Neproplacené hotovosti a „dosažitelnosti“ jen za 60 miliónů? Armáda a ministerstvo skutečný rozsah tají!
Ministr obrany tento týden informoval, že eviduje přes 1700 žádostí o doplacení mzdy za nezákonně nařízenou pracovní dobu, přičemž tisícovka už byla vyřízena, vyplaceno 3,5 miliónu. Některá média to tradičně pojala tak, že vojákům se nechce moc dělat a když, tak si chtějí naplnit kapsy – už kvůli této zcestné interpretaci si připomeňme, oč jde – protože jde o mnohem více, než připustil Stropnický, který odhadl strop na 60 miliónů. Nenechme si věšet bulíky na nos!
Dějství první: Falešné pohotovosti
Historicky nejstarší z „rodiny šizení platů v armádě“ je problém umělého rozdělení služeb na služby a pohotovosti u některých pilotů. Zatímco piloti Gripenů – jichž je málo – sloužili vždy ve čtyřiadvacetihodinových směnách, na jejich kolezích se armáda rozhodla šetřit tak, že jim tytéž směny formálně půlila na pracovní dobu a pohotovost na pracovišti.
Konkrétně piloti vrtulníků služby Search and Rescue (SAR) a Letecké záchranné služby (LZS) se přeci mohli v noci normálně vyspat… ehm? V Praxi samozřejmě nemožné, protože posádka musí být připravena na vzlet v několika minutách, a tak musí neustále sledovat meteorologickou situaci atp. (Koho by problematika, která je mnohem širší, zajímala, věnoval se ji na našem portále podrobně právě bývalý pilot Jiří Kohout.)
Piloti SAR a LZS se tedy ozvali jako první a dodnes se soudí, protože armáda vytvářela ve správních řízeních neuvěřitelné konstrukce a hlavně obstrukce. Přičemž soudy pilotům střídavě dávají a nedávají za pravdu, především se ale vlečou. S úroky jde dnes hrubým odhadem o nároky za 60 miliónů korun!
Nejblíže ke zdárnému rozuzlení měl tento problém za ministra Vondry, který inicioval interní diskuse, v nichž se na stranu pilotů jednoznačně postavil tehdejší ředitel Sekce legislativní a právní MO, kterého se ovšem jal překřičet (doslova, autorka článku na té poradě byla) generál Malenínský, tehdy v roli šéfa Inspekce náčelníka generálního štábu (dnes náčelník štábu). „Zelená chapadla“ měla pod kontrolou paradoxně i Inspekci ministra obrany.
Nicméně hlavní překážkou, proč v této době nároky pilotů neuznat, byla komplexní situace. V době největších Kalouskových škrtů by sice resort obrany zvládl vyplatit několik desítek miliónů, ale existovala obava, že se ozvou další okrádaní vojáci, například z Vojenské policie, ale i dalších útvarů, kde se již delší dobu uplatňovaly podobné praktiky. Počítalo se tak se sumou nejméně 100 miliónů korun.
Na jedné straně se asi Vondrovi nechtělo zdůvodňovat tohle Kalouskovi a civilům – ostatně jak to umí média otočit, jsme svědky nyní (osobním názorem autorky článku ale je, že kdyby býval setrval ve funkci o pár měsíců déle, býval by to nakonec udělal). Co bylo mnohem silnější motivací mlčet – totiž ti, kdo se léta podepisovali pod vadné rozkazy o určení do služeb, mezitím povyšovali a nyní jich byl plný generální štáb, od plukovníků až po tehdejšího náčelníka generála Picka. Občané by se přirozeně ptali, kdo bude postižen minimálně za ty úroky – odpověď by destabilizovala velení armády.
Dějství druhé: Přejmenujeme pohotovost na dosažitelnost
Jak začalo vyplývat na povrch o něco později, okrádáni byli vojáci napříč všemi útvary. Tentokrát se ale našel jiný mechanismus. Totiž armáda dlouhodobě zneužívala (a dělá to stále) zákonnou možnost nařizovat pohotovost a přesčasy. Zákon o vojácích z povolání totiž jasně specifikuje, za jakých okolností to lze – když jde o důležitý zájem státu. Tím se stávalo cokoli, včetně naprostých banalit.
Proč? Protože armáda trpí strašným podstavem, navíc v době, kdy se fígl zvaný „dosažitelnost“ zrodil, nesla armáda důsledky stop stavu v nabírání nováčků. Když máte málo lidí, potřebujete je mít v práci déle, popřípadě po ruce, abyste je do práce zavolali. Pokud jim to zaplatíte, jak ukládá zákon, tak budiž. Ale armádě se platit nechtělo, a proto místo nařizování pohotovosti nařizovala dosažitelnost. V praxi šlo o totéž, akorát voják za to, že se nemohl vzdálit od útvaru, nemohl požít alkohol atp., nedostal žádnou kompenzaci.
