hodného následování.
Věřte mi (jako konzultantce i oponentce dvou tuctů bakalářek a diplomek), že nejnudnější pasáže, které méně poctiví hodnotitelé rovnou přeskakují, jsou ty úvodní, které popisují teoretické pozadí, metodiku, vědecká východiska… Proti tomu stojí Pavel, který to čtenáře nechá vášnivě hltat prvních padesát stran, dost stručně, bez balastu, poutavě a živě, že i člověka dostatečně zasvěceného to prostě baví. Proč? Protože zažívá neskonalé potěšení z toho, že autor oplývá geniálním citem pro servírování odborného textu široké veřejnosti. Jestli je něco opak dnes tak nápadného odtržení elit od lidu, tak Pavlův přístup. Už za to mu patří dík.
Přeci ale… bude se to číst?
Vždy, když píšu knižní recenzi, vlastně když předmětnou knihu teprve čtu, snažím se být normální konzument jejího obsahu. Pochopitelně, vždy jde o literaturu z ranku vojenství, což vyžaduje jistý specifický zájem a vhled, naštěstí tyhle recenze jsou určeny fanouškům téhož na tomto webovém portálu. V tomto směru je Já, voják v Afghánistánu, přeci jen dílo odlišné. Nemohu se objektivně odpoutat od své akademické zkušenosti z oborů příbuzných, i já jsem do svých studentských prací zahrnovala orální historii (narativní vyprávění), je to pro mě metoda a analýza blízká a srozumitelná.
Oborná! Mám proto jisté pochybnosti, zda nad ní zajásají i čtenáři, kteří napoprvé zhltli Pavlovo vlastní vyprávění za dvě odpoledne. Nyní mají (a stejným tempem skutečně mohou) zpracovat analýzu vyprávění dalších deseti vojáků, kteří prošli nasazením v Afghánistánu. Opakuji – nikoli vyprávění těch vojáků, ale komplexní text o tom, jak bylo pořízeno, co v něm bylo sděleno, co z toho vyplývá.
To je rozdíl. Kdo vystudoval jakoukoli vysokou školu, tak přinejmenším tuší. Vůbec si ale netroufám odhadovat, jak takovou knížku přijmou kluci, kteří jsou do tématu zapálení, ale k řemeslu jim stačilo středoškolské vzdělání (čímž je nijak nesnižuji, prostě pro ně takový text bude novou zkušeností).
Napadá mě, že by nová Pavlova knížka mohla vlastně spoustu lidí motivovat k vysokoškolskému studiu. Spoustu těch, kdo se k němu už hlásí, ke studiu sociálních či humanitních oborů (ano, také ty lze dělat pořádně). A nakonec ty, kdo už je studují, k napsání hodnotných textů, které budou zajímavé a přínosné i mimo úzký okruh profesionálních akademiků. O což by tedy mělo jít především, ale ruku na srdce – autorů, kteří postihnou nějaký společenský fenomén stylem, jenž osloví masovou společnost, je a vždy bylo jako šafránu. Pavla by měli adorovat a zvolit svým guru.
Takže, o čem ta knížka je?
Zkrátka, když si zakoupíte Já, voják v Afghánistánu (za příjemných 249 Kč), tak:
a) Zjistíte, co Pavel Stehlík dělal od vydání své prvotiny Do temnoty. Že to dělal pořádně, cílevědomě, dobře. Že i vy můžete – trochu nadneseně řečeno – být Pavlem Stehlíkem. Plnit si své sny, žít život, dělat, co vás baví, skloubit to s kariérou, a ještě být společnosti násobně přínosní.
b) Že český voják není žádný Švejk, ale následování hodný vzor. Nejen Pavel, ale všech deset vypravěčů, které oslovil (a tisíce dalších, kteří se do toho teď nevešli). Takže naše armáda sice má spoustu problémů, ale vojáci to rozhodně nejsou. Že tudíž naše společnost není v takovém marasmu, jak se někdy u sledování televizních zpráv jeví. Že dorůstá generace třicátníků, která to má v hlavě srovnané a na kterou se ti ostatní (někdy líní, někdy naivní) mohou do budoucna spolehnout.
c) Fakta o zahraničních misích, spoustu argumentů, jak srozumitelně a slušně vysvětlit všem těm pablbům, na které neustále narážíte, že naši vojáci nejsou žádní žoldáci, natož vrazi dětí. Ani pohůnkové NATO, ani okupanti, případně stroje cvičené jen k hlídkování a střílení. Že jsou to naopak profesionálové, ale – a především – lidé jako ty nebo já, kteří se spolu se svými rodinami neskutečně obětují pro to, čemu věří, co považují za správné. A to mají setsakramentsky srovnané, zdaleka je k tomu nemotivuje plat. Jak už bylo zmíněno, to oni dnes představují pravou elitu národa. Podle toho bychom se konečně měli začít chovat – nejenom k nim, ale i vůči sobě ve smyslu hodnot a naplnění života, který je tak krátký, že dává smysl jen tehdy, pokud v něm dbáme i o někoho jiného než o sebe.
