Menšiny a jejich úloha v bezpečnostní politice: Mechanizmy chování většiny k menšině (díl 5) | OzbrojeneSlozky.cz

V zemích s přetrvávajícím národním cítěním se majoritní populace snaží o asimilaci (přizpůsobení) a následné splynutí menšiny s většinou. Ve společnostech opačných jsou menšinové komunity ignorovány, pokud nenaruší poklidný život většiny.

Pak lze očekávat silnou a diskriminující odpověď. Jak snaha o asimilaci, tak diskriminační odpověď majoritní populace, vyvolá konflikt ve státě a společnosti.

Historie nám poskytuje celou řadu příkladů chování společností se silným národním cítěním, poněmčování Čechů za protektorátní vlády v průběhu 2. světové války, pomaďaršťování Slováků před první světovou válkou nebo poturčování menšin na Turky ovládaných částech Balkánu. Pokud takový trend necháte působit po 3 generace, pak na daném území zlikvidujete menšinové vzorce chování.

Poturčování Balkánu mělo navíc finančně-psychologický rozměr. Jde o daň džizja, což je daň nemuslimů na muslimy ovládaném území, která je ve většině případů vyšší než klasická daň placená muslimy, tzv. zakát. Džizja je totiž pevně daná daň z hlavy stanovená vládcem území, kdežto zakát je procentuální daň z ročního příjmu.

Foto: Islám má diskriminačně nastavený daňový systém (zdroj: CPNAGASAKI.WORDPRESS.COM) 

Psychologický rozměr spočívá v tom, že džizja není souhlasem s jinou vírou člověka, ale dotyčný si vykupuje ochranu muslimského vládce. Pokud tento vládce nedodrží svůj slib ochrany, pak je džizja vrácena například pozůstalým nebo zmrzačenému. Zatímco zakát je v podstatě almužnou určenou mezi chudé a potřebné. Avšak potřebnou se v praxi jeví i teroristická buňka Al-Kajdy často financovaná ze zakátu.

Jak vyplývá z výroku saudského korunního prince Salmána bin Abdula Azíze: „Když dá muž zakát chudým, nemůže určit podmínky, jak by chudý muž měl peníze utratit. Pokud utratí peníze za nějaké ďábelské činy, není za to dárce odpovědný.“

Podle al-Raziho výkladu koránu, džizja se musí platit s ponížením, servilitou, jelikož se nikdo přirozeně nenechává ponižovat. Týká se to pouze tzv. lidí knihy, tj. křesťanů a židů. Ostatní (například ateisté a agnostici tvořící většinu české společnosti) nemají právo na ochranu ani za daň. Tím jsou diskriminováni!

Obecně vzato, křesťanské a židovské menšiny jsou většinou sociálně suprimovány snižováním přístupu ke zdrojům v kombinaci s diskriminací. Naopak, je znám případ židovské komunity na území dnešního Izraele, kdy jim vládnoucí britové nabídli ochranu před muslimskými araby. Avšak představitelé židovské komunity raději zaplatili džizju místním arabsko-muslimským náčelníkům. Takový postup byl chytrou sázkou na jistotu, protože židé věděli, že žádný muslim nebude útočit na nemuslimy pod ochranou jiného muslima.

Ten, kdo změní svou víru, získá více zdrojů, je v komunitě uznáván jako právoplatný příslušník. Tento vysoce účinný způsob překreslil v uplynulých stoletích náboženskou mapu Balkánu. To je navíc důkazem, že islám není v souladu s hodnotami EU, jejíž článek 2 a 6 Lisabonské smlouvy jakoukoliv diskriminaci zapovídá.

Budoucnost??? (zdroj: DISCARDLIES.COM) 

Někdo by mohl namítnout, že Turecko je členem NATO a konsenzus Severoatlantické Rady tím není narušen. Ano, je to pravda. Turecký stát a jeho armáda je velmi silným prvkem Aliance. Jenže Turecká vláda a její uplatňování je ryze sekulární již od Atatürkových dob, tj. od konce první světové války.

V případě, že se tento sekulární aspekt vytratí, bezpečnost v celé Evropě klesne řádově! To by si měl každý český občan uvědomit. Jde o další důkaz společného bezpečnostního prostoru NATO. Turečtí vojáci umírají při hraničních střetech a odolávají nejen kurdským útokům, z čehož bezpečnost českých občanů profituje!

Nelze-li menšinu přizpůsobit většině, snaží se většinová populace menšinovou vytěsnit ze svého bezpečnostního prostoru, ze svého teritoria.

Vysídlení menšiny, která nenásleduje většinový žebříček hodnot je vcelku oblíbeným nástrojem zejména v totalitních režimech. Jako příklad můžeme uvádět přesidlování celých národů a národnostních skupin ve 30. letech 20. století v tehdejším Sovětském Svazu ze jejich tradičních území na Sibiř.

Dalším případem je vysidlování disidentů z Československa v průběhu 70. a začátkem 80. let 20. století. A ano, i vysídlení Čechů ze Sudet v roce 1938 a Němců z téhož území po roce 1945 je také místním příkladem. Vládce si od vysídlení slibuje utlumení či vyřešení menšinového problému.

Foto: Poválečný odsun - bolestivý ale efektivní (zdroj: CESKATELEVIZE.CZ) 

Fakt, že tento nástroj funguje, porovnejme na příkladu Němců odsunutých z dnešního českého území a Maďarů neodsunutých z dnešního slovenského území. Na Slovensku třecí plochy mezi menšinovými Maďary a většinovými Slováky přetrvávají, kdežto na českém území byl tento konflikt vyřešen.