Na podzim roku 2013 začal být tento podvod neudržitelný, to už rok měl obranu v gesci premiér Nečas a prakticky resort spravoval Picek, v roli prvního náměstka ministra. A tak v lednu 2014 vyšel na webu Problémy v armádě návod (autorem byl bývalý pilot a právník M. Pechát s dopomocí autorky tohoto textu), jak si vojáci mají žádat o doplacení. Ve prospěch tehdejšího vedení ministerstva nutno uznat, že povolilo sdílet tento návod na resortním facebooku, a tím uvolnit cestu nastolení práva.
Přesto, zdaleka ne vše probíhalo hladce. Pomiňme nyní tu komplikaci, že vojáci (natož již bývalí) ne vždy měli přístup k rozkazům, v nichž byli určeni do dosažitelnosti. Tyto rozkazy si sice má v rámci správního řízení dohledat resort, ale je bláhové to od něj bez nátlaku očekávat. Daleko horší bylo, že někteří velitelé vojáky od podání žádosti o doplacení zrazovali, ba jim vyhrožovali neprodloužením závazků nebo rovnou zařazením na seznam propouštěných v blížící se reorganizaci.
To šlo proti pokynům generálního štábu, jenže záhy vyplynulo, že pro společné setkání velitelů si generál Malenínský sice vytvořil prezentaci čerpající z onoho návodu, jenže v poznámkách této prezentace (která k autorce tohoto textu pochopitelně posléze oklikou doputovala) se nacházela jeho doporučení a konstrukce proti smyslu napravení problému. Na správnou stranu barikády se nicméně i tak postavila většina velitelů útvarů.
Že se v armádě, vlastně docela tiše, odehrála taková malá revoluce, bylo definitivně stvrzeno, když někdy před rokem onen generál telefonoval autorce tohoto textu, nešťastný až zdrcený, aby si postěžoval, že mu na stůl přišlo už 700 žádostí. A vida, jak potěšující zjištění - po dalším roce jich ministr Stropnický ohlásil přes 1700, z toho/nebo z 2700/ tisíc vyřízeno. Tzn. vojáci se přestali bát, jejich velitelé je přestali zastrašovat, problém se - sic pomalu- řeší. A pak že se nedají měnit poměry a napravovat křivdy.
Dějství třetí: Stropnický to pobral, jenže mu to dávkují
Nedělejme si iluze, že ona tisícovka vojáků, které již byly doplaceny zákonné nároky, dostala vždy vše, oč žádala. V průměru to totiž vychází 3500 korun na jednoho, což je směšné – patrně armáda zašantročila důkazy – tedy rozkazy určování do služeb/pohotovostí/dosažitelností. Dále, ať jich zbývá ještě 700 nebo 1700, jak si vysvětlit výrok Stropnického (?) – totiž Týden.cz napsal: „Celkově by vojáci mohli podle výpočtů získat až 60 milionů korun. "Což vůbec neznamená, že to je ten objem, který by jim byl proplacen, ale nějaké maximum maxim," zdůraznil Stropnický.“
Takže se resort obrany dosud nevypořádal s vojáky, kteří průměrně žádají 35000/60000/ tisíc? To už by bylo na neproplacené pohotovosti, skryté za dosažitelnost, krapet hodně. Pro optimistu by mohl být vodítkem další výrok Stropnického: „Nejvíce je jich u vzdušných sil, kde jich je více než tisíc." Mohli by v té sumě být tedy zahrnuti i piloti z prvního dějství? Vůbec to nesedí.
Pořád tu totiž máme nesrovnalost, že nároky pilotů byly před lety nad padesát miliónů a spolu s dalšími asi za sto, plus úroky, přičteme-li ovšem dosažitelnosti z druhého dějství, musíme se pohybovat kolem hranice dvou set miliónů korun. V tomto ohledu jistě pravý součet netají Stropnický, nýbrž je mu tajen (jako ostatně kdysi i Vondrovi). A tak nezbývá konstatovat, než že se v armádě sice odehrála na její poměry velká, avšak v důsledcích zatím stále nedotažená, revoluce.
Můžeme se jen sázet, zda to tentokrát probublá celé. Stropnického podle všeho armáda nechala uhrát jeden gam, přičemž mu stačilo vracet míč přes síť.
