MO: Výkon vojáka není podstatný a velitelům je prdlajs do složení jednotky.
Vojáků na vrcholu kariéry, kteří byli v uplynulém roce vyhozeni z armády, jsou desítky. Převažují mezi nimi vojáci vzorní, erudovaní, potřební. Když žádají o přezkum neprodloužení závazku, dostávají zarážející odpověď: Jejich výkonnost a odbornost nehrají roli, rovněž názor jejich velitelů nehraje roli. Agentura personalistiky má tzv. „jiné informace“ a „jiné priority“. Demoralizovat armádu?
Díky tomu, že se takto postižení vojáci sdružují v jedné facebookové skupině, není už tak těžké dostat se k reprezentativnímu množství příběhů a dokumentů, z nichž lze analyzovat, čeho se vedení resortu obrany od jara 2016 dopouští. Jistě i nadále platí náš prvotní postřeh, že jedním z cílů je snížit objem vyplácených výsluh (ostatně dokládá to přehled výdajů resortu). Ale to zjevně není jediný záměr.
Pokusme se tedy analyzovat další možnosti, využijme vyjádření MO/AČR, která máme k dispozici. Toto je zatím nejucelenější pojednání k dané problematice a doufejme, že s tím něco začnou dělat i kompetentní osoby – ministři (jiní, než dezorientovaný Stropnický), poslanci, velitelé, novináři… Věnujte této analýze, prosíme, pozornost. Důsledkem zcestné aktivity jsou zkažené životy vojáků a jejich rodin, jakož i nebezpečné hrátky s bezpečností nás všech.
V rámci přípravy na válku je třeba propouštět vojáky na vrcholu kariéry
Hlavním argumentem, kterým je vojákům vysvětlováno, že po cca 14ti letech služby už je armáda nechce, je potřeba vycvičit co nejvíce občanů ČR. Citujeme ředitele Kabinetu ministra:
„Služební poměr vojáka z povolání je služebním poměrem na dobu určitou. To vyplývá z účelu, ke kterému ozbrojené síly stát zřizuje – obrana státu proti vnějšímu napadení především za války. Pro plnění toho úkolu je potřeba personál, výzbroj a výstroj v počtu značně přesahujícím jeho počty v míru. Všechny armády světa proto nutně potřebují tvořit zálohy, které jim umožní v krizové situaci povolat připravený personál.“
Dobrá, takové argumentaci nelze upírat logiku. Ale! Kdyby se před náborovými centry tvořily fronty dychtivých zájemců o službu v ozbrojených silách, vskutku by ti déle sloužící měli akceptovat, že je třeba uvolnit místo čekatelům. Jenže, jak známo, naše armáda má s náborem takový problém, že otevřela své brány i alergikům, astmatikům, diabetikům a hypertonikům (psali jsme zde). A těm mají zkušení zdraví vojáci své místo uvolnit?
Za další, úkol ozbrojených sil je celá léta stejný. Proč je až nyní vyvíjen takový tlak na vytváření povinných záloh? Jistě, můžeme si odpovědět, že si teprve nyní někdo zodpovědný povšimnul, že už dvanáctým rokem neprocházejí celé populační ročníky základní vojenskou službou. Že by ale do té doby seděli na generálním štábu tupci, kterým to uniklo, takže nechali schopné vojáky sloužit třeba dvacet let, to přeci není pravda.
A tak se máme bát, že jsme podcenili mezinárodní bezpečnostní situaci? Vždyť hlavní inspektorka ochrany lidských práv MO jistému vojákovi odepsala:
„V současné době jde zejména o vytváření záloh z již připravených a vycvičených vojáků, s ohledem na aktuální početní stavy profesionální armády i možnost zhoršení již tak nepříznivé mezinárodní situace, kdy je nutné počítat i s možností stavu ohrožení státu…“
No sakra! Vezměme k ruce Koncepci mobilizace. Jenže, v bodě 4.2.1.2. se píše, že v případě stavu ohrožení státu bude propouštění vojáků z činné služby naopak pozastaveno. Nikde nenalézáme informaci o tom, že pokud je nutné s SOS počítat, je třeba se nejprve zkušených vojáků v činné službě zbavovat.
Leda, že je pan Stropnický nadán věšteckými schopnostmi a ví, že válka vypukne do roku 2022, což by tak akorát stačilo, aby nováčci dosáhli jisté kvalitní úrovně vycvičenosti, kdežto vyhození profíci toho ještě tolik nezapomněli (AČR počítá se ztrátou dovedností v horizontu 5ti let). Nevíte někdo, co se píše v mayském kalendáři, u Nostradama nebo co říká baba Vanga?
