Nálet v Afg. zasáhl Lékaře bez hranic a ti se neskutečně hloupě ptají: Proč (my)? Odpovím.
Co se před pár dny stalo v afghánském Kundúzu, je politováníhodné. To není fráze, to je to nejvýstižnější, co k tomu lze říct. Vůči pozůstalým i vůči koaličním silám, nám všem. Když se totiž řekne „collateral damage“, je třeba to nutně spojit s přívlastkem „nezamýšlené“. Hra na city není na místě, protože když se kácí les, létají třísky.
Když navštívíte české stránky www.lekari-bez-hranic.cz, tak budí dojem, že se na té tragédii vozí spíše jako Blesk. Po zprávě o tom, co se stalo, následují tři další – včetně fotogalerie (!) a výpovědi „Slovy tu hrůzu nelze vyjádřit.“ Vyznění všech článků včetně těch v médiích přitom odpovídá tomu z výpovědi lékaře: „Jak se to mohlo stát? Jaký z toho byl prospěch? Zničit nemocnici a tolik životů, pro nic.“
Problém je, že na takto formulovanou otázku nejlépe sedí jiná, konkrétně z filmu Pelíšky: „A komu tím prospějete, co?“ Zasažení nemocnice je vodou na mlýn džihádistů, protože ti teď po všech svých komunikačních sítích šíří zprávu „Vidíte, to jsou ale bastardi, masakrují vlastní lidi.“ Jako by si snad spojenečtí velitelé či piloti nepřáli nic jiného, než vyhodit do vzduchu pacienty a lékaře. Co se děje v Afghánistánu, speciálně v posledních dnech v Kundúzu, se na přední stránky deníků ovšem nedostávalo a nedostává.
Klidně na ty hloupé otázky proto odpovím a ani nemusím čekat na závěry vyšetřování. Jak se to mohlo stát? Město dobyl Taliban, proti němuž ze známých a nezpochybnitelných důvodů bojujeme. Bombardování bylo na místě a je vcelku jedno, zda byla nemocnice zasažena navigačním omylem, nebo jen nepřesností střel cílících na Talibance kryjící se za živé štíty, jak to tento odporný typ lidských organismů mívá ve zvyku. Jaký z toho byl prospěch? Likvidace Talibanců a získání města zpět pod kontrolu.
Jak může, proboha, nějaký pomatenec, sic lékař bez hranic (zřejmě i rozumu) napsat „Zničit nemocnici a tolik životů, pro nic“? Těch aktuálně hlášených 22 mrtvých z nemocnice je naprosto bez pochyb řádově méně, než kolik by jich býval měl na svědomí Taliban, kdyby mohl v Kundúzu dál beztrestně řádit. Cožpak si lékaři myslí, že by je nechal dál operovat? Leda tak své velitele…
Vlastně by na místě byla kacířská otázka, zda těmto lékařům je Hippokratova přísaha opravdu vším i v případě zachraňování života islamistickému praseti, které před tím ukamenovalo, podřízlo či ubilo nevinné ženy a děti. Ale to nechme na jejich svědomí. Dosud jsem patřila k příznivcům a občasným donátorům této organizace, lékařů ochotných plnit své poslání v podmínkách, v nichž riskují vlastní život, si hluboce vážím. O to větší nyní cítím rozpaky po zjištění, že s tím rizikem zas tak moc nepočítají a na jeho naplnění neumějí adekvátně reagovat.
Lidé – tedy ti západní – jsou v poslední době stále změkčilejší. Dnešní mládež se těžko vyrovnává s čímkoli negativním, včetně toho, že se s ní na facebooku někdo odmítne přátelit. Tato přecitlivělost se projevuje vůči jakémukoli non-komfortu, natož násilí – kdo z vás by dnes dokázal zabít a stáhnout králíka? Lékaři bez hranic jistě musí mít žaludek na leccos, sic(!) mezi tělem rozmašírovaným minou a autohavárií z D1 není zas tak velký rozdíl, na to jsou připraveni. Nač evidentně připraveni nejsou, a spolu s nimi nemalá část veřejnosti, je zasažení jich samých.
