Měl druhoválečný odboj smysl? Aneb spojník mezi filmy Operace Silver A a Rodinný přítel…
Ta diskuse se objeví každoročně v závěru května. Gabčík s Kubišem eliminovali Heydricha a potrestány byly desítky pomáhajících rodin a celé Lidice. A co Ležáky, toliko v souvislosti s operací Silver A? Muselo tolik lidí zemřít? A kvůli odbojové činnosti, Čurdovi nebo vlastní naivitě a neopatrnosti? Je to téma nejen k historickým analýzám, ale i k prostému lidskému pohledu. Je skvělé, že do této mozaiky nyní přispěl i film Rodinný přítel…
Před týdnem, spíše náhodou než tematicky, jsem si pustila dvoudílný televizní film Operace Silver A (2007) a o pár dnů později zašla do kina na Rodinného přítele (trilogie Zahradnictví, 2017). Oba, podotýkám vynikající, filmové zážitky mně přivodily jakousi jarní melancholii (ke všemu to nevlídné počasí) a utvrdily v záměru se nějak vyrovnat s problematikou tuzemského druhoválečného odboje. A popravdě, jejich citlivé zpracování mi v tom dost napomohlo (jakkoli jsem možná prostě chtěla a potřebovala kýžené odpovědi už najít a ty filmy mi přišly vhod).
Otázek jsem si položila pět:
- Kdo byl hrdina a kdo srab?
- Co cítili a v co věřili odbojáři?
- Byl odboj třeba?
- Počítali s následky?
- Proč máme dnes smíšené pocity?
No, tak si to zkusím zodpovědět a třeba to pomůže i čtenářům…
Kdo byl hrdina a kdo srab?
Tímto motivem začínají oba zmíněné filmy. V prvém se na nějaké oslavě pustí bývalý poručík čs. armády do odhadce cen automobilů po Židech, že je kolaborant. Záhy se ukáže, že dotyčný je ve skutečnosti lídrem odbojové skupiny v Pardubicích a má jen skvělé krytí.
V druhém snímku jsou takovému odsudku vystaveni hned dva hrdinové. V úvodní scéně majitel zahradnictví odmítne své dva bratry žádající úschovu protiněmeckých letáků. Až v závěru filmu se ukáže, že jim vyhověl. Druhý, hlavní protagonista Rodinného přítele, není GeStaPem odhalen jen díky své pohotové reakci, zatčenými kolegy není ani prozrazen, proto se po celou válku ve vší počestnosti stará o jejich ženy a děti, neví dne ani hodiny, přesto musí snášet jak označení za sraba, tak také zrádce po stránce „nepožádáš manželky bližního svého“.
To jsou velice silné motivy samy o sobě – kolikrát si v životě o někom učiníme chybný první dojem. Ale v době války (a při zúčtování po ní) jako by se takové škatulkování stalo standardem. Připomíná mi to ještě snímek Musíme si pomáhat, kde s opět velice dobrým krytím hlavní hrdina ukrývá Žida uprchlého z koncentráku. Nechybí moc, aby na něm pak byla vykonána domnělá poválečná spravedlnost.
Je tedy vidno, že s tímto tématem se už nejméně nadvakrát (do nějaké míry je obsaženo i v jejich dalších filmech) vyrovnávali scénárista Jarchovský a režisér Hřebejk, popř. režisér Strach. V obecné rovině je silné pro nás všechny, právě pro to podléhání prvnímu dojmu. Jenže za normální situace má každý jisté možnosti se obhájit, ospravedlnit, takže naše chybné úsudky nemají fatální následky (o to méně také zpytujeme svědomí). Naopak za černobílých období našich dějin, natož při jejich (nejen filmové a literární) interpretaci v dalších černobílých (?) etapách je to velice těžké, ne-li nemožné.
Z toho v žádném případě neodvozuji, že máme historii nebo činy konkrétních osob relativizovat. To je bohužel velký nešvar dnešní doby operující dokonce s termínem alternativní fakta. Vždy jistě existuje více úhlů pohledu, ale úpím, pokud z nich někdo dovozuje a káže alternativní pravdu a dobro. Ono totiž existuje jedno dobro – absolutní, k němuž se snažíme přiblížit více či méně efektivně, pročež nalézáme moudrost v rčení „cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly“. Kdokoli se však odhodlá nechat se vést dobrem (jakkoli skončí), nemůže být srab. To naopak vyžaduje osobní odvahu. (Ostatně je na tom založena celá křesťanská civilizace a nenechme si to „pro Boha“ vzít.) Tím pozvolna přeplouvám k druhé otázce…
Co cítili a čemu věřili odbojáři?