Vojáci, nesnažte se, rozhodují úplně jiné informace
Vraťme se na zem, problém neprodlužování závazků schopným vojákům spíše než k mobilizaci povede k totální demotivaci a morálnímu rozkladu AČR. Citujeme opět hlavní inspektorku ochrany lidských práv MO:
„…služební orgán, který o prodloužení služebního poměru nebo o jeho zániku rozhoduje, tak činí nejen na základě Vašich služebních výsledků a doporučení velitelů, ale i řady dalších informací, které má k dispozici.“
Tak vážení, co může být asi tak tou „řadou dalších informací“? Zatímco pro předchozí argument o vytváření záloh jsme se snažili najít nějaká vysvětlení, v tomto případě jsme zcela zoufalí. Že se kariéra vojáka má řídit „řadou dalších informací“, nenalézáme ani v kariérním řádu, ani v Zákoně o vojácích z povolání. Je tím pádem vůbec právně přípustné takovou formulaci používat? Představte si jako analogii, že vás obviní a odsoudí za nějaký zločin nikoli na základě důkazů, ale s odvoláním na „řadu dalších informací“. A basta.
Pro úplnost dodejme, že takto bylo odpovězeno vojákovi sloužícímu od roku 2002, který mimo jiné uvedl:
„V průběhu vojenské služby i mimo ni se aktivně zúčastňuji * soutěží, ať už jako soutěžící nebo jako pořadatel, a své zkušenosti předávám příslušníkům roty. … V současné době jsem zařazen do zahraniční mise **, z důvodu absolvovaných kurzů, nasbíraných zkušeností za svou vojenskou službu a zahraničních operací *** a ****. … Byl jsem navržen na vyšší hodnost ***** a v budoucnu na velitele družstva…“
K čemu asi povede, když resort obrany vzkazuje vojákům, že jejich odbornost, výkony, píle a odhodlání nemají vliv na to, zda budou moci i nadále pokračovat v práci, kterou milují, které tolik obětovali, při níž tolik riskovali? Že nehraje roli, jestli zvládli výroční přezkoušení z tělocviku na výbornou, zatímco jsou na jejich místa nabíráni s prominutím kriplové, kteří si po prvním oběhnutí oválu musí vzít lék na astma? Že nehraje roli, jakým přínosem jsou pro ostatní členy jednotky? Atd.
Řekněme si, k čemu to povede: k totální demotivaci vojáků. Protože jsou to lidé, nikoli stroje. Lidé, kteří chtějí mít šanci ovlivnit svoji budoucnost. Že budou mít práci, která je baví a živí. Ti vyhazovaní kluci v Kristových létech mají doma malé děti! Znalosti ze střední školy už dávno neuplatní, budou bez práce nebo ve špatně placené – místo aby dál, na vrcholu sil, potírali islámské fanatiky v Afghánistánu, nebo na to připravovali své mladší kolegy. A pak teprve z armády odešli, s polštářem tvořeným výsluhou, po maximálním využití jejich potenciálu pro tuto zemi… Mají vůbec v té armádě poslouchat rozkazy, mají vůbec ráno vstávat, když to nehraje roli?!
Tady je důkaz, co Stropnický napáchal na našich vojácích, citujeme zprávu jednoho z nich:
„Na konci tohoto roku mi bude končit závazek. Budu mít odslouženo něco přes 14 let! Klepu se jak drahej pes, jestli prodlouží, nebo ne! Už víc jak tři roky se snažím pracovat přesně podle karierního řádu, tak abych nedal sebemenší záminku k neprodloužení závazku. Ve svém volnu jsem si dodělal STANAG …, tělocvik za jedna už je standardní… Veškerý zaměstnání si hlídám, abych měl splněné na výtečnou… Nepíšu to sem, abych se vytahoval. Píšu to sem z toho důvodu, jak je moc smutné, že otec od dvou dětí, který po celou dobu služby u armády odváděl to nejlepší, se teď v 35ti letech bojí, že mu nebude prodloužen závazek, a tím mu nastanou opravdu velké existenční problémy... A to jen díky tomu, že mám před výsluhou. Vím, že to takhle má spousta vojáků, což je katastrofa... Nechápu, proč se neustále řeší výsluha... Ať jí klidně zruší, ale ať nás nechaj sloužit, dokud budeme schopni splňovat kritéria služby. Vždyť většina pětatřicátníků a starších vojáků jsou schopni plnit fyzický, psychotesty a další zaměstnání mnohem líp, než ti mlaďáci, co teď přijímají.“
Velitelé, sice zodpovídáte za své jednotky, ale do jejich personálního složení je vám kulový
A konečně, vrcholem vynesení rozsudku smrti nad Armádou České republiky, budiž odejmutí té nejzákladnější pravomoci, kterou dosud velitelé měli, totiž rozhodovat v personálních otázkách.
