MĚLI SE ČECHOSLOVÁCI V ROCE 1938 BRÁNIT?
Od pondělí je na pultech (nebo ke koupi online) vydání týdeníku Respekt s tématem "Osudový podzim 1938: Měli jsme se bránit?". Stojí za pozornost. Byla jsem oslovena k dodání komentáře na stejně položenou anketní otázku, tento si dovolím publikovat i zde. V Respektu (přímý link zde) se ovšem dočtete třeba i odpověď generála Petra Pavla, režiséra Václava Marhoula a dalších...
Rozsah odpovědi v anketě byl limitován 2000 znaky včetně mezer. I tak ze mě vypadl za čtvrt hodiny, právě v tomto rozsahu. Děkuji časopisu Respekt, že mi v předešlém čísle umožnil v rozhovoru propagovat potřeby a pomoc novodobým válečným veteránům, jakož i že mě oslovil do této ankety k Mnichovu a moji reakci mezi komentáři mnohem erudovanějších osobností i vydal. Zde tedy je...
Když se řekne Mnichov, naskočí mi asi jako mnohým dalším spojení „zrada Francie a Británie", popřípadě „slabost Beneše". Pak ale i památná slova Churchilla: „Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku." Před očima mi dále vyskočí nápis z předválečného opevnění „Byli jsme a budem". Ten příznačně umožňuje obojaké výklady – na jedné straně obrovské odhodlání obyčejných lidí položit za vlast, demokracii a svobodu život, na straně druhé i pragmatické úvahy tehdejších politiků, kteří se báli zbytečně prolité krve. Zbytečně?!
V naší národní paměti je Mnichov ani ne tak černou skvrnou, jako černou dírou, kterou dosud neumíme uchopit, a kdykoli na ni přijde řeč, nenávratně pohltí dobře míněné kritické analýzy i emocionální výkřiky. Točíme filmy, které se odehrávají „na pozadí Mnichova" a „po Mnichovu", upínáme se k hrdinům zahraničního odboje (ještě že Gabčík a Kubiš, letci...), ale pořád se cítíme tak nějak podvedení. Kým? Vskutku spojenci? Tak se konečně pojďme otevřeně bavit o tom, zda a kdo zradil, selhal, v jakém kontextu, v čí prospěch, za jakou cenu i s jakými přínosy.
Nedávno mě překvapilo, když ve vysílání ČT24 dne 21. srpna Petr Pithart přiznal, že nevěděl o odporu holešovských výsadkářů v 68. roce. S oním novým poznatkem se pak jeho tvář rozjasnila dodatečnou hrdostí. Kéž by se konečně nám všem zatřpytily oči i při smýšlení o Mnichovu.
Kdybych byla scenáristkou a hledala inspiraci, spojila bych do filmu dvě časové linie „vyklízení pozic", očima řadových vojáků: kromě té holešovské také pěchotní srub KS-14 „U Cihelny", kde se četař Arnošt Hrad na protest připravil 3. října 1938 o vlastní život. V dopise sdělil, že jedině tak mohl dodržet přísahu. Na tento bunkr se svými spolubojovníky napsali „Vytrváme".
Chamberlain sliboval mír, Churchill krev, pot a slzy... Vytrvat je z vyššího principu mravního rozhodně více než jen být. I kdyby se pak historie odvíjela přece stejně, mimo naši moc a vůli, byli bychom dnes jiní, zralejší, lepší.
Celá anketa zde