Avšak právě tento nástroj je v rozporu s dnešními hodnotami nediskriminace a práva na sebeurčení menšin, proto jej vládnoucí demokratická a vnitřně vyspělá společnost nesmí použít.

Kauza sudetských Němců a sudetských Čechů

Nyní je nutné uvést fakta kauzy sudetských Němců. Přemysl Otakar I pozval německé obyvatele Římské říše, kam přemyslovské Čechy správně přináležely. Přemyslovské Čechy byly tehdy lenním územím říše (od doby Karla Velikého), která měla v těch časech jen dvě společné hodnoty, křesťanskou víru a loajalitu k lennímu pánu (císař). Všichni si byli před císařem rovni bez ohledu na jazyk a rodový původ.

Přemyslovci svým válečným uměním využili geografické příležitosti a obsadili celou českou kotlinu. Toto území však bylo příliš veliké na tehdejší počet obyvatel a přírodní zdroje ležely ladem. Proto bylo jen logické aktivně pozvat nové kolonisty z ostatních částí stejné říše, aby se usadili a dobývaly horniny, obdělávali pole a tím zvyšovali zisk vládnoucímu rodu a sekundárně tím posilovali ekonomickou pozici říše.

Opakuji, až do konce 30. leté války a Vestfálského míru, národy netvořily významný faktor. S probuzením národního vědomí od poloviny 19. století byla patrná lomná linie mezi Němci a Čechy. Byť byly zaznamenány první pokusy o česko-německé narovnání v roce 1913, do tohoto procesu vstoupila první světová válka.

Národnostní hledisko zafixoval v Evropě až Vestfálský mír (zdroj: WIKIPEDIA.ORG) 

Pokud by vyjednávání mohlo pokračovat, je velmi pravděpodobné, že kolem roku 1920 by byla řevnivost mezi oběma národy zažehnána. Leč nestalo se. Německá menšina na území Československa se nikdy nesmířila s faktem, že to byli právě Češi a Slováci, kteří rozbili Rakousko-Uherskou monarchii (dodnes na to ve Vídni nikdo nezapomněl).

Čechům a Slovákům se nelze divit, jelikož měli v tu dobu nerovnoprávné postavení, císař se nenechal korunovat za českého krále a Maďaři úspěšně pokračovali v pomaďaršťování, tudíž logicky se představitelé obou národů cítili diskriminováni, ne-li přímo ohroženi. Sudetští Němci pak využili expanzivních snah nacistického Německa, což vyvrcholilo Mnichovskou dohodou.Tato dohoda znamenala automaticky
říšsko-německý pas a občanství pro všechny Němce žijící v Sudetech a odštěpení Sudet od Československa.

Jak vyplývá z analýzy prof. Froweina, prof. Bernize a lorda Kingslanda pro parlament EU před hlasováním o vstupu České Republiky do EU, po druhé světové válce se na základě Postupimských dohod odsouvalo etnické německé obyvatelstvo na území nového německého státu.

Zatímco v nových polských zemích byly příslušné dohody uplatněny formou rozkazů velitelů okupovaných zón, tj. sovětských generálů, v případě Československa zde již existovala legální Benešova administrativa a prezident Beneš sám představoval hlavu státu uznávaného vítěznými spojeneckými státy. Postupimské dohody pak prezident podepsal jako své dekrety, čímž naplnil dohodu vítězných mocností.

Meritem jeho dekretů bylo stejné opatření jako u Mnichovské dohody, tj. Sudety se zpět připojily k Československu a občanům s původním říšsko-německým občanstvím zůstaly jejich pasy a německá občanství. Právně elegantní řešení. Avšak lidé s německým pasem se rázem po staletích stali turisty/cizinci na svém poli či manufaktuře. Celá německá menšina byla odsunuta vyjma těch, kteří byli odbojáři nebo nutní pro rozvoj průmyslu.

Ano, šlo o velké utrpení a vykořenění. Na druhou stranu, nikdo nenahradí elity českého národa zastřelené, zplynované a jinak popravené v průběhu protektorátní vlády. Na tehdejší poválečnou dobu a v tehdejší atmosféře šlo o relativně měkké řešení, jež část populace nerespektovala. Proto jsou dodnes objevitelné hroby sudetských Němců zabitých při odsunu. Jde o známku slabosti tehdejší Benešovy vlády.

Dnes můžeme v novinách číst o nutnosti revokovat Benešovy dekrety, leč jejich zneplatnění, revokace či přímo anulování by mělo za následek zvrat výsledků druhé světové války. Slábnutí takových snah bude patrné s každou další generací.

Pouze jeden, téměř hororový, scénář může zvrátit výsledky druhé světové války. Znovu zesílení a územní expanze Německa, přirozené oslabení/odvrácení zájmů Francie, Velké Británie a hlavně USA při současném rozpadu či změně hodnot EU a NATO. To si nikdo z nás nepřeje, ani Češi ni Němci.

Z výše uvedeného plyne ponaučení, že žádný vládce nemůže předjímat celospolečenské změny na více než několik generací. Přemysl Otakar I. nemohl tušit, že národní příslušnost bude jednou dělicí čárou ve společnosti na českém území. A proto je nezbytné, aby současní vládci podmiňovali svá rozhodnutí z hlediska možného budoucího rozdělení společnosti a pro případ budoucího konfliktu.