d) Byl by ten předchozí odstavec asi pěkná tečka, ale pro ty, kdo potřebují navnadit na konkrétní obsah knihy, mě napadá jedině vybrat pár názvů kapitol: Co předchází misi, První okamžiky v Afghánistánu, Esence války, Obraz nepřítele, Vztahy mezi lidmi na misi, Intimní život vojáka na misi, Finanční ohodnocení vojáka, Talismany a s tím spojené rituály, Návrat z mise…
Závěrečná kritika…
Co bych bývala uvítala v knížce já (a původně jsem v to doufala), že se dočkám celých přepisů oněch deseti rozhovorů s novodobými válečnými veterány. Bylo to naivní, vím, že se to tak nedělá, sama jsem u svých diplomek kompletní audio záznamy a přepisy střežila a nikdy nedala v plén. Práce badatele je vybrat, zařadit a uvést do kontextu to podstatné, naopak zbytek skrýt – ať už kvůli neobtěžování čtenáře desítkami nadbytečných stran, nebo kvůli zachování intimity a anonymity vypravěčů (při komplexním zveřejnění by byli příliš identifikovatelní, a to se nedělá, Pavel to ostatně v knížce vysvětluje).
Taková výtka tedy vlastně není kritikou. Jsem opravdu ráda, že Pavel tuhle knížku napsal. Forma je naprosto v pořádku. Své čtenáře si najde. A co je hlavní, vybízí k pokračování. Ostatně, Pavel byl převelen. Má teď přesně tohle – zaznamenání paměti novodobých veteránů – na starosti ve Vojenském historickém ústavu. Dokonce ho i povýšili.
Nezbývá než doufat, že bude nadále publikovat veřejně – totiž VHÚ vydává řadu skvělých publikací, jenže ty nejdou do běžného prodeje, dostávají je toliko útvarové knihovny a návštěvy na ministerstvu a generálním štábu. To jsem nikdy nepochopila. Ale myslím, že Pavel se postará, aby se to změnilo, sám setrvá u CPRESS. A taky doufám, že se v badatelně nezakope, že bude nalézat nové cíle, které pro nás všechny, jeho neopakovatelně nesnesitelně lehkým stylem, naplní.
Osobní doslov
Je jen pár věcí v životě, která vám ten život fakt změní, přinejmenším na dalších mnoho let nějak zásadně předurčí. Afghánistán je jedna z nich. Poslali mě tam před čtyřmi roky, jako prvního správce sociálních sítí AČR/MO za odměnu na výlet s „inspekcí“ generála Opaty. Nejlepší dovolená v mém životě. Když to takhle shrnu, lidé kroutí hlavou. Tam jsem poznala Pavla.
Vtipný bylo, že vlastně on poznal mě. Vedl (dodnes trénuje) fajn airsofťáky – a jelikož já tehdy na MO vydupala takovou soutěž pro tyhle fandy armády a jeho svěřenci ji vyhráli – tak o mně věděl a ztotožnil si mě druhý den, když jsme marně čekali na přelet do FOB Shank. Okouzlil mě, takový sluníčko celý delegace. To už byl ale v zárodku své hvězdné spisovatelské kariéry, protože mu v Reflexu (už nevím, zda krátce před/po) vyšla povídka předznamenávající Do temnoty.
Tehdy jsem svoje zážitky shrnula v seriálu na webu Armádní noviny, dodnes nemám nějak odvahu to po sobě číst, občas si ale pustím videa, která jsme tam pobraly s kolegyní Katkou Lang (jsou na YT TVARMYCZ). Pavlova nová knížka mě přiměla zamyslet se, co s člověkem udělá Afghánistán s odstupem času.
Sic šlo o tak krátký pobyt. A tím spíše. Mně to úplně přesměrovalo život – kromě toho, že jsem se zbavila strachu z výšek a oprostila se od některých všedních starostí a hodnot, které nebyly hodnotami, tak jsem začala věnovat volný čas pomoci veteránům (krátce pro REGI Base, pak Spolek VLČÍ MÁKY), spoluzaložila tenhle portál atd. Afghánistán (a obecně asi každá mezní zkušenost, kde jde člověku o kejhák a potká u toho skvělý lidi) prostě lidi změní. K lepšímu.
Myslím, že proto o tom Pavel píše knížky, ve kterých se ale vlastně může najít i ten, kdo tam nebyl. Jeho aktuální text končí vzkazy vypravěčů k širokému publiku, aby si lidi vážili toho, v jaké pohodě tu žijí, aby si však vážili i těch, kdo se jim o tu pohodu někde daleko přičinili. Chybí tam ale výzva k poděkování Pavlovi. Tak jistě, nemůže si ji napsat sám. Proto si k tomu dovolím čtenáře vyzvat já, teď a tady. Pavle, díky.