Za poslední století, což není z hlediska historie dlouho, se neskutečně posunula představa o tom, co je v boji dovoleno či aspoň akceptováno – kvůli tomu v dnešním střetu civilizací ta naše také prohrává. Před 70 lety bylo normou podnikat kobercové nálety na města plná civilistů, dokonce na ně shodit atomové bomby. Plošné bombardování začalo vadit až ve Vietnamu, a sice předobrazu dnešních sluníčkářů – hippíkům. Teprve v té době začal být používán pojem vedlejší ztráty, a sice nechtěné, což je značný posun oproti druhé světové válce, kdy likvidace civilní infrastruktury i obyvatelstva byla v mnoha případech záměrná. A ovšem také nevyhnutelná, pakliže zbrojní závody byly součástí měst a tehdejší technologie neumožňovala cílit přesně. Tehdy se používal pojem strategické bombardování.
S rozvojem technologií (spjatým s moderními počítači, GPS ad.) řekněme od 80. let se začalo jaksi očekávat, že střely budou tak přesné, že zasáhnout právě a jen svůj cíl – zlosyny. To je ve skutečnosti dosud spíše zbožné přání a novinářské klišé, jakkoli demokratické armády tímto směrem vynakládají nemalé prostředky.
Ostatně reálné limity „přesného“ bombardování odhalil zásah NATO v srbsko-kosovské válce roku 1999, kdy byla vážně poškozena mnohá města včetně významných kulturních památek a samozřejmě obyvatel. A kdy docházelo k řadě neobjasněných omylů typu zasažení čínského velvyslanectví v Bělehradě. Tato operace se do podvědomí vžila jako humanitární bombardování, Václav Havel ale ve skutečnosti řekl v rozhovoru pro LeMonde následující:
„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“
O civilních obětech na životech se Havel explicitně nezmínil, nicméně implicitně nadřadil lidská práva - zde masakrovaných Albánců, myšleno ovšem jako obecný princip - lidským právům obětem vedlejších ztrát na srbské straně. Za oběť spojeneckému bombardování totiž padlo cca 500 srbských civilistů, a sice výměnou za zastavení genocidy Albánců, kterých bylo do té doby zavražděno nejméně 5000.
Dále je třeba podotknout, že podle mezinárodního práva, vedlejší ztráty nejsou válečným zločinem, pakliže k nim dochází při útocích proti legitimním vojenským cílům. Je nasnadě, že v asymetrických konfliktech, kdy na jedné straně stojí regulérní vojsko a na druhé guerilly a teroristé, nahrávání vedlejším ztrátám přímo patří do rejstříku taktik oněch bojůvek, ať šlo o Vietkong, Taliban či palestinské radikály. Zkrátka se schovávají v civilních objektech, skladiště zbraní umísťují do škol, přemísťují své zásoby pod plachtou s červeným křížem atd. Z těchto důvodů je nutné vždy a rezolutně přičíst vedlejší ztráty k jejich zločinům!
Lékaře bez hranic a jejich pacienty nezabily koaliční síly, patří k obětem Talibanu. Na něj se mají obracet se svými dotazy a výčitkami. Nejsou-li toho schopni, tak jim chybí elementární rozum i slušnost. Měli by se zamyslet nad procedurami výběru a přípravy svého personálu, neboť vyslat do rizikové oblasti zhýčkané Evropany, kteří žijí v bludu o naprosto přesných řízených střelách, imunitě vůči bojové vřavě a vůbec vlastní výlučnosti, pročež svými mediálními výkřiky přispívají k propagandě nepřítele, to je vskutku na pováženou. To tam příště raději nejezdit, však oni chybí lékaři i v našich nemocnicích.