Někdy se člověk stává hrdinou náhodou, ba proti své vůli (Musíme si pomáhat), ale v pravém slova smyslu se bavme dál o těch, kteří mají pamětní desky v našich ulicích. Z hlediska druhoválečného odboje si přiznejme, že nám v uších rezonuje jen pár jmen – kromě Gabčíka a Kubiše třeba ještě Fajtl nebo trio Balabán, Morávek a Mašín… asi do tuctu by tak každý napočítal. Bylo takových – a to je povzbudivé – ve skutečnost mnohonásobně moc (zase smutné je, že nám to nedochází).
Kladu si však otázku, zda se tito nestávali hrdiny také trochu z naivity, pročež se naplnilo jiné populární a značně sarkastické rčení, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Opět se vrátím k filmům Rodinný přítel a Operace Silver A.
V Rodinném příteli se skupinka bratrů a kamarádů v záplavě adrenalinu při počínající okupaci rozhodne šířit protinacistické letáky, za což už v roce 1939 putuje část z nich do kriminálu. Se štěstím vyváznou jejich manželky – na počátku války nebyl německý režim tak brutální, aby stavěl bez soudu před zeď celé příbuzenstvo. Rovněž v Operaci Silver A se v odboji angažuje skupina přátel již od počátku, ovšem jejich chvíle přichází až po příchodu parašutistů…
Zatímco Hřebejk se nenamáhal osvětlit, jak bylo „spiknutí“ tak záhy odhaleno, režisér Strach tomuto problému de facto zasvětil celý film. Je známou skutečností, že velitel výsadku Bartoš se producíroval po městě, kde před válkou sloužil, vyřizoval rodinám dalších vojáků působících v Británii pozdravy, podobně okatě se chovaly některé spolupracující ženy, když už šlo do tuhého, zanechávali klíčové dokumenty ve svých bytech atp. atd.
Pokud dvoudílné televizní zpracování znáte nebo teprve uvidíte, nutně cítíte schéma známé z hororů, kdy jednání hlavních hrdinů je tak naivní – blbé (druhu namísto úprku z domu vyběhnutí po schodišti na uzavřenou půdu), až se tomu nechce věřit. Ovšem byla to realita. Z dnešního pohledu (a po bitvě je každý generál) těžko pochopitelná, ale… Třeba jednání filmového Freda v podání tehdy čtyřicetiletého herce Jiřího Dvořáka je třeba přepočíst na skutečných šestadvacet let věku Alfréda Bartoše. Vlastně, pokud přepneme k Rodinnému příteli, hlavní hrdinové byli v reálu také mladíci, nikoli pomalu šedivějící herci, sic výrobní.
V tomto směru se pak vysvětluje mnohé – nikdy nebylo náhodou, že armády povolávaly předně nejmladší ročníky. Není úplně taktické nahnat do bitvy vyzrálé, hloubavé a plně zodpovědné otce od rodin. Každý, komu je přes třicet, vzpomínáme na mladické eskapády, při nichž jsme se mohli až zabít. V tom se ovšem docela lišil odboj „bojový“ zahraniční, od „odporu“ domácího. Jako by motivem druhého často bylo přispět právě k lepší budoucnosti potomků. Berte to jako jeden z mnoha postřehů, pečlivá sociologická a psychologická analýza by byla žádoucí.
Popojedem k něčemu silnějšímu, co tak bravurně vystihl film Operace Silver A, ač jde o pouhé dvě věty, které by divák mohl snadno přejít. V jedné scéně se Bartoš hádá s radiotelegrafistou Potůčkem (ten se pak přemístil k těm Ležákům) a Potůček mu říká, že chce přežít, vrátit se do Anglie. Fredo se mu vysměje, že žádný Halifax nepřistane za rohem na poli, že si měl dávno uvědomit, že není cesty zpět. Přitom posléze, když se po atentátu na Heydricha rozjedou čistky, Bartoš sám utíká k naději, že prchne s dalšími zainteresovanými do Švýcarska.
Druhá klíčová věta nastává, když domácí odbojář Krupka zjistí, že je plánována právě operace Anthropoid a rozkřičí se na Bartoše, že kvůli tomu bude okupační moc běsnit a vraždit. Bartoš odvětí, že kdyby Krupka rovněž utekl z Protektorátu, díval by se na věc jinak… Když ovšem na tu věc dojde, Bartoš přiznává, že se od realizace snažil Londýn odradit. Je to jen hypotéza, ale parašutisté mnohem spíše počítali se sebeobětováním. Na to naopak nebyli připraveni účastníci domácího odboje.
