Krátká úvaha: Opravdu položíme vlastní život za vlast?
Jak se v poslední době množí zvěsti o válce, o bojích proti ISIS, tak čím dál více čtu odhodlané bojovníky a pisatele na webu, kteří se postaví do první řady, aby bránili svoji vlast. Kolik z nich to však myslí vážně? Kolik z nich u odvodu zjistí, že vlastně jen machrovali? A proč to vůbec tak je?
Válka je slovo pro mnohé neznámé. Kdo z žijících zažil poslední velkou druhou světovou? Kdo z žijících si uvědomuje její hrůzy a kdo z žijících zná někoho, kdo ji zažil? Už to je opravdu promile.
A i proto se možná najdou lidé, kteří vykřikují, že budou v první řadě a pro obranu vlasti položí život. enže až na to přijde, tak mnoho z nich bude utíkat, schovávat se a vyhýbat se tomu postavení do první řady.
Já sám už několik let říkám, že se pro obranu vlasti postavím do řad vojska. Ať už jsem to říkal jako voják z povolání, tak to říkám i nyní jako „civil“. A plně si uvědomuji následky, které by to přineslo. Moje manželka i děti by byly v neustálém stresu a strachu. Moji rodiče taktéž. Mne samotnému by možná stesk po rodině ztěžoval pobyt ve válečné linii a mnohdy by mi bylo velmi ouzko spíše z toho, než z válečné vřavy jako takové...
A i když jsem nad tím v poslední době velmi přemýšlel, stále si za svým názorem stojím. Sice by to měla moje rodina moc těžké, jenže pořád by byla šance, že ta rodina zůstane mojí. Že se mně a ostatním povede válce buď zabránit, nebo ji úspěšně odklonit mimo naši vlast a ochránit tak naše blízké. Protože pokud by měla většina zdravých a schopných sedět doma na zadku, tak můžeme na nějakou svoji vlast zapomenout. I na svoje rodiny. I na svoji národní hrdost a čest.
I přes odhodlání a potřebu postavit se na obranu vlasti vím, že nejlepším řešením není válečný konflikt, ale mírová jednání. Teď je však potřeba to vysvětlit i těm ostatním, nebo nám ta zbraň v ruce jednou opravdu skončí.