Zase citujme z dopisu jednoho z postižených vojáků:
„Žádost o prodloužení služebního poměru a doporučení o setrvání v AČR odesílali velitelé 102. PzPr a velitel 53. pluku EB v Opavě. Na jejich žádosti a doporučení není brán zřetel. Kdo jiný může mé schopnosti a vykonávání mých pracovních povinností znát lépe než mí nejbližší nadřízení?“
Když se tento voják obracel na ministra obrany Stropnického, připomněl mu:
„Podle záznamu z poslanecké sněmovny ze dne 30. června 2016 jste odpovídal na otázku pana poslance Antonína Seďi, která se týkala problematiky prodlužování závazků a plýtvání lidskými zdroji. Vaše odpověď zněla takto: „Jinak nevím úplně přesně, jestli se vnímáme, protože státní tajemník, musím zřejmě zopakovat, není tím monopolním hodnotitelem, tím jediným člověkem, který by rozhodoval o osudech lidí. Jako prvního, kdo o tom rozhoduje a má na to zásadní vliv, jsem uvedl nadřízeného toho vojáka, nadřízeného, opakuji potřetí nadřízeného.““ (o té interpelaci jsme psali zde)
A ředitel Kabinetu ministra vojákovi odepsal:
„O neprodloužení služebního poměru, resp. o prodloužení doby trvání služebního poměru, rozhoduje v souladu se zákonem (…) služební orgán, konkrétně ve Vašem případě ředitel Agentury personalistiky AČR. … Zmiňujete také, že velitel roty, praporu a pluku Vaše setrvání ve služebním poměru doporučují. Musím ale upozornit, že v ozbrojených silách se uplatňují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ze kterých také vyplývá, že různé stupně a součásti ozbrojených sil mají své úkoly a k nim přiřazené i své kompetence. To se samozřejmě týká i procesů spojených s personálem ozbrojených sil.“
Jenže, Stropnický i ředitel jeho kabinetu buď neznají vlastní rozkazy, nebo kecají ve stylu „sorry, jako“! Existují dva Rozkazy ministra obrany (ve věstníku pod čísly 63 a 64) ze dne 23. června 2015 a jejich články 11 a 7. První citujme, aby se udělalo jasno i autorovi(!): „Oprávněný služební orgán rozhodne o prodloužení doby trvání služebního poměru vojáka po předchozím souhlasu státního tajemníka Ministerstva obrany.“
Takže si to shrňme: Ministr obrany při interpelaci třikrát řekl, že rozhoduje nadřízený vojáka, nikoli státní tajemník. Totéž nechal sdělit ředitelem svého kabinetu. Pan státní tajemník MO nic, to jen muzikant?! Může za to „nadřízený vojáka“, což není jeho velitel, ovšem „v širších vztazích nadřízenosti a podřízenosti“ ředitel Agentury personalistiky AČR, kterýžto si však zřejmě bez souhlasu tajemníka ani s prominutím neuprdne.
Když apoštol Petr třikrát zapřel Ježíše, rozplakal se. Zpytuje biblicky svědomí také Stropnický? Ministr se zodpovídá poslanecké sněmovně, to je také jasně daný vztah nadřízenosti a podřízenosti. Lhal jí a dokonale ji zmátl, anebo ani po třech letech svému úřadu nerozumí a odříkává to, co mu zrovna někdo ze spolupracovníků našeptá? Poslanci se nechali ukonejšit (neznalí vnitřních předpisů – rozkazů ministra), takže se na víc jak půl roku spokojili se Stropnického lišáckým obratem. (No, nebyli jediní, nám to také trvalo, akorát my za to nejsme placeni a vracíme se k tématu právě proto, že ostatním kompetentním jaksi něco uniká.)
Ale ještě jedna věc: Mohl by pan ředitel kabinetu vysvětlit, jak myslel ono „konkrétně ve Vašem případě…“? Nabízí snad zákon více variant? V kterých případech rozhoduje ředitel Agentury personalistiky, a v kterých někdo jiný – a kdo vůbec? Je dodržen právo každého vojáka na rovné zacházení?
Závěr: Zbavovat se dobrých vojáků bez srozumitelného a pravdivého zdůvodnění, je krajně nezodpovědné a neodpustitelné
Armáda je právě založena na vztazích nadřízenosti a podřízenosti. K nim náleží jasné úkoly a kompetence. K těm pak zodpovědnost! Dokonce jedna z největších, které vůbec mohou na bedrech člověka ležet – jde o zodpovědnost za lidské životy – vojáků tváří v tvář nepříteli a civilistů, které tito vojáci mají ochránit.
Aby to fungovalo, v armádě se velí. V boji se se svými muži ocitá velitel družstva, čety, roty, praporu - to on má první a poslední slovo, to on má za své muže zodpovědnost. To on se pak zodpovídá – nejen svým nadřízeným, ale především rodině, která přišla o manžela, otce, syna, bratra… pod jeho velením. To on tedy musí mít hlavní slovo v personálních otázkách! Nikoli ředitel personalistiky nebo státní tajemník.
Jak ale mají mít velitelé autoritu, když v těch nejdůležitějších otázkách nehraje jejich názor žádnou roli? A mohou vůbec od svých vojáků žádat nějaké výkony, když to nemá vliv na jejich kariéru? Je snad zámyslem dnešního vedení a velení MO a AČR rozložit morálku vojska od mužstva po důstojníky? Protože přesně to se nejasným a nevyzpytatelným odkopáváním perspektivních a veliteli žádaných vojáků děje. (Konkrétní následky pojednáme v dalším článku).