Nakonec, paradoxem dějin je, že GeStaPo neodhalilo odbojovou buňku a výsadkáře ze Silver A kvůli jejich neopatrnosti, ale primárně díky Čurdovi. Jeho zlovolnost řadíme z hodin dějepisu někam na úroveň Lišky Ryšavé – krále Zikmunda, ovšem jsme-li ochotni vstřebat historii nad rámec učebnic základní školy, měli bychom vědět, že Zikmund byl schopnější a úspěšnější než Václav, nu a Čurda chtěl zastavit vyděračské střílení nevinných. A chtěl asi i přežít, jakkoli žádnou záruku v tehdejší propagační nabídce nacistů mít přeci nemohl. Vlastně se dodnes jeví neuvěřitelné, že dodrželi slovo (jakož i v případě Krupkové, jak mrazivě vrcholí Strachův snímek). Pokud bychom připustili, že nikdo rozumný by nacistům nevěřil, že mu zachovají život (sic to udělali), pak Čurda šel při udání vstříc vlastní smrti a srab to tedy nebyl.
Byl odboj třeba?
To je vpravdě klíčová otázka. Ta, kterou si kladou všichni ti pochybovači (v dobrém i zlém slova smyslu), kdykoli se připomínají ty Lidice. Tady se vrátím k již zmíněné druhé klíčové větě ze snímku Operace Silver A, kdy Krupka Bartošovi vyčítá, že plánem výsadkářů je spáchat jakýsi atentát a Fredo mu odsekne, že kdyby býval utekl bojovat z Anglie, viděl by to jinak…
To je strašidelně silná pravda, nikoli relativizace historie – sic relativní je právě optika náhledu jednotlivých aktérů. Ať se to někomu líbí, nebo ne, svět (a v něm posléze vítězné mocnosti) byl schopen chovat jakous takous úctu k českému národu (a Slováci měli velké štěstí, že se svezli, plus díky pozdějšímu povstání) právě a jen díky odboji!
Sejmout protektora, navíc už v roce 1942, to se v jiných okupovaných zemích neodvážili. Následky byly hrozivé (sic), dokonce toho roku později narozené dívky až v Brazílii dostávaly jméno Lidice (je to k neuvěření, ale dodnes to najdeme v globálním kalendáři dívčích jmen). Napomohlo tomu jistě i to, že nacisté se odvetou netajili, ba ji silně medializovali. Z jejich zlověstného PR určenému Čechům se tedy stalo antiPR globálního dopadu.
Brát Československo v potaz, počítat jej později mezi vítězné státy, z jeho vůle jej opět spojit… to bylo výsledkem právě výsadků z Británie. Speciálně Anthropoidu (a viděli jsme loni, že o něm natočili film „ti velcí“, jakkoli podání přizpůsobili globálnímu publiku – no však tím lépe, vždyť po více jak 70ti letech), ale faktem je, že bez sítě dalších výsadků, Silver A zvláště, by to nešlo.
K tomu můžeme vztáhnout i odboj domácí. V kině u Rodinného přítele vyznívá sice jakoby do prázdna, jenže pokud by dostatek odbojářů nezůstal utajen i tři roky po vypuknutí války, těžko by se ti mladíci z Anglie měli o koho opřít a splnit tak úkoly. O to více je smutné, že viditelného uznání se dostalo jen těm, kdo při své činnosti padli. Naopak není divu, že přeživší mnohdy až zahořkli (v Rodinném příteli se odkrývá minulost morouse a křiklouna ztvárněného nezapomenutelným Jiřím Kodetem v Pelíškách).
Počítali odbojáři s následky?
Jak v otázkách a odpovědích pokračujeme, tato se zdá z části již zodpovězena. Jde o tu největší výčitku vmetávanou dodnes do tváří těm, kdo bojovali. S následky pro sebe jistě nějak kalkulovali (sic). Zda předpokládali, že nacistická vendeta může smést i jejich nejbližší příbuzenstvo? A co teprve, že v hromadných hrobech skončí i ti, kdo jim pomáhali a jejich rodiny? Dokonce celé rodiny z obcí, které kromě geografické příbuznosti neměly nic společného s odbojem?
Zcela doslovný a krutý je v tomto směru film Operace Silver A a díky mu za to. Jakoby vlídný a chlácholivý je naopak Rodinný přítel, ale i toto líčení má svoji sílu, protože oproti padlým hrdinům vypovídá o těch, kdo museli žít dál, v čemž je značně unikátní. Je děsivější prožít pár hodin v hrůze ukončené neodvratným zastřelením, nebo několik celých let v obavách z téhož?
Jen si představte, jak se musí cítit žena, jejíž manžel je léta v nacistickém kriminálu a už neodpovídá na dopisy. Středobodem Hřebejkovy novinky jsou ovšem děti, které místo k nepoznaným otcům přilnou ke „strejdovi“. Zatímco se jejich přeživší, avšak zcela neznámí, otcové vracejí, on musí odejít. Aby divák pochopil, kolika rodin se tragédie jménem válka dotkla, zakomponuje Hřebejk scénu, v níž stejně malinká holčička a její matka trpí tím, že pro změnu je do vězení uvrhnut jejich otec, německý pohlavář, a ony musí vyklidit byt hrdinovi odboje.
Ale ne, to nejsou samozřejmě důsledky konání odbojářů – postižených a pak vítězných. Jsou to výsledky kolektivní destrukce jménem válka. V ní nakonec není nikdo vítězem, všichni jsou oběťmi. A tak je třeba dívat se na Lidice, Ležáky, všechny další oběti. To je důležité rozuzlení, pokud jde právě o přičítání viny parašutistům. Pokud si někdo myslí, že kdyby Gabčík s Kubišem tehdy v Kobylisích mávli rukou a šli domů před Heydruchovým příjezdem, že by se nikomu nic špatného nestalo, dopouští se chyby v logickém úsudku.
Nebo kdyby muži z Rodinného přítele letáky rovnou spálili, skončili by místo v kriminále třeba v totálním nasazení a pak zahynuli v troskách vybombardované zbrojní továrny. Nebo by nakonec celé rodiny byly odsunuty do ghet nebo na východ, však existoval plán i na skoncování s „českou otázkou“ a vůbec Slovany. Nebo by živořili jako občané druhé kategorie, dost možná v nějakém apartheidu nebo vymývání myslí typu Severní Koreje. Někdy je lepší být mrtvý než trpět a celý život bojovat o holé přežití, respektive riskovat smrt pro lepší zítřky pro potomky.
Totiž, kdyby nebylo takových lidí (hrdinů? - ano), nebylo by konce války, případně by přišel mnohem později. Vždyť se podívejme na dnes již letitý konflikt Sýrii, lidské tragédie se množí geometrickou řadou – pokud by se mocnosti ze všech stran nenechaly dnes uvěznit ve větším či menším požadavku pseudohumanity, dávno a správně by konaly radikálně za účelem ukončení války. Zejména výsadkáři, ale zřejmě každý, kdo se účastnil odboje, byl pravděpodobně veden touto úvahou.
Proč máme dnes smíšené pocity?
Dnes, bohužel, nerozumíme individuálním obětem, protože jsme sami přílišnými individualisty. Přímých obětí heydrichiády je asi tři sta – sotva polovina osob, které u nás loni zemřely při dopravních nehodách. Moc nebo málo? Zbytečných nebo velmi podstatných?
Problém filmových (dokonce i dokumentárních!) zpracování, z nichž se o historii dnes učíme nejvíce, je soustředěnost na oběti a absence širšího kontextu. Dokonce ani v Operaci Silver A není dostatečně podtrženo, že díky získání plánů plzeňské škodovky došlo k jejímu bombardování, natož aby bylo řečeno „B“ – že třeba na frontách mohli spojenci rychleji postupovat, když do nich nacisté neměli čím pálit. I kdyby to konec války uspíšilo o pár hodin, zřejmě to ušetřilo více životů, než v rámci pomsty na odboji a Ležákách stálo. (Pozn.: Trochu jinak bych hodnotila Pražské povstání v samém závěru války, kdy by snad bylo bývalo lepší nestavět se prchajícím Němcům do cesty, ale to je složité téma, které si nechám na jindy, třeba až o něm někdo také natočí nový film.)
Předpokládám, že i pod tímto článkem a především pak u příležitosti výročí za pár týdnů se v důsledku zjednodušených a nedotažených úvah k dané problematice tradičně objeví komentáře, že ten odboj neměl smysl a vedl jen k neštěstí. Dříve jsem na to neuměla reagovat a nechtěla se s těmi, kdo to prohlašují, marně hádat. Teď je aspoň mohu odkázat právě k tomuto textu. A také jsem chtěla všem, kdo neseděli s rukama v klíně, jejich partnerům a potomkům vyjádřit hlubokou úctu a poděkování. (Pokud někoho takového znáte, prosím, vzkažte mu to, nejlépe za sebe.)